NP č.433 > Kultura | DivadloTomu domu nepřeje štěstíMarta Harasimowicz

Strýček Váňa mezi šílenstvím a groteskou.

Venkovský statek emeritního profesora Serebrjakova. Bezčasí stárnutí, zklamání a nenaplněné tužby. Serebrjakov teskní po dávné slávě, jeho žena Jelena po vysvobození z nudy a po tom, aby ji lidé (coby krasavici provdanou za protivného starce) nelitovali. Správce usedlosti Ivan Vojnickij miluje Jelenu, po které touží i lékař Astrov. Do toho se pro změnu zakouká mladičká Soňa. Profesorová nazdařbůh proplýtvala životní potenciál a díky letitému nicnedělání je nudná a povrchní jak salónní soška. Soňa je jen hodná, poctivá, zbožná a vřelá - přitom natolik chytrá, aby věděla, že nic z toho jí nezajistí v životě štěstí. Klid okolního světa, neklid lidského nitra. Plané naděje a beznaděj. Čechov.

 

KONEC UHLAZENOSTI

 

Strýčka Váňu v režii Štěpána Pácla zařadilo ostravské Divadlo Petra Bezruče jako třetí premiéru své současné sezóny, jíž dramaturgové divadla opatřili podtitulem „roztoužená“. Vzhledem k potenciálu literárního kánonu a renomé samotného souboru (velkému úspěchu se těšily i ostatní inscenace sezóny - Můj romantický příběh dle hry D. C. Jacksona a Havlova Audience) se dá předpokládat, že bude toto představení jedním z divácky nejúspěšnějších činoherních projektů letoška.

 

V posledních letech převládá na českých jevištích trend hledat v Čechovových hrách spíše komedie nežli tragédie a při inscenacích se soustřeďovat hlavně na jejich ironické prvky (což při snaze okrášlit tyto divadelní evergreeny často ústí v až příliš odvázané a téměř kabaretní pojetí). Nejnovější ostravská inscenace zjevně nechce tuto tendenci negovat. Ba naopak: Pácl se rozhodl od tradiční tragikomické uhlazenosti naprosto odstoupit a jako dominantu své koncepce zvolil groteskně laděnou strojenost.

 

Inscenace je přesycena nečekanými gagy a překvapivými nápady pro práci s prostorem. Na leckdy záměrně „přepálené“ herectví navazuje i vizuální stránka představení, která se taktéž - především co se týče kostýmů a rekvizit - opírá o zkreslování (Jelenina elegance na hranici dobrého vkusu, Soniny rozcuchané vlasy, zchudlý statkář Tělegin v půlce obleku či chůva pletoucí nevzhledný svetr ze žluté příze).

 

HODNÍ I KRUTÍ

 

Nejsilnější stránkou inscenace jsou (pro Bezruče už tradičně) herecké výkony, z nichž takřka žádný nezklame. Největšího prostoru se zde oprávněně dostává Přemyslu Burešovi jako titulnímu Váňovi a Tomáši Dastlíkovi v roli doktora Astrova. Září Pavla Gajdošíková (Soňa), která svou postavu šedé myši v prvním dějství postupně dokáže doplnit o nespočet rozmanitých vlastností - od pokorného odevzdání se skrze blouznivost až k jakési zvířecké síle. Z výkonů ve vedlejších rolích je vhodné zmínit i Norberta Lichého (Serebrjakov) a Dušana Urbana (Tělegin). A přeci jen v Páclově představení něco skřípe.

 

V celkové neotřelosti zpracování a množství nápadů se příběh i jeho hrdinové jaksi rozpadají - jako bychom místo jednotného děje sledovali spíš náhodný výběr čechovovských variací. Tím trpí především dynamika inscenace a věrohodnost jednotlivých postav, jejichž vývoj a vnitřní rozervanost se za clonou prvoplánové snahy o vytvoření atraktivní podívané stávají nečitelnými. Ostravský Strýček Váňa je bezesporu zajímavým počinem. Těžko se ale ubráníme dojmu, že při lehce disciplinovanější režii by konečný efekt mohl být ještě lepší.


Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa, premiéra 13. prosince 2013 Divadlo Petra Bezruče v Ostravě


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA