Prvního října tohoto roku byla za nevelkého zájmu médií v pražských Košířích odhalena pamětní deska: „V tomto domě žil v letech 1939 až 1951 Karel Teige, teoretik umění a architektury, výtvarný umělec a vůdčí osobnost meziválečné avantgardy.“
Teige v mnoha ohledech ztělesňuje kulturní vřavu první republiky. Někteří současní novináři se při jeho hodnocení nemohou ubránit pocitu spravedlivého zadostiučinění – vášnivý zastánce komunismu, který se po roce 1948 ocitl v nemilosti Strany, to si přímo říká o uštěpačnou poznámku. Například článek Jiřího Oliče pro Respekt se před pár lety pyšnil titulkem „Oběť vlastního snu“ a Pavel Kosatík později do stejného periodika napsal, že „Teiga nakonec zabily jeho vlastní myšlenky“. Ať už bylo příčinou srdeční zástavy, na jejíž následky Karel Teige zemřel, cokoli, jeho sny a myšlenky si zaslouží, abychom se na ně podívali blíže a bez předsudků.
Neklidný život
Karel Teige pocházel ze vzdělané pražské rodiny. Už na gymnáziu vyčníval – povinné eseje údajně psal pro celou třídu.
V roce 1920 společně s Jaroslavem Seifertem, Vladislavem Vančurou, Adolfem Hoffmeistrem a dalšími umělci z nejrůznějších oborů založil Umělecký svaz Devětsil, klíčové centrum české meziválečné levicové avantgardy. Navázal také vztahy s předními zahraničími umělci (Andrém Bretonem, Paulem Éluardem, Iljou Erenburgem, Le Corbusierem a dalšími).
Jednotliví členové Devětsilu postupně získávali věhlas, osamostatnili se a přestali snášet Teigovo nesmlouvavé vedení. Například Jiří Voskovec byl z Devětsilu vyloučen jen proto, že si zahrál v sentimentálním komerčním filmu Pohádka máje, a básník Vítězslav Nezval byl zase povolán na kobereček kvůli tomu, že napsal předmluvu ke knize Karla Čapka, jenž pro Teiga ztělesňoval to nejhorší měšťáctví.
Devětsil se tedy postupně rozpadl, ale Teige stál roku 1934 u vzniku další skupiny: surrealistů. V ní se podruhé spojil a pak zas rozešel s Nezvalem, tentokrát ovšem ne kvůli Čapkovi, ale kvůli Stalinovi. Nezval zůstal věrný straně a nakonec opustil surrealismus. Teiga naopak vášnivá obrana surrealismu proti stalinistům vedla k napsání brožury Surrealismus proti proudu (1938), ve které odsoudil procesy s umělci v SSSR a kulturní politiku KSČ, aniž by se přitom vzdal svých radikálních názorů.
Za války začal Teige psát rozsáhlé studie o vztahu společnosti a umění. Nikdy je ale nedopsal a většinu rukopisů zabavila a zničila po autorově smrti Státní bezpečnost. Teige sice odvolal část své kritiky SSSR, ale názory na uměleckou tvorbu měnit nehodlal a navíc se začal stýkat s mladou generací surrealistů, pro které byl vzorem. Docházel za ním i „Fišer a ta jeho banda grázlů“, jak říkal okruhu kolem Egona Bondyho.
Jaké mohla mít jeho neústupnost následky, se už nedozvíme. V pondělí 1. 10. 1951 umírá na srdeční infarkt. Obě jeho životní partnerky dobrovolně ukončily svůj život krátce poté.
Inspirátor
Psát o díle Karla Teiga je vzhledem k jeho rozsahu i vývoji úkol vpravdě sisyfovský. Tím spíš, že jeho „dílem“ byl i způsob, jakým ovlivňoval jiné. I bez nekonečné řady jeho teoretických statí, překladů, kolážových návrhů knižních obálek, hravých typografických řešení a kontaktů s představiteli světové umělecké scény by zde jistě vyrostlo mnoho velkých umělců. Až Teige z nich ale vytvořil generaci Devětsilu.
Jediný český držitel Nobelovy ceny za literaturu, Jaroslav Seifert, ve svých pamětech říká, že by se jeho generace měla nazývat generací Karla Teiga (spisovatel Karel Poláček pro změnu nazýval jeho příznivce posměšně „teigrlata“). Teige sám v pravém slova smyslu umělcem nebyl, to mu ale nebránilo formulovat strhující estetické programy.
Básně pro všecky smysly
Už dříve Teige často připomínal výrok, že „nové umění přestane být uměním“. Jednoho obzvláště vydařeného večera s Nezvalem vynalezli poetismus: umění života a nový hédonismus. Jeho představy byly svůdné a popisy neodolatelné:
„Ve městech zbudovaných konstruktivisty nechť zřídí poetisté kouzelné magic-city, magické město nové poezie, která jásá radostí a nečpí alizarinem. Svět radosti a štěstí, svět smíchu a poezie, svět, který se směje a svět, který voní: jen v radosti srdce a pružnosti senzibility nalézá lidský duch ‚vznešenou veselost‘ tvorby.“
Devětsil odvrhl tradiční umění, které se vyžívalo v temných hlubinách lidské psychiky. Propagoval tvorbu zábavnou, ve které měl člověk dosáhnout naplnění s využitím všech lákadel moderní civilizace. Vždyť:
„Pro moderního člověka bylo by asi největším neštěstím vésti život nudný: nuda pronásleduje a tíží zlým osudem, horší a nevyléčitelnější nemoci a bolesti; v nudě a v spleenu si mohli libovati jen smutní a chabí básníci pozdní, řekli bychom: už úpadkové dekadence.“
Místo akademického umění vyznávali „devětsiláci“ spíše kino, muzikál, varieté, sport či jazz. Cokoliv, co mohlo poskytnout zábavu a potěšení, stalo se středem zájmu Teigovy družiny. Však se také populární američtí tvůrci filmových grotesek Charlie Chaplin a Douglas Fairbanks stali čestnými členy Devětsilu. Teigovo nadšení a horování pro film bylo nezměrné:
„Umění filmových grotesek je uměním elementární svobody a garantovaně precizní fantazie. Uměním závratné komiky a smíchu. Není-liž smích nejlepší věcí, která se nám v životě může přihodit?“
Teige se snažil najít krásu ve všech životních situacích včetně zpráv ze soudní síně, které srovnával s dílem Marcela Prousta a které vnímal jako „náraz života, jenž otevírá úžasné průzory do nejtemnějších hlubin lidských duší“.
Když Teige s přáteli z Devětsilu cestovali po Evropě, velikým obloukem obcházeli zavedené výstavní síně jako pařížský Louvre a raději vyhledávali kabarety, biografy a obrazy chudých pouličních malířů, autorů toho, co pro ně bylo pravé demokratické umění. Můžeme se jen ptát, zda někdy někdo psal o klasických básnících s tak strhujícím nadšením, s jakým Teige popisoval kabarety:
„Superrevue těchto podniků, programy Variété a Music-hallů realizují moderní poezii, která je prosta literárnosti, poezii pro všecky smysly, absolutní poezii, píseň radosti ze světla, pohybu, zvuku, barev, básnické a tělesné krásy, poezii zázračnosti a smyslnosti, zkrátka jedním slovem poezii, – a vše ostatní je literatura, ideologie, morálka a didaktika. Umění music-hallu je blízké integrální básni poetismu.“
Krása úplné účelnosti
Největší světové proslulosti dosáhl Karel Teige jako teoretik architektury, v níž spatřoval naprostý protipól poezie. Zatímco ta měla být „korunou života“, architektura měla podle přísných vědeckých pravidel zajišťovat uspokojení základních lidských potřeb.
Architektura Teiga fascinovala již tím, že něco zdánlivě zcela účelného a matematicky propočteného, například Brooklynský most nebo šasi sportovního automobilu, dokáže působit podobně jako tradiční umělecké dílo. Zcela proto zavrhl i ty nejmenší architektonické ozdoby a snažil se prosadit tvorbu, která by byla krásná právě proto, že je zcela účelná.
Největší zlo v jeho pojetí představoval palác, který jednak symbolicky odděloval lid od vládnoucí třídy, jednak bohatou zdobností dával najevo nadřazenost a propagoval buržoazní vkus. Rodinný dům pak nebyl ničím jiným než maloburžoazní napodobeninou paláce. Jako řešení palčivé bytové situace navrhl proto Teige pravý opak: kolektivní dům. Tato vědecky navržená stavba měla umožnit uspokojení všech potřeb člověka osvobozeného od pout tradice. Proto také Teige radikálně zavrhl koncept manželského lože jako přežitek. Pro vzácné chvíle soukromí navrhl unifikované kabinky o rozměrech 3 × 4 metry.
Radikální pojetí architektury přineslo Teigovi uznání: na přelomu 20. a 30. let přednášel na elitní německé škole umění, designu a architektury – Bauhausu. Jeho polemiku s někdejším vzorem, funkcionalistickým architektem a průkopníkem železobetonu Le Corbusierem tehdy sledoval celý architektonický svět. V praxi se však tyto jeho názory neujaly, a to ani v méně radikální podobě, jakou představuje známý Koldům v Litvínově.
V třicátých letech postupně Teige poněkud ustoupil a zaměřil se i na duševní stránku bydlení, kterou Nejmenší byt přehlížel. Z těchto pozic také kritizoval novou sovětskou architekturu, která na místě starých paláců stavěla nové a sídliště projektovala jako odlidštěná kasárna. Poslední Teigovy myšlenky o architektuře směřují k jednotě přírodní krajiny a moderní lidské technologie, což může oslovit dodnes.
Nová typografie
Na rozdíl od architektury se knižnímu designu Teige věnoval i v praxi – a velice aktivně. Právě zde mohl spojit teorii o naprosté účelnosti s uměleckou prací. I tady dosáhl jisté světové proslulosti: o sborníku Život 2 i o jeho úpravě básnických sbírek se nadšeně psalo ve francouzských avantgardních časopisech, a když měl přední německý typograf Jan Tschichold definovat zákony nové typografie, citoval Teigovu definici s poznámkou „k tomu nemám co dodat“.
Rozsah jeho tvorby v této oblasti je úctyhodný: „Navrhl jsem velký počet, asi několik set, obálek a úprav užitkových knih a bibliofilií a jistý počet plakátů, prospektů a obchodních a jiných tiskopisů.“ Na rozdíl od předcházejících generací se nesoustředil pouze na knihy, ale věnoval se i zdánlivě všedním předmětům denní potřeby, jako byly dopisní papíry či účetní doklady, což urychlilo rozšíření nového pojetí typografie.
Teigova obálka Revolučního sborníku Devětsil s velkým černým kruhem zůstává dodnes ukázkou provokující grafické práce. Mnohé z jeho návrhů, navzdory některým ne zcela úspěšným experimentům (v jednu chvíli Teige například zavrhl velká písmena, mimo jiné proto, že v nich viděl odraz sociálních rozdílů), ztělesňují moderní českou typografii.
Odkaz?
Někdy se Karel Teige mýlil, někdy si protiřečil, jindy prudce měnil názory nebo na nich naopak zarputile trval. Snad právě to by mohlo být poučením.
Teige vytvořil rozsáhlé, pozoruhodné dílo a svojí neutuchající tvůrčí energií inspiroval celou generaci básníků, výtvarníků, architektů a umělců vůbec. Možná nakonec má smysl bojovat za utopie, i když jsou výsledky nejisté.
Autoři jsou doktorandi působící na Ústavu české literatury AV ČR a v redakci kulturního magazínu Lógr.
