„Studený život v džungli,“ povzdychne si Abdul Azíz, zatímco severní pobřeží Francie kropí koncem července vydatný déšť a dunami se prohání štiplavý vítr. Vypadá to, jako by přišel podzim, je pěkný nečas, ale tenhle pětadvacetiletý kluk má na nohách pořád žabky a na těle lehkou mikinu. Když je zima, proč se neobleče, řeklo by se. Jenže také proto je život v džungli pořád tak studený.
Abdul Azíz sedí na plastové židli v těsném přístěnku z plachty a dřevěných latí a na holé zemi vaří v hrnci kávu. Dřeva není nazbyt, takže ohniště sestává ze tří krátkých trámků postupně přisouvaných k sobě a oheň jsou spíš jen uhlíky, často rozdmýchávané plastovým víkem. Pří každém zavíření se přístěnek naplní dýmem, ale za trochu tepla jsme ve zdejším počasí jenom rádi. A tak nás skoro ani nenapadne, že kdyby nebylo naší návštěvy, nebyl by možná ani oheň, ani káva.
V džungli jsme od předchozího odpoledne. To se ještě vykuřovalo v příbytku o devíti metrech čtverečních pro osm lidí. Než nám pak noví přátelé ze Súdánu nezištně darovali privátní pokoj, ve kterém jsme mohli přespat, pohostili nás u sebe čajem, chlebem a posmaženou cibulí s rajčaty a vejci. Teď už však Abdul Azíz vaří nad uhlíky v odděleném provizorním přístěnku a pár metrů od něj roste na mýtince nehledě na déšť dokonce nová a prostornější kuchyň. Na lavicích stlučených z dřevěných palet si v ní budou moci vařit a jíst všichni společně.
My jsme spali jako zabití, ale na Abdulovi není to ráno znát, jestli si přivstal, nebo nezamhouřil oka. Z oplocené silnice, která překlenuje džungli, sleduje tábor policejní dodávka se zapnutým výstražným majákem. Súdánští přátelé jsou tady všichni, vaří kávu nebo staví budoucí kuchyň, takže utéct do Anglie se v noci nikomu nepodařilo. „Šance jsou čím dál menší, teď spíš počítáme mrtvé,“ říká Abdul Azíz a ještě jednou rozvíří vzduch nad řeřavými uhlíky.
Jak se rodí džungle
I když se to podle mediálního humbuku nemusí zdát, přítomnost uprchlíků a migrantů má v Calais dlouhou tradici. Již před šestnácti lety vzniklo na pobřeží v bývalém skladišti betonu pro stavbu eurotunelu zařízení s názvem Sangatte, které se přes omezenou kapacitu šesti set lidí snažilo pojmout až trojnásobek. V přeplněném táboře, ve kterém panovaly otřesné hygienické podmínky, začalo docházet ke konfliktům – v roce 2002 zde zemřel pětadvacetiletý muž, jenž se stal obětí kurdsko-afghánské roztržky během místního fotbalového utkání. Již v roce 2001 také správa eurotunelu oznámila, že za první půlrok zastavila na cestě do Anglie 18,5 tisíc běženců. Většina z nich měla pocházet právě ze Sangatte provozovaného Červeným křížem.
Poměry v samotném táboře i stížnosti britské strany, která Francouzům vytýkala nedostatečné zabezpečení vstupu do tunelu ústícího na povrch půl kilometru od tábora, daly tehdejšímu prezidentovi Nicolasovi Sarkozymu dostatečnou záminku k tomu, aby Sangatte zavřel. V roce 2002, kdy k vyklizení za doprovodu nepokojů skutečně došlo, se zaštiťoval tím, že tak napraví poškozené vztahy s Británií, i že spolu se zavřením nechtěného tábora klesne přitažlivost Calais pro uprchlíky. Pokud ale vůbec kdy byla tato naděje myšlena vážně, ukázala se brzy jako lichá. Lidé z tábora putovali, odkud do něj přišli – na ulici. A jelikož politický útlak a chudoba zůstávají nadále rysem tohoto světa, objevili se v Calais další.
Roky po zavření Sangatte nebyly jenom obdobím zmaru – v Calais začala porůznu vznikat samosprávná sídla, která pokud přestála útoky policie, stala se nejen místy pouhého přežívání, ale uspokojovala i další potřeby. Například takzvaná „dioxidová džungle“ v sousedství velké chemičky sice také nebyla žádným ideálním místem pro život, ale lidé v ní měli aspoň nějakou vládu nad svými osudy. V táboře bylo několik obchodů, kadeřnický salón, kostel nebo mešita.
„Přímo v Calais byl obsazen prázdný dům, ve kterém žilo čtyřicet žen. A ze staré továrny u nádraží se udělal squat,“ vypráví místní aktivista, s nímž se setkáváme v dnešní džungli. Možná že právě tato rozptýlená svoboda byla úřadům trnem v oku ještě víc než mít migranty všechny pod jednou střechou. Když se proto letos v lednu objevila zpráva, že vláda otevře nové centrum, začaly zároveň policejní jednotky obcházet jednotlivé džungle a vylepovat oznámení, že je všichni musí pod hrozbou násilného vystěhování opustit.
Jako první odešlo do centra Julese Ferryho, otevřeného letos v dubnu, zmíněných čtyřicet žen, jejichž dům pak bagr srovnal se zemí. Za nimi následovaly další tisíce vyhnaných, avšak centrum, kterému zdejší neřeknou jinak než Salam (podle humanitární organizace založené občany Calais), zdaleka nemělo místo pro každého. Uvnitř ve zděných buňkách žije ve zvláštní oplocené části areálu jen asi tři sta žen s dětmi, další tisíce lidí sem pouze docházejí pro jídlo, nabít telefon nebo si zahrát volejbal a zase se vracejí do stanů, které se rozprostírají všude okolo. Jenom k moři, které je nadohled, se nikdo nehrne. Výstražná tabule varuje, že jde o lovný revír. A v něm se může stát cokoli.
Všichni za město
„My už máme vlastně to nejhorší za sebou, tak co nám můžou vzít. Svobodu těžko,“ usmívá se asi třicetiletý Salomon, Eritrejec, kterého potkáváme krátce po příjezdu do džungle u rozestavěného kostela, na jehož stavbu dohlíží a má u ní postavený stan. „Ale co vám budu povídat, žijeme tady jako zvířata,“ pokračuje smířeně muž oblečený v saku a dodává: „Velký problém je hlad. Já mám například nemocná játra a dostal jsem na ně léky. Jenže pokud se předtím nenajím, jsou mi veškeré prášky k ničemu.“
Základních potravin je v džungli nedostatek. Jednou denně se v centru Julese Ferryho vytvoří nekonečná fronta, avšak nedostane se na každého. Zatímco v centru se rozdává nějakých patnáct set porcí denně, uprchlíků je v táboře zhruba dvakrát tolik. Podobně je to i s přístřeším. V džungli vládne vysoká fluktuace – většina uprchlíků, se kterými se setkáme, v ní není déle než několik týdnů nebo měsíců. I tak se ale tábor rozrůstá o další příchozí, kteří se však ne vždy mají kde zabydlet. Stanů je málo, a tak někteří zůstávají prostě na ulici.
Zvláštností služeb, které centrum nabízí, je, že byly ve stejné podobě poskytovány už před otevřením tábora, jenom je zajišťovaly různé spolky a organizace v centru Calais. Po dubnovém otevření tábora však například na rozdávání jídla ve městě uvalily úřady zákaz a centrum Julese Ferryho se tak stalo jeho výhradním distributorem, na kterém jsou uprchlíci dnes závislí.
Koncentrace služeb i většiny uprchlíků do jednoho tábora, který se navíc nachází nějakých šest kilometrů od centra města, dává tušit, že založení tábora nemuselo být ani tak podáním pomocné ruky uprchlíkům a migrantům, jako spíš výsledkem snahy vytěsnit je za město, kde nebudou tolik na očích.
V džungli lze dnes znovu narazit na drobné obchody, které většinou patří uprchlíkům z Afghánistánu. Vznikla zde škola, ve které se vyučuje francouzština, za zábavou je nožné vyrazit do jednoho ze tří barů, které se dle potřeby mění v provizorní diskotéky. Přes optimismus, který je vlastní většině migrantů, lze ale poznat, že je džungle místem na okraji, které vzniklo masivním vystěhováváním a segregací. Kdo si chce koupit ve zdejším obchodě třeba pivo, měl by počítat s tím, že se do ceny promítne i dovoz z několik kilometrů vzdáleného Lidlu. Jelikož auto nikdo nemá, musejí se zásoby vozit taxíkem. Jedna cesta vyjde podle místních i na padesát eur.
Slzný plyn na přivítanou
„Jsem tady zatím pár dní,“ vypráví teprve sedmnáctiletý Zama z Eritreje, „a například psychologické pomoci, o kterou bych stál, se mi nedostalo,“ říká: „Za všechno musím platit.“
Zama má pocit, že už zaplatil celkem dost. Aby se z autoritářské Eritreje, kde mu hrozila nevyzpytatelná vojenská služba (viz s. 13), dostal do Libye, zaplatil převaděčům přes Súdánskou poušť a Saharu skoro čtyři tisíce dolarů. Další dva tisíce ho pak stála loď k evropským břehům. „Pamatujete, co se stalo letos 21. dubna? Osm set lidí na jedné lodi se utopilo a přežilo jich jen pár. Jsem jedním z nich, měl jsem štěstí, ale můj kamarád tam zůstal.“
Zama, kterého zachránila italská loď, šel nejprve do Německa, ale živořit v azylovém středisku vzdáleném dvě hodiny vlakem od většího města mu nevyhovovalo. Tak se vydal na cestu za prací do Velké Británie a zatím skončil v calaiské džungli. „Už jsem z toho unavený,“ přiznává. Únava nebo rozčarování je znát z vyjádření mnoha zdejších obyvatel. Utíkají z podmínek, které jsou z blahobytné Evropy stěží představitelné, aby skončili ve stanu v bídě a v prostředí, které je nepřijímá a ještě vůči nim živí předsudky nejžalostnějšího typu.
„Francie nás nerespektuje, nerespektuje nás ani její policie,“ říká devětadvacetiletý Mohamed. Policie je vůči uprchlíkům v roli, kdy jsou jí vydáni napospas. Může s nimi libovolně manipulovat, přesouvat je z místa na místo, jako tomu bylo v případě vzniku džungle – uprchlíci se tak ocitají v pozici, kdy mají policisté veškerou moc, zatímco oni nemají v roli veřejných nepřátel skoro nic. Není proto divu, že většina z nich chce nehostinnou zemi opustit, ale i v tom jim policie brání a nechce je pustit. „Kvůli policii je cesta do Anglie tak nebezpečná. Když tě vykasrují, zatímco jsi pod kamionem nebo pod vlakem, může tě to stát život,“ říká Mohamed.
Policejní násilí se v Calais objevuje nezřídka. Skupina Calais Migrant Solidarity zveřejňuje na svém webu videa zachycující násilné excesy. Policie na nich útočí nejen na migranty, kteří se na silnicích pokoušejí dostat do Anglie, ale i na ty, kdo stojí docela mimo vozovku. Před policejním násilím varovala organizace Human Rights Watch i lékaři z Médecins du monde, kteří se s jeho následky potýkají v táboře na denní bázi. Francouzské ministerstvo vnitra však tvrdí, že si žádných přestupků není vědomo.
„Zpátky do Súdánu se vrátit nemůžu, Súdán je smrt,“ říká Mohamed, který se do Evropy dostal přes Turecko a Řecko. Utéct z Francie ale může být úkol pro supermana. Další ploty přibývají, stejně jako hlídačů tunelu. „Možná nakonec zažádám o azyl ve Francii,“ připouští Mohamed, i když nerad. Dobře ví, že to není žádné terno. Francie má aspoň nějaké ubytování pro sotva polovinu žadatelů o azyl. Procedury trvají nesnesitelně dlouho a ani na konci nemusí být vyhráno. Přestože Evropský soud pro lidská práva letos v lednu rozhodl, že Francie nemůže deportovat běžence zpátky do Súdánu, v zemi se nachází stále několik lidí s příkazem k vyhoštění. Francouzská vláda tak koketuje s myšlenkou, že se dá možná se súdánským autoritářským režimem docela dobře kamarádit.
Nebezpečí pravice
„Nevím, jaké má uprchlická krize řešení. Chápu, že je Francie ani Anglie nechtějí. To ale nic nevyřeší, stejně jako stavění dalších plotů,“ říká Holanďanka Sylvie, dobrovolnice v centru Julese Ferryho, s níž se za deštivého nedělního dopoledne potkáváme před zavřeným nákupním centrem na hlavní calaiské třídě.
Soužití s množstvím chudých uprchlíků může přinášet různé problémy, od vedení města se pak ozývají stížnosti jak na britskou stranu, která je před náporem migrantů chráněná, tak na tu francouzskou, že nechává Calais napospas. Tato sdílená nálada a pocit osamocení může snadno nahrávat „zachráncům“ typu Marine Le Penové, protiimigrantské populistce, která už letos v prosinci povede kandidátku Národní fronty do regionálních voleb v oblasti Nord-Pas-de-Calais-Picardie. Průzkumy jí v této přípravě na prezidentské volby přisuzují předběžné vítězství a nejspíš i v samotném Calais zaboduje víc než před dvěma lety, kdy Front National získala v obecních volbách 13 % hlasů. Mezi kapkami deště potkáváme jednoho z jejích potenciálních voličů. „Migranti jsou psi, prostě psi. Zabírají místo a berou nám práci,“ říká nezaměstnaný jednadvacetiletý mladík, jenž se nechce představit.
V místní kavárně pak máme štěstí na jednoho kamióňáka, tedy „kladného hrdinu“ současné krize. „Je to katastrofa,“ říká Němec Boby, který z okna svého domu kouká do Lucemburska a mluví francouzsky i vlámsky: „Z Anglie sem do Calais jsem to jel dvacet jedna hodin, samozřejmě přesčas. A Anglie je strašná – všechno chtějí hned a nemáš tam ani odpočívadlo, kde by ses vyspal. To je turbokapitalismus, země na hovno.“
Boby na uprchlíky samozřejmě narazil. „Bylo to už na anglické straně. Slyším dupání na střeše a pak dolů seskočili tři kluci. Ještě mě požádali o cigaretu, tak jsem jim jednu dal, ale pak ať jsou ticho a zmizí, já i firma bychom z toho měli problém. Nikdo nic neviděl.“
Bývalý voják německé armády se lidem, kteří utíkají z Afriky, ani nediví: „V devadesátých letech jsem lítal vrtulníkem v Namibii, takže jsem viděl, jak to tam chodí. Velmoci podporují své spřízněné diktátory nebo bojůvky, na tom se nic nezměnilo. V Africe dneska probíhá de facto i ozbrojený střet mezi Evropou a USA o moc a zdejší zdroje,“ říká.
Podle řidiče, který by se do dvou let chtěl věnovat už jen chovu včel, není ani situace v Evropě nijak růžová. „Nejen tady v Calais, ale i na jiných místech není práce, lidi mají strach a do toho je krmí propaganda. Já jsem zatím liberál: říkám žij a nech žít. Ale nesmí se to překlopit doprava, to nikdy nepřineslo nic dobrého. Potřebujeme se organizovat,“ uzavírá.
