Fotografická přehlídka Only The Good Ones o estetice momentky v její dějinné perspektivě má v sobě cosi těžce definovatelného, co neumožňuje prostě zdvihnout palec nahoru, aniž by se vám přitom netřásl pochybnostmi. Její povrch je hladký a divák po něm může sklouznout tím snadněji, čím lépe se přesvědčuje, že mu dvě sta snímků od devětatřiceti autorů mohou na dvěstěkrát vyrazit dech. Osobně bych stál za kurátorem přehlídky Michalem Nanoru, že na výstavě má opravdu „pouze ty dobré“ fotografie. Snapshoty - fotky spontánního, rychlého záznamu, neupravované a mnohdy nevalné technické kvality, které však dokáží vyvolat dojem bezprostřednosti. Fotografie s estetikou generovanou používáním všemožných laciných automatů a polaroidu, úzce spjaté s každodenností, ale také s prostředím, kde by velká fotografická aparatura vzbudila ostych. Samé výborné fotografie... čím to tedy může být, že se mi palec pořád třese?
BEZ ŘEČÍ K OBRAZŮM
Michal Nanoru se výstavu rozhodl nezatěžovat dlouhými řečmi a kromě krátkého textu ve vstupním sálu zůstal mlčenlivým strůjcem obrazové konfigurace volně plynoucí podél časové osy. Z jedné strany ji zahajuje snímek Jacquese Henriho Lartiguea z počátku dvacátého století. Na straně druhé ji uzavírají práce šestatřicetiletého Američana Ryana McGinleyho. Mezi nimi několik sálů s fotografiemi, jejichž očividná vizuální příbuznost mění potůček v mocnou řeku bezprostředních obrazů. Pro kritiky bude jednoduché napadnout Michala Nanoru už za to, že náležitě neodlišuje přístupy jednotlivých autorů a necharakterizuje jejich postavení na umělecké scéně své doby. Namísto odpovědi jim může darovat doprovodnou publikaci k výstavě. Tam to všechno uvádí. Přesto třas palce úzce souvisí s jeho mlčením. Je ho totiž potřeba chápat jako konstitutivní prvek výstavní koncepce. V první řadě proto, že strukturovanější výklad by diváka zbavoval možnosti zcela se poddat toku obrazů. Zdá se však, že Nanoru se vědomě vzdal rozlišovacích znamének ještě kvůli jinému efektu.
DVOJÍ HRA
Tímto efektem překvapivě není uniformita (na to jsou vystavené soubory příliš výjimečné), ale jistá konformita ve vztahu k fotografické a kulturní realitě současnosti. Je samozřejmě pravda, že u nás fenomén snapshotu nikdo dříve nepředstavil v takovém záběru. Z druhé strany vzato je ovšem třeba také připustit, že estetika snapshotu se kolem nás tak rozšířila - od fotoalb na sociálních sítích po módní fotografie - že její přenos do galerie, jakkoli nadopovaný skvělými díly, nemůže vyznít jinak, než jako kopírování vnějšího prostoru přesyceného tím samým. Z tohoto úhlu viděno, Nanoru operuje s vizuálním stylem, jenž určoval imaginaci generací X, Y i Z, beroucích estetiku snapshotu jako nejvíc chic a posouvající si ji od „punkového popěvku“ do pozice dominantní estetiky středního proudu. Kurátor jako by pouze završoval tento proces obsazením procovského Rudolfina.
Na přístupu Michala Nanoru jako by se podepsala dlouholetá praxe kulturního publicisty slaďujícího estetické priority vrstevníků a mladší generace se světovými trendy. Třebaže na kritickou reflexi opět dojde v doprovodné knize, výsledkem rovnice konformistická výstava versus reflektující kniha je jakási vnitřní rozpolcenost.
Only The Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited. Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1 (www.galerierudolfinum.cz). Výstava potrvá do 6. dubna.
