Hana, Praha-Kobylisy
Mám kolem sebe spoustu dobrých skřítků, na které se člověk může spolehnout. Lidí, kteří jsou solidární, sice ubylo, ale naštěstí pořád jsou. Po třech operacích a v invalidním důchodu, když je člověk na ubytovně plné švábů, to dokáže ocenit. Moc fajn jsou třeba paní z obchodů tady v Kobylisích. Ale dobré zkušenosti mám i odjinud. Zároveň je cítit, že v lidech je hodně nenávisti a zloby, i lakomství se objevuje v čím dál větší míře. Je poznat, že není práce. Zrovna nedávno na mě jeden pán v kravatě křičel, co si dovoluji prodávat takový fašistický časopis. Když jsem to slyšela, krve by se ve mně nedořezal. Je tu dobrá akustika, neslo se to celým podchodem… Prý fašismus! A zrovna na tohle jsem tak citlivá. Spustila jsem na něj, co si to dovoluje a jestli to někdy četl. Dokonce se mě i pár lidí kolem zastalo.
Já hodně vydržím, ale občas nastanou situace, že musím jít za roh, chvilku se vybrečet nebo si zanadávat. Někdo třeba jde a odplivne si, že jsem špína. Často to jsou děcka a mladí v partě, kteří si dodávají odvahu, aby mě co nejvíc ponížili, ale zastavil se tu třeba i postarší pár. Že prý žebrám a ať táhnu pracovat. Řekla jsem mu: „Milej pane, ale já tady pracuju, a pokud se vám to nezdá, tak mi dejte jinou práci, já půjdu dělat ráda.“ Pak tu mám taky jednoho, co chodí pravidelně s tisícovkou a schválně mě tím provokuje, protože ví, že mu nebudu mít jak vrátit. Ale i tohle může mít dobrý konec. Jeden pán mi takhle nadával, tak jsem mu strčila časopis, ať si ho přečte. Potom přišel, omluvil se a od té doby kupuje pořád.
Záleží na tom, jestli to v člověku je, jestli má v sobě alespoň to dobrý semínko. Když se mu v dětství nedostane, později už to těžko někdo napraví. Já mám sestru s Downovým syndromem, tak jsem to měla v tomhle jednodušší. Byla jasná věc, že jsem odmala rodičům pomáhala pečovat o ni. Když pak táta přišel o obě nohy, bylo zase jasné, že budu pomáhat mámě, která se o něj starala. Teď mám ale pocit, že se to mezi lidmi nějak ztrácí.
Jozef, Brno – Náměstí Svobody
Solidarita je hodně důležitá, ale také si myslím, že je to dvousečná zbraň. Teď se mi například vymstilo, když jsem vzal do společného bydlení člověka, který trpěl Parkinsonovou nemocí. Beru to tak, že když je někdo postižený nebo ublížený, tak proč bych mu nepomohl – je mi ostatně jedno, jestli vařím guláš pro jednoho nebo pro dva. Ale když pak někdo začne brát obskakování jako samozřejmost, můžete se snadno večer chytat za hlavu a nadávat si: Ty seš pěknej blbec.
Také si myslím, že pro solidaritu dneska nejsou moc dobré podmínky – různými manévry politických stran vztahy ve společnosti jenom upadají. Čím větší je binec v politice a hospodářství, tím větší nervy mají i občané, mě nevyjímaje. Člověk pak leží na posteli, budí se v noci, přemýšlí o nesmrtelnosti chrousta a stejně nic nevymyslí. A to se pak mnohem hůř pomáhá druhým, když má jeden starosti sám se sebou. Kdybych byl v pohodě, proč bych nepomohl – i jednoruký pomůže bezrukému. Ale s oběma rukama bych pomohl rychleji.
Já jsem si před sedmnácti lety pohnojil život a dneska bych to viděl tak, že jestli má žebřík deset příček, jsem na třetí nebo čtvrté odspoda. Kolem mě je ale dost lidí, kteří se toho žebříku ještě ani nechytili. Známe se z nocleháren, přezdívkami a hned jak mě vidí, okamžitě míří ke mně a Pepo, nemáš…? Někteří už mě zavrhli, protože si myslí, že jsem moc namistrovanej, v Novém Prostoru nám zase zdůrazňují, ať hlavně nepůjčujeme. Já si ale myslím, že posuzovat je třeba člověk od člověka. Víte, než rozpustili Izolační závody Brno, byl jsem učňovský mistr. Nikdy u mě nikdo nepropadl, a i když problémy se vyskytly, vždycky jsme je vyřešili mezi sebou. Nikdy jsem je netahal na třídní schůzky.
Monika, Praha – Jindřišská
Nový Prostor prodávám před hlavní poštou v Jindřišské ulici a moc bych chtěla poděkovat jejím pracovnicím. Hrozně mi pomohly. S Lucynkou, mým psem, už to bylo kritický. Jak jí to rostlo, začaly se jí ucpávat cévy a bylo jen otázkou času, kdy se to skřípne. Na operaci jsem neměla a paní z poštovní účtárny tak zorganizovaly sbírku – rozneslo se to po budově a během dvou tří dnů se vybralo sedm tisíc. Tomu říkám solidarita. Hodně si toho vážím, protože Lucynce zachránily život a vlastně nevím, co ještě dodat – to se ani nedá slovy poděkovat.
Aby bylo jasno, Lucy je čistokrevný voříšek. Je jí sedm let, ale mám ji od šesti neděl. Koupila jsem ji za dvě stovky z krabice na trhu v Kolíně a domů ji přivedla jako kamarádku Leonovi. To byl pan pes – středoasiat, ale hrozně hodnej. Ve svých nejlepších letech vážil osmdesát kilo a byl to spíš takový koníček. Už je po smrti a Lucy se pak před dvěma lety udělala, jak se tak čubičkám stává, boulička na cecíku. Teď má třináct kilo, svojí ideální váhu, ale před operací měla osmnáct. Mnohem líp se jí teď běhá, je to pro ni strašná úleva.
Možná se to dá vidět z úhlu, že lidi leckdy koukaj na psa víc než na člověka. Možná to tak je. U Nového Prostoru jsem rok a lidé kolem mě mi pomohli hledat i nové bydlení, když exekutor zamkl majiteli barák a byl konec. Jenže jindy kolem mě projdou stovky lidí za den, a když to odpoledne balím, prodaných časopisů mám jen pár. Mám pocit, že kdybych byla na opačné straně, chovala bych se stejně. Člověk si nějak pomůže, ale zvíře ne. A pak víte, jak to je. Lidi, kteří nemají rádi zvířata, nemají rádi ani lidi.
Zdeněk, Brno – Jakubské náměstí
Pamatuji se, že dřív, když jsem pracoval v jihočeských tiskárnách, byly různé solidární akce na denním pořádku. Komunisti to měli dobrovolně povinné, a tak se například stalo, že jednou přišli s tím, že bude Solidarita s Vietnamem. Každý měl hodinu pracovat zadarmo, já jsem tehdy řekl, že se snad radši hodím marod, ale oni nato, že to nevadí, že mi to strhnou i tak. Slovo „solidarita“ pak nějak úplně vymizelo, naposledy si pamatuju polskou Solidaritu, a místo toho dnes frčí spíše „sbírky“ nebo „konta“. Je to tím, že lidi mají to slovo pořád spojené s minulostí a možná je to tak v pořádku. Na různé sbírky se pak vybere víc.
Solidarita je, když je člověk v hajzlu a někdo mu pomůže. Já když jsem přišel o práci a flákal jsem se, tak mi pomohli bezdomáči. Každý na ně kouká jinak, ale já jsem asi natrefil na ty dobrý. I když jsem si vždycky říkal, že do průšvihu jsem se dostal sám a taky se z něj sám musím dostat, přišli a pomohli mi. Hele, ty nemáš co jíst, viď? Tak mi dali něco k snědku, poradili mi, kde jsou fleky, kde se můžu najíst zadarmo, kam se můžu dojít oholit, osprchovat, kde je pračka a co to stojí. To je taková lepší solidarita.
Dneska už je to stabilnější, na jídlo mám, ale pořád jsem na noclehárně Armády spásy. Tam jsem se také seznámil s kamarádem, který mě přivedl k Novému Prostoru – byla s ním zábava a přišel mi jako jeden z mála rozumných. Když se šel léčit na psychiatrii, převzal jsem jeho prodejní místo, ale pořád se vídáváme. On je na oplatky a na vlašák, to mu vozím, nechám mu tam taky nějakou korunu. Zároveň už má vycházky, takže zajdeme občas na limonádu. On je z Hradce Králové a já z Českých Budějovic, vždycky skončíme u sportu a vzájemně se štengrujeme.
