Zastihli jsme vás na cestě do Vídně, co vás čeká?
Máme pracovní schůzku s Dušanem D. Pařízkem. On bude režírovat a vytvoří scénografii, já budu dělat kostýmy pro inscenaci textu Wolframa Lotze Lächerliche Finsternis (Směšná temnota - pozn. aut.). Jdeme se podívat na některá představení - hlavně kvůli obsazení a pak nás čekají schůzky v dílnách, předávací porada a snad stihneme i rychlou kávu v některé z věhlasných vídeňských kaváren.
Kromě Vídně jste pracovala například také v Berlíně, Hamburku nebo v Curychu. Jde tyto zkušenosti porovnat se světem českého divadla?
Je to samozřejmě jiné, a to z různých důvodů. Pro české divadelní prostředí by mohlo být inspirativní, že ve Švýcarsku, Německu nebo Rakousku je běžné, že se tak po deseti, maximálně patnácti letech v divadle kompletně obmění jeho vedení a dramaturgický tým i soubor. U nás takové změny nejsou obvyklé. Pak ale divadlo - jako živé umění - není tak živé, jak bychom si představovali, a stagnuje. Když někdo působí ve vedoucím postavení nebo v hereckém souboru dvacet nebo třicet let, je v určité fázi opravdu těžké ze sebe vydolovat něco osvěžujícího nebo překvapivého. Podle mého názoru je nutné se neustále konfrontovat s nějakou výzvou. Kromě toho bych řekla, že v německy mluvících zemích je divadlo leckdy více než v České republice součástí celospolečenské diskuse, do které aktivně zasahuje, nedrží se tolik stranou. Díky tomu snad ani není tak výrazný rozdíl mezi nezávislou scénou a takzvanými oficiálními scénami. My například nyní ve vídeňském Burgtheateru budeme inscenovat hru mladého německého autora, která pojednává o německých vojácích v Afghánistánu a ironizuje slavnou filmovou adaptaci Conradova románu Srdce temnoty - Apocalypse Now.
S Dušanem Pařízkem jste začala spolupracovat již v pražském Divadle Komedie, které skončilo v roce 2012 za poměrně bouřlivých okolností. Vracíte se k němu někdy?
Teď možná častěji než kdy jindy díky kauze v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, které se ocitlo v podobně svízelné situaci jako svého času Komedie. Ústí je podle mě dost velké město na to, aby mělo vedle tradiční „kamenné“ scény ještě jednu další, která zaplní mezeru, již nevyplní komerční sektor. Divadlo, kam se nepůjdete jenom pobavit a provětrat sváteční šaty, kde ale probíhá v rámci komunity města jakýsi diskurz, který se dotýká společenských i lokálních témat. Jenže ono je to jak na kolovrátku. Systém financování divadel je obecně nefunkční, navíc se za běhu ještě mění. Ve výsledku tak není jasné nikomu nic. Divadla se dostávají do pozice jakéhosi škemrajícího děcka, které chce penízky na čokoládu, a úředníci si neuvědomují, že je to veřejná služba placená z peněz daňových poplatníků stejně jako například knihovna nebo veřejná doprava. Důležité je, aby se stanovily podmínky, které budou oboustranně alespoň nějakým způsobem vyhovující a které se hlavně budou dodržovat. Jinak divadla nemohou plánovat, zvát režiséry, rozvrhnout dramaturgii, prostě nic - nemohou řádně fungovat.
REŽISÉRSKÝ ELEMENT
Právě v Divadle Komedie jste začala poznávat řemeslo režisérky...
Pro mě panovaly v Komedii bezmála ideální podmínky, nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Byla jsem na volné noze a cestovala po všech koutech české a slovenské republiky. Najednou jsem měla možnost pracovat kontinuálně v týmu lidí, kteří si velmi dobře rozuměli, ačkoli šlo o naprosto rozdílné a silné individuality. Tím, že jsem mohla být něčeho takového součástí a veškerý svůj čas trávit na zkouškách, jsem se toho stihla i dost naučit. Pro mě to byla doslova vysoká škola a obrovská praxe. Režiséry Dušana Pařízka i Davida Jařaba velice respektuji a jsem jim vděčná, že mi dali takovou důvěru a prostor pro to, abych se odvážila režírovat vlastní inscenace.
Základ ale máte spíše ve výtvarném umění, studovala jste oděvní návrhářství a poté scénografii. Pracujete dnes raději s neživým materiálem nebo s živými lidmi?
Určitě s lidmi, protože já zas toho materiálu tolik nepoužívám (smích). Když uvažuji o další práci, soustředím se většinou spíš na to, abych našla vhodný materiál pro konkrétního herce, jehož osobnost mě inspiruje. Nejsem vůbec zastánce takzvaných protiúkolů, kdy se hercům schválně dávají role, které jim nesedí. Mě naopak nejvíc zajímají momenty, kde se charakter postavy a herce střetává. Herec pak může vnitřně porozumět tématu a dostat se hlouběji k jeho podstatě. Spíš, než že „předvádí“, by se dalo říct, že téma na jevišti „reprezentuje“. Snažím se také pracovat s publikem, záměrně porušuji konvenci takzvané čtvrté stěny, která pomyslně odděluje jeviště a hlediště. Pro mě je herec na jevišti živý člověk a živí - a tudíž i přítomní - jsou i lidé v hledišti. Všichni společně něco sdílí tady a teď, v jednom prostoru. Neumím se tvářit, že jsme v jiné době, někde jinde nebo že herec je někým jiným než hercem, který ztvárňuje nějakou postavu. Snaze o vytváření takových iluzí moc nerozumím.
Přitom je toho málo, co u svých představení nevytváříte sama - vymýšlíte scénu, vedete herce...
To je pravda (smích). Když dělám vlastní inscenaci, těžko se dá vyhnout tomu, abych už konkrétně nepřemýšlela nad její výtvarnou podobou, je to přeci jenom můj obor. Ve výsledku tak ty jednotlivé složky od sebe ani nedokážu oddělit a vnímám spíš už komplexnější tvar.
Když kladete takový důraz na herce - hlavní postavu, nemůže se vám někdy průběh představení vymknout z rukou?
Stát se to může, ale to mi právě připadá vzrušující a nijak se toho nebojím. Naopak mě to baví, protože v každém představení je pak prostor nejen pro improvizaci, ale i pro živého herce, který do výsledného tvaru může podle
svého uvážení, momentálního rozpoložení nebo citu vložit něco ze sebe. Mám potom vždycky pocit, že jsem účastna něčeho, co vzniká nebo se odehrává tady a teď, je to pokaždé trošku překvapivé. Vlastně všechny inscenace, které jsem zatím dělala, počítají s tímto živelným elementem, s tím, že něco může vzniknout, ale zároveň nemusí. Vždycky záleží na souhře okolností. Ale momentální zážitek tady a teď, moment překvapení a prostor pro život je pro mě na divadle asi tím nejpodstatnějším a nejzajímavějším.
O PŘITAŽLIVÉM ZLU
Je nějaké téma, které vás zajímá dlouhodobě? Dokázala byste mezi svými představeními najít linku, která je spojuje?
Těžko se mi o tom mluví, když mám takto hodnotit samu sebe. Nejvíc mě ale zajímá asi motiv vyloučení v různých významech toho slova. Nejen jako sociální vyloučení, kdy je člověk za nějakých okolností vytlačen na okraj, ale také jako výraz pro extrémní osobnost nebo silnou individualitu, která se pohybuje v rámci konvencí, ale zároveň je schopna je překračovat. Vyloučení mě zajímá i jako vědomý nebo chtěný proces, který je iniciovaný zevnitř. To je pro mě asi zásadní výchozí bod, ze kterého se dostávám dál.
Téma sociální odpovědnosti se u vás objevilo v představení Víra, láska, naděje, uvedeném ještě v Divadle Komedie. Šlo v podstatě o tragický příběh, kdy se hlavní hrdinka, žena na ulici, stává obětí systému a končí smrtí. Odkazy k dnešní situaci přitom nešlo přehlédnout.
Tam se spojilo několik okolností dohromady. Řešili jsme tehdy v divadle dramaturgii rakouské sezony a v souvislosti s tím jsme narazili mimo jiné na Ödöna von Horvátha, rakouského dramatika. Pak se ale v rámci předvolební kampaně začaly šířit po Praze billboardy se slogany jako „vyčistíme ulice od nepřizpůsobivých živlů“. „Nepřizpůsobivými“ jsem se vlastně do té doby tolik nezabývala, ale tehdy jsem začala uvažovat o tom, co toto označení vlastně znamená a opravdu jsem se navztekala. Jako bychom se vraceli někam do středověku. A tak vznikla tato úprava, respektive aktualizace Horváthova textu. Měla jsem pocit, že se vůči tomu já nebo i my v rámci Divadla Komedie můžeme vymezit jasným postojem. Na někoho mohl působit příliš černobíle nebo jednostranně, ale přišlo mi, že jde o adekvátní odpověď na tendence představitelů vládnoucích stran napříč politickým spektrem a tím pádem i části společnosti, která je volí. Bylo potřeba jít proti tomu razantně a přímo.
Divadlo Komedie tehdy spolupracovalo také s anarchistickou skupinou Food not Bombs, která rozdává na ulici jídlo lidem bez domova. Jak k tomu došlo?
Chtěli jsme uspořádat něco jako bezdomovecký večer a zjistili jsme, že spousta herců z divadla Ježek a Čížek, kteří v představení také vystupovali (dnes DivaDno - pozn. aut.) má svoje další aktivity nebo scénky, které by mohli předvést. Tak jsme začali uvažovat o menším festivalu, a poněvadž bylo potřeba i nějaké občerstvení, dostali jsme se k Food not Bombs. Tyto aktivity podporuju, stejně jako snahu strany zelených, která se teď snaží protlačit zákon, jenž by zjednodušil distribuci prošlých potravin z velkých řetězců a supermarketů potřebným. Hlavní překážkou je daň, díky které je pro tyto společnosti levnější jídlo vyhazovat, tedy likvidovat, což už v některých jiných zemích EU dávno neplatí.
Když zůstaneme u tématu vyloučení, jak do něj zapadá oceňované představení Den opričníka, které uvádíte v pražském Studiu Hrdinů?
Hlavní hrdina - opričník - se neřídí podle žádných pravidel. Jeho jedinou funkcí čili pracovní náplní je šířit strach, který pak udržuje společnost v poslušnosti. Jde o mechanismus neomezené absolutní moci, která stanovuje pravidla, ale zároveň je sama natolik porušuje, že vlastně paralyzuje ty, po kterých vyžaduje jejich dodržování. Nikdo si pak nedovolí nic nad rámec stanovených omezení.
Románová předloha Vladimira Sorokina je literárním obrazem Ruska blízké budoucnosti. Nejde téma zastrašující moci vytěsnit tak, že ho prostě ztotožníme s ruskými reáliemi?
Na olympiádu se díváme všichni a všichni také řešíme očividné porušování lidských práv, ke kterému v Rusku dochází. Takže zase tolik vzdálené nám to není... Ruské reálie jsme se ale snažili v úpravě spíš eliminovat a myslím si, že inscenace pak může fungovat i v obecné rovině uvažování nad přitažlivostí zla a nad tím, jak se zlo respektive násilí stává předmětem zábavy. Nejrůznější akční hrdinové nebo zabijáci jsou dnes ikonami, určují vzory chování nebo jsou dokonce aktéry bláznivých komedií. Sama se ráda dívám na Jamese Bonda, ale vždycky si u toho zároveň uvědomím, že tam přeci každých deset minut někdo někoho zabije. Zajímá mě uvažovat nad tím, proč člověk potřebuje sledovat násilí. Na jednu stranu se bojíme a na druhou to potřebujeme, abychom si vybudovali alespoň nějaké obranné mechanismy. Bojíme se, ale zároveň se rádi díváme a bavíme se tím. Z tohoto hlediska je příznačné, že právě Den opričníka je nyní ve Studiu Hrdinů představení, na které chodí nejvíc lidí. Zajímavé, ne?
Opričník si ale dovede násilí také odpovídajícím způsobem zdůvodnit. Zdůrazňuje svoji poslušnost vůči panovníkovi - gosudarovi, bohu nebo Rusku...
Myslíte si, že i naší společnosti hrozí příklon k takovému autoritářskému režimu? Myslím, že takové tendence vznikají ve společnosti v obdobích hospodářské nebo hodnotové krize. Nechci srovnávat metody vládnutí a udržování moci, ale je v podstatě jedno, jestli se objeví gosudar nebo někdo jiný, kdo přijde, práskne do stolu a řekne všem těm nespokojeným, chudým a ze všech těch zmatků a slibů unaveným občanům: „Kluci, já vím, jak to řešit, nechte to na mně. Musíme vést stát jako firmu. Je potřeba změnit nějaké ty zákony, aby to šlo jako po másle, ale to zařídíme, to nebude problém - koupíme si hlavní mediální kanály a pěkně to všem vysvětlíme. Minulost a morálku neřešte, uděláme tlustou čáru, a když budeme pořádně makat, všechno dobře dopadne.“ A najednou na to všichni slyší. Ach jo...!
VÍC NEŽ JEN PRÁCE
Již jsme zmínili Studio Hrdinů, které je na divadelní scéně stále novinkou a hraje v podzemí pražského Veletržního paláce. Jak jste v něm spokojená?
Podporuju koncept uměleckého šéfa Jana Horáka, který nechce ani tolik budovat soubor, jako spíš širší okruh stálých spolupracovníků. Znamená to velkou svobodu v tom, že si můžeme vybírat nejenom to, co a proč chceme dělat z hlediska dramaturgie, ale že si vlastně můžeme i pro danou inscenaci poskládat ideální tým. To mě velice baví a inspiruje.
Může mít taková svoboda i nějaké nevýhody?
Já jsem takový nadšenec, že mě právě nic nenapadá, ale nevýhody budou asi spojené s tím samým jako výhody. Jelikož nemůžeme lidem nabídnout ideální finanční zázemí, dávají se velmi těžko dohromady jakékoli termíny, například zkoušek. Každý má závazky někde jinde a peníze od nás nejsou tak velké, aby mohl odřeknout práci, která ho živí. Třeba časem vznikne užší okruh spolupracovníků a my budeme mít prostředky na to, aby se mohli více soustředit na práci u nás a nemuseli se živit všelijakými seriály a dabingy. To by bylo ideální.
Nechodí vám herci na zkoušky uštvaní?
Zatím, zaplaťpánbůh, ne. Ale já se snažím nejen dávat dohromady lidi, kteří spolu nějak souzní, ale mají i dostatek času se danému projektu věnovat. Abychom z toho taky měli i něco víc než jen tu práci, když už to děláme za těchto podmínek. Snad se to daří...
Připravujete nyní nějaké další představení?
Teď začnu zkoušet hru Rolanda Schimmelpfenniga Říše zvířat. Tematizuje vztah herce a postavy, o kterém jsem už mluvila, je to o hercích, kteří hrají zvířata a zvířecí masky a vlastnosti se jim začnou promítat do osobního života. Premiéra bude v září ve Studiu Hrdinů.
...
Kamila Polívková (nar. 1975) je kostýmní výtvarnice, scénografka a režisérka. Vytvořila kostýmní výpravy a scénografie k desítkám českých i zahraničních inscenací. V letech 2004-2012 působila v souboru Pražského komorního divadla v Divadle Komedie v Praze pod vedením Dušana D. Pařízka jako kostýmní výtvarnice a scénografka, na počátku divadelní sezóny 2009/2010 režijně debutovala vlastní dramatizací románu Thomase Brussiga Hrdinové jako my a pokračovala inscenací hry Ödöna von Horvátha Víra, láska, naděje a SAM mladé autorky Kathariny Schmitt. V současnosti je kmenovou režisérkou Studia Hrdinů v Praze (Den Opričníka, Mileniny recepty), které získalo nominaci na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Divadlo roku 2013. Kamila Polívková byla nominovaná na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2010, v kategorii Scénografie roku 2009 a na cenu Český lev 2012 za nejlepší výtvarné řešení filmu Odpad, město, smrt .
