U Trierovy Nymfomanky se po pár šťavnatých enigmatických fotografiích stále spekuluje nad dvoudílnou verzí, která vstupuje do kin. Režisér ohlásil, že tentokrát film uvede hned v kinech, nikoli na festivalu, jak bývá zvykem. Jenže pak své distributory podkopal zprávou, že necenzurovaná verze Nymfomanky bude mít premiéru až na festivalu v Berlíně.
Ostatní mu nakonec možná odpustí, protože jeho filmy bývají událostmi roku. Jak trefně poznamenal editor francouzského filmového měsíčníku Cahiers du Cinéma: „Trier jako jeden z mála režisérů dneška ještě vypráví o našem vztahu ke světu, jeho filmy jsou filozofickými úvahami s existenciálním nádechem podobným filmům Bergmana nebo Antonioniho. Nebojí se velkého rozsahu, velkých témat v době, kdy většina režisérů točí malé jednoduché příběhy všedního dne, minimalistické obsahem i formou.“
Téměř dokonalý spektákl
Nymfomanka vypráví o hrdince Joe, která náhodně potká muže jménem Seligman a začne mu popisovat svá četná milostná dobrodružství. Trier zde používá více perspektiv – Joeino strohé vyprávění Seligman komentuje, dává do širšího kontextu, a především racionalizuje a zbavuje stigmatu nemorálnosti. Další perspektivu poskytuje obraz, jenž kolážovitě předvádí nejrůznější asociace, doslovné i rozvinuté (Trier mezi nimi nedělá rozdílu), jež vnáší Seligman. Vrcholem tohoto přístupu je závěr první části ztvárňující Joeinu představu ideálního sexu v analogii s Bachovou polyfonií, která i plátno rozděluje na jednotlivé vizuální hlasy. Všechny složky, vyprávění Joe, vizuální i zvuková asociace, splývají v jeden silný hlas – intelektuální analýza tu dosahuje harmonie s emocionálním nábojem hudby a obrazu.
Trier k tématu sexu přistupuje se svojí tradiční ironií a vtipem. Joe je pro něho zástupnou postavu, jak se vymezit proti společenským konvencím. Je silnou ženou, netknutou vzděláním – ale možná tím víc ve spojení se sebou samotnou – která se nebojí žít po svém.
Sám proti sobě
Při bližším pohledu pod atraktivní slupku tématu, obsah filmu není nijak radikální a objevný. Provokuje společnost politické korektnosti na jedné straně, a všudypřítomných nahých těl zbavených významu na straně druhé. Ale právě taková provokace v současném filmu chybí. Trier znovu klade ty základní otázky, stírá faleš.
To ale nic nemění na tom, že přes všechnu svoji zábavnost a důvtipnost Trier oslavuje svobodu člověka místy až příliš deklarativně. Ve svém boji je někdy podobně rigidní a polopatický jako křesťanský koncept, proti němuž se sám vymezuje. Zvláště tím trpí druhá část Nymfomanky, kde Trier neudržel velký rozmach. Příliš tu pospíchá, opakuje řečené, podceňuje diváka a hlavně kolážovitost zaměňuje za smršť anekdot, které už hlouběji neusazuje. Oproti scénáři vypustil spoustu scén a druhá část působí dojmem „jak co nejrychleji se vším skoncovat“. Důkladněji zkoumá jen masochistický sex a do nepohodlné pozice dostane diváka jen jednou – při Joeině lítosti s pedofilem, který svou úchylku potlačuje. Problematické se mi zdá být i obsazení některých rolí, které vypadá spíše efektně, než efektivně. Hollywoodský herec Christian Slater stěží vypadá jako otec Joe a stěží mu s jeho postavou z fitka uvěřit delirium tremens. I další herecké hvězdy přicházejí a odcházejí, jen aby odehrály svůj výstup. Že by i velký Lars tvořil pod tlaky producentů?
Filmy v kinech:
Od 16. 1. se promítá dokument o polské režisérce Agnieszce Hollandové, Návrat Agnieszky H. Jedna z nejvýznamnějších polských filmových tvůrců, držitelka Oscara, studovala na FAMU a s Čechami zůstala spjatá – mimo jiné i loňským skvělým seriálem o Janu Palachovi Hořící keř. Dokument je kromě portrétu Hollandové i záznamem její pohledu na českou společnost.
23. 1. má premiéru jeden z letošních kandidátů na Oscara, americký film 12 let otrokem. Založen na stejnojmenné knize popisuje příběh černocha Salomona od momentu jeho prodání do otroctví. Film přibližuje systém amerického otroctví 19. století ve své každodennosti. I přes své hollywoodské ladění je silným svědectvím, které tu ještě nebylo.
