Při pohledu na nedojedené talíře nám rodiče říkávali: „Co by za to děti v Africe daly.“ Většina potravin v ekonomicky vyspělých zemích však přijde nazmar ještě dříve, než se vůbec dostanou na stůl. Největším producentem potravinového odpadu jsou sice domácnosti, ale příliš nezaostává ani sám potravinový průmysl. Popelnice každého supermarketu jsou přeplněny jídlem, které má prošlou dobu trvanlivosti nebo se jí blíží, ačkoli je stále vhodné ke konzumaci. Řada lidí tak chodí po nocích k obchodům a noří se do popelnic, z nichž vytahují jídlo, které by si třeba jinak nemohli dovolit. Někteří z nich tzv. dumpster-diving či skipping vnímají jako vyjádření kritického postoje vůči plýtvání, většina se ale prostě snaží ušetřit.
Sám jsem se během pobytu ve Velké Británii tímto způsobem živil a naše lednička nikdy nezela prázdnotou. Ocitaly se v ní dobroty, které bych si kvůli jejich vysoké ceně nekoupil. Neměl jsem přitom pocit, že bych páchal nějakou morálně nežádoucí či snad dokonce trestně postižitelnou činnost, a i když jsme se tu a tam dostali do sporu se zaměstnanci supermarketu, většina nad tím mávla rukou. Byli i tací, kteří nechávali jídlo na viditelném místě k rozebrání.
Přesto z právního hlediska odpadky často stále patří supermarketu a popelnice bývají umístěny na soukromém pozemku. Právě to se stalo osudným třem mladým Londýňanům, kteří byli začátkem roku obviněni z krádeže potravin, když je po oznámení bdělého občana přistihla policie, kterak si z kontejnerů za řetězcem Iceland odnáší zeleninu, koláče a sýr v někdejší ceně 33 liber. Britská prokuratura chtěla muže
mermomocí ve „veřejném zájmu“ odsoudit, ale pod tlakem veřejného mínění i samotného řetězce obávajícího se ztráty prestiže nakonec od stíhání odstoupila.
V Česku prozatím za „krádež“ vyhozených potravin žádný postih nehrozí. Možná i proto, že tu nejde o tolik rozšířený fenomén. Domácnosti však současně chudnou, takže se klidně časem můžeme dočkat bizarních tahanic o vlastnictví „odpadků“ i my.
