Fotbalu se věnujete vrcholově. Je to pro vás ještě zábava, nebo zbývá jen tvrdá řehole?
Fotbal dnes nezadržitelně směřuje k byznysu. Spousta lidí z něj žije, díky tomu se profesionalizuje a stává se z něj obchod. Ale pořád je to sport, a ten si má člověk užívat. Myslím si, že jsou dvě věci, které mohou spojovat lidi dohromady, jsou to sport a hudba. Lidi jdou na fotbal nebo za muzikou, zapomenou na jiné problémy a stávají se jedním. Až poté se vrací do svých životů. Takže vnímám obě roviny. Respektuju, že jde o profesionální sport a člověk musí být profesionál každým coulem. Ale důležitá je sportovní část. Díky ní mě fotbal pořád baví, rozesmává mě a dá se o něm vtipkovat s přáteli.
ZKRESLENÉ PŘEDSTAVY
Rád bych se vrátil k vašim začátkům. Pocházíte ze Zimbabwe, kde zhruba od roku 2000, kdy vám bylo třináct let, kolabovala ekonomika a nezaměstnanost vyskočila přes osmdesát procent. Jak to zvládala vaše rodina?
Tehdy mohl přežít jen nejsilnější. Dnes už se daří lépe, ale tehdy to byly těžké časy. Museli jsme vyjít s málem. Máma měla nějaké částečné úvazky a brigády, aby vydělala aspoň něco, a otec pracoval pro jednu malou firmu. Neměl vysoký plat a stačilo to tak akorát na to, abychom měli něco k jídlu, zaplatili bydlení a my děti mohly chodit do školy (vzdělání je v Zimbabwe zpoplatněné - pozn. aut.). Rodiče se hodně obětovali, ale dokázali jsme přežít. Věřím, že jsme to zvládli díky tomu, že nás vedl Bůh.
Vyrůstal jste na jednom místě, anebo jste se museli stěhovat?
Když jsem byl mladší, žil jsem skoro jako nomád. Někdy v hlavním městě Harare, ale také tři roky na venkově u prarodičů. Měli ale jen jednu nebo dvě místnosti, takže jsem pak zase musel odejít a bydlet různě po kamarádech nebo příbuzných. Domů jsem se vracel jen občas. Zlepšilo se to, až když jsem začal chodit na střední školu. To už jsem hrál fotbal a družstvo, k němuž jsem patřil, mi hradilo ubytování i vzdělání.
Živil jste se někdy jinak než fotbalem?
Byly takové doby, ale nebylo toho moc. Člověk prostě zajede na farmu, koupí brambory nebo rajčata a pak se je ve městě snaží prodat se ziskem, aby měl na učebnice nebo mohl sourozencům koupit čokoládu nebo zmrzlinu, kterou by jinak viděli jednou za uherský rok. Někdy jsme také hráli na ulici fotbal o peníze. „Co máš, co máš?“ byla hlavní otázka (smích). Dala se dohromady dvě družstva, rozhodčí a každý, včetně diváků, dal něco do banku. Netočily se v tom žádné velké peníze, tak kolem pěti set českých korun, ale kdo dal třeba padesát a vyhrál, mohl tu částku zdvojnásobit.
Hrálo by se, i kdyby nešlo o peníze?
Jasně, byla to pro nás zábava a ta trocha peněz sloužila jen k tomu, aby se zvedla soutěživost.
Nevím, jak to vypadá v Harare, ale o chudých čtvrtích se někdy říká, že cesta z nich vede často jen přes sport, muziku, anebo prodej drog.
Přesně takový je život v ghettu, každý dělá všechno možné, aby přežil. Ale zároveň je to ošidné, protože my jsme na tenhle život zvyklí. Lidé, kteří si myslí, že se jedná o nějaké zvlášť nebezpečné místo, se na něj dívají nebo si o něm čtou odněkud zdálky. Skutečnost je jiná. Když jsi odtud, není se čeho bát. Lidi se hlavně snaží dostat ven, na lepší předměstí, anebo si v ghettu alespoň postavit hezčí dům. To je v pořádku, protože pak se jim žije lépe. Dostat se z ghetta je ale těžké, protože zdroje jsou omezené, všechno je omezené. Takže se člověk musí naučit vyjít s málem a zkoušet z toho vybudovat něco velkého. Já zdůrazňuji tři vlastnosti, které jsou důležité, když vyrůstáš v ghettu: je třeba se soustředit na cíl, který si člověk určil, být odhodlaný ho dosáhnout, tlačit se za ním a mít disciplínu, která tě udrží v lajně, když se něco nepovede. S těmito vlastnostmi se z něj můžeš dostat nebo se tvůj život minimálně zlepší. Bez nich ale zůstaneš stát na místě.
Napadá mě, že s chudinskými čtvrtěmi se také často pojí občanské nepokoje. Zažil jste něco podobného v Zimbabwe? Pamatuju si, jak jsem jako dítě viděl takzvané rabování. Lidé pobíhali po ulicích s náručemi plnými potravin a já jsem netušil, co se děje (smích). V minulosti k takovým věcem docházelo. Lidi byli nespokojení s tím, co dělá vláda, vycházeli do ulic, protestovali a stávkovali. Dnes je to ale jiné, podobných aktivit je méně. Nemyslím si, že by lidé zapomněli dávat najevo svoji nespokojenost, ale spíš to dělají civilnějším způsobem. Jinak to totiž mívá za následek dost ošklivé scény.
AŽ PŘESTANEME ROZDĚLOVAT
Svoji evropskou fotbalovou dráhu jste zahájil před pěti lety. Jak k tomu došlo?
Tehdy už jsem hrál první ligu v Zimbabwe, ale zrovna mi vypršel kontrakt. Zavolal mi člověk, který objížděl zápasy, tipoval si hráče, a zeptal se, jestli bych nechtěl trénovat s ním, že ve mně vidí potenciál a mohl by mě dostat do Evropy. Kluk z ghetta s šancí podívat se do Evropy? Měl jsem pocit, že se mi splnil sen, jenže pak to bylo celé jinak. Do Evropy jsme sice s dalšími třemi kluky skutečně odjeli, ale začali jsme hrát pátou ligu. Pro mě to byl šok, protože úroveň byla horší než v Zimbabwe. Tým byl amatérský, kolikrát se stalo, že někdo nepřišel na trénink, protože jeho přítelkyně měla narozeniny nebo byl unavený z práce. Člověk pak samozřejmě trénuje dál, dělá to pro sebe a pro budoucnost, ale taky trochu přestává věřit, že to vyjde.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že podmínky v Polsku neměly daleko k otroctví...
Nechci toho člověka úplně odsuzovat, protože nám pomohl dostat se do Evropy. Když lidé spolu začínají od nuly, není také důvod, aby spolu nevyrostli třeba až do nebes, když jde o skutečný a upřímný vztah. Jenže nesmí se přehoupnout ve vykořisťování. On všechno kontroloval. Pustil nás maximálně na hostování, ale pořád nás vlastnil, klidně nás mohl stáhnout zpátky do Zimbabwe, kde mu patřil fotbalový klub. Několik mých přátel dodnes bojuje v Polsku, on se na ně mezitím vykašlal. Jiní se museli vrátit do Zimbabwe, přestože měli potenciál hrát v lepších klubech, kdyby dělal svou práci pořádně. Bolí mě to, protože vím, že teď nedělají nic, ani fotbal ne. Nechci ho úplně odsuzovat, ale neudělal pro nás dost, obohatil se hlavně sám. Pro mě se otevřela cesta, až když mě prodal do Lubinu.
Jak se vám v Polsku žilo, setkal jste se například s rasismem?
Rasismus je přítomný vždy a nepřestane existovat, dokud nazýváme černého člověka černým a bílého bílým. Jeho konec snad může nastat, když se začneme k člověku vztahovat prostě jako k lidské bytosti, bez dalšího rozdělování. Co se týče mých zkušeností, v Polsku na mě házeli ovoce, někteří fanoušci mi po zápase při děkovačce odmítali podat ruku a jednou se mi stalo, že mě nějaký člověk na vlakovém nástupišti poplival. Byl jsem z toho tehdy konsternovaný a hlavně to ve mně vyvolalo spoustu otázek. Měl totiž na ramenou dítě. Jaký mu tím mohl dát příklad? A co by dělal, kdybych se rozhodl se bránit? No, setřel jsem plivanec a šel jsem pryč. Takové bylo Polsko.
V Lubinu jste fenomenálně vyskočil z páté ligy do první a stal se jedním z nejlépe hodnocených levých obránců. Proč jste šel do Sparty, když jste měl zřejmě i lukrativnější nabídky z Ruska, Německa nebo Turecka?
Bavili jsme se o tom s Viktorem Kolářem, mým manažerem ze Sport Investu, a rozhodli jsme se, že jde o nejlepší volbu. Sparta má ambice, chce jít dál, a pokud se nám to podaří, mohou se mi tak do budoucna otevřít ještě další dveře.
Do Sparty jste přišel loni v červnu. Jak se zatím v Česku cítíte?
Je to ok. Prostředí je sice nové, ale fotbal pořád stejný, liší se jen v tom, v jakých podmínkách se provozuje a co se kolem něj pohybuje za lidi. Sparťanský tým, hráči, všechno je v pořádku. Mám tady dobré vztahy, hlavně s fyzioterapeuty. Jsou to inteligentní lidé, a tak se s nimi rád pobavím nejen o fotbalu. Jsem rád, že tady mám takové lidi. Držíme spolu.
Zmínil jste zkušenosti s polský kotlem. Ani ten sparťanský ale není vyhlášený svou tolerancí...
Fanoušci jsou ok, po zápase oběhneme celý stadion a je to v pořádku. Jestli jsou tam nějací, kteří mají v sobě podobné pocity, to nepoznám a ani s tím nic nenadělám. Ale v Praze jsem zatím žádné špatné zkušenosti neměl. Je to víc mezinárodní a otevřené město. Nemůžu si stěžovat.
NEVYZPYTATELNÉ CESTY
Říkal jste, že už o své první výdělky jste se dělil se sourozenci. Zůstáváte dál v kontaktu s rodinou?
To je samozřejmé. Důvod, proč jsem tady, je hlavně ten, abych ulehčil živobytí lidem doma. Situace tam není nijak stabilní, takže musím pomáhat, jak to jen jde. Ve spojení jsme skoro každý den. Nikam moc nechodím, nejraději jsem doma a odpočívám. Hodím si nohy na parapet, zapnu skype a voláme si s rodinou. To je pro mě důležité.
Máte představu, jestli byste se chtěl do budoucna vrátit, nebo žít kdekoli?
Jde mi o to, co se děje teď. Nikdy jsem si například nemyslel, že v únoru 2014 budu hrát v Praze za Spartu a bavit se s vámi. Takže můžu si naplánovat leccos, ale jak to nakonec dopadne, to je v božích rukou. Momentálně je pro mě nejdůležitější uspět se Spartou. Když se nám bude dařit, můžeme dojít až na vrchol.
...
Costa Nhamoinesu (nar. 1986) je fotbalový obránce původem ze zimbabwského Harare. Nastupoval za kluby AmaZulu FC a Masvingo United, od roku 2008 hrál v Polsku, kde oblékal dres KS Wisła Ustronianka a poté prvoligového celku Zagłębie Lubin. V červnu 2013 se domluvil na angažmá v AC Sparta Praha a stal se stabilní oporou hráčského kádru. Nastoupil ve všech následujících ligových zápasech, vsítil tři branky a v listopadu 2013 byl vyhlášen hráčem měsíce Gambrinus ligy.
