Plavaly spolu na malý, nepříliš vzdálený ostrůvek a první řekla: „Kdybych našla jinou práci, z firmy bych odešla. Jenomže slušně placenou práci neseženu.“
„Nedělej to,“ řekla druhá, „nezříkej se platu kvůli pár nevychovaným a namyšleným kakučím, nenech se šikanovat.“
Slovo „kakuč“ spolu vymyslely ještě na základní škole, když chtěly o nějaké ženě říct, že je to pitomá káča a protivná úča v jedné osobě. První ani druhá jim za ně nemohly nic udělat, bylo to úplně slušné slovo.
„Jsem jim směšná za to, jak vypadám a jak jsem stará.“
„Vypadáš dobře, prosímtě,“ řekla druhá té první, která nasadila tempo bývalé závodnice.
„Než se můj muž naboural, pohádali jsme se o nezaplacené účty,“ řekla třetí, na kterou uprostřed vln počkaly. „Myslíte, že to udělal schválně? Pořád mi leží v hlavě, že kdybych se s ním tenkrát v noci nepohádala, nikam by nejel a dneska mohl být živ.“
Plavaly teď všechny tři naznak. „Kdybyste se rozvedli už před deseti lety a nestavěli ten zatracený barák, byli byste v klidu a míru živi oba. A nech toho, tys ho přece nikam autem neposílala,“ řekla teď první, ta, kterou šikanují v práci.
„Manžel mi říkal, že mluvím jako úča, když jsme se hádali kvůli jeho pití. A křičel, že pije kvůli mně. A pak si vzal učitelku. Možná s ní chodil už tenkrát,“ řekla druhá, ta chytrá.
„Dluhů, co zbyly, je mnohem víc, než zač stojí ten dům. Budu to splácet do smrti. A ta jeho oficiální přítelkyně bude mezitím interesantně smutná,“ zasmála se třetí trochu hystericky a zamířila k ostrovu. První se přizpůsobila jejímu tempu.
„Když zakládal firmu, trávili jsme spolu dvacet hodin denně. Spali jsme spolu. Pak jmenoval ředitelku a přestal do firmy docházet, už jenom píše maily,“ řekla první.
„Ty jsi ředitelka?“ zeptala se třetí, které se manžel zabil v autě. „Jak jsi na to přišla?“ podivila se první, „ty snad jsi byla ředitelkou v té vaší rodinné firmě? Naše ředitelka je třicetiletá MBA, která umí dokonale anglicky, ale česky nemá co říct.“
Ostrov byl ještě daleko, moře bylo klidné a odplavovalo všechny svalové i myšlenkové křeče. „Děláš si legraci?“ zeptala se třetí.
„A co jsi tedy v té vaší firmě byla?“ naléhala druhá, ale třetí neodpověděla, protože polykala slzy. Druhá si toho všimla, bylo jí přítelkyně líto, tak řekla: „On má učitelku a já nikoho.“ Zasmála se a zeptala se první, která byla vždycky přesnost sama: „Děláš chyby? Já za sebe někdy vůbec neručím.“
„Nijak zvlášť,“ řekla klidně první. „Nemůžu si to dovolit.“
Doplavaly na ostrov a usadily se na kamenité pláži. Byly samy, zatímco protější břeh se hemžil letními hosty. Všem třem bylo už k padesáti, ale ani jedna na ně nevypadala. Znají se od školy. První, ta přesná, kterou v práci šikanují, nikdy nebyla vdaná a má jednu dceru. Ta druhá, chytrá a roztržitá, má děti dvě a je rozvedená.
Třetí, hezká a smutná, má syna a je vdova. Děti jsou dospělé. Ta první řekne:
„Už nevěřím, že existují muži, kteří by ženu nechtěli trápit nebo využívat. Žádné kolem sebe nevidím.“
A druhá řekne: „Ale jsou, jenže se starají o své rodiny. Mají ženy a děti a o naší samotě ani nevědí.“ „O naší?“ řekne ta první, neprovdaná. „O vaší taky? Myslela jsem, že to je jenom můj problém“.
„Radši být sama než sklízet svinčík po dlouhém spořádaném manželství,“ řekne třetí, vdova.
Druhá, rozvedená, neodpoví, sklouzne z kamene do moře a pustí se směrem k hustě zalidněné pláži. Plave a dýchá do vody, čímž zabrání pokračování rozhovoru. První, dokonalá plavkyně, se chvílemi obrátí naznak a dívá se na řecky modré nebe. I tak s přítelkyní udržuje tempo. V polovině vzdálenosti počkají na třetí kamarádku a ta první řekne: „Chtěla bych žít se ženou.“
„Myslíš jako kdysi na koleji? Za chvíli by si přivedla chlapa a požádala tě, abys šla večer do kina nebo odjela na víkend,“ zasměje se druhá a vytřepe vodu z uší.
„Radši se ženou než s příšerou, která straší v každém koutě,“ připojí se třetí, které se manžel zabil v autě.
„Ne,“ řekne vážně ta první. „Tak to nemyslím. Chtěla bych žít se ženou se vším všudy. To bych tak ještě v životě chtěla.“
