Latinská čtvrť. Montmartre. Názvy laciných čtvrtí Paříže s kostkovanou dlažbou a úzkými uličkami evokují bohému, která se sem stahovala od třicátých let 19. století. To díky ní se město stalo světovým epicentrem moderního umění.
Všechno se změnilo s nástupem fašismu a druhou světovou válkou, kdy avantgardní umělci utíkají do New Yorku, zejména do čtvrti Greenwich Village. Pochodeň přebírá Amerika. Až na slavné výjimky, jimiž jsou hvězdy beatnické generace, už nejsou umělci zavíráni do vězení ani blázinců. Naopak je CIA využívá k propagaci „americké svobody“ jako nástroj studené války, z jejich tvorby se stane zboží v masových nákladech a do jejich čtvrtí se stěhují buržoazní snobové, díky nimž stoupají ceny nájmů. V každé generaci se tak bohéma musí stěhovat. V šedesátých letech do East Side Village, kde vzniká punk, a odtud v devadesátých letech do brooklynského Williamsburgu, kde se díky IT revoluci rodí digitální bohéma grafiků a webdesignerů, kterým se říká hipsteři. I ti dnes ale žijí převážně v dělnické čtvrti Bushwick.
Dalším světovým centrem alternativní kultury je Šanghaj. Byť se ale čínská kontrakultura vyvíjí v interakci s tou světovou, přece jen vyrůstá z vlastních kořenů a je světem sama pro sebe. Je však jiné město, které převzalo po Paříži vůdčí roli spolu s New Yorkem jako jeho okupovaná enkláva: Berlín.
Berlín jako druhé evropské centrum bohémy navazuje na svou tradici závěru 19. století a především Výmarské republiky, přervanou nacismem. Díky poválečným okupačním zónám se město mění z trosek v multikulti metropoli. Kreuzberg, špinavá čtvrť chudiny a imigrantů, ležící v americké zóně, se po výstavbě Berlínské zdi stává zdejším Montmartrem. Právě tam od šedesátých let hledali útočiště hippies, punkeři a squatteři, zkrátka všichni, kdo stáli proti hlavnímu proudu, až se v osmdesátých letech začala stávat rájem zbohatlých yuppies. Ve stejné dekádě vznikají paralelně za východní, šedou stranou zdi ve čtvrtích Prenzlauer Berg a Pankow podobné nezávislé scény. Sjednocením Německa a Berlína, kdy se země stává vůdčí evropskou velmocí a město novou metropolí, se právě tyto divoké, surové a vylidněné postsocialistické čtvrti stávají novou dominantou berlínského Montmartru na další dvě desetiletí.
Po dvaceti letech neoliberalismu a gentrifikace však berlínská alternativní scéna naráží na proměnu města, doprovázenou navíc krizí a „úspornou“ politikou primátora Klause Wowereita (SPD). Kancelářské budovy a jejich stavby na místě berlínské zdi, která se nachází de facto v procesu demolice, mají přinést peníze do městské pokladny. S tím je spojeno podřezávání krku všemu, co nenese zlatá vejce, tedy i vyhánění squatterů a další exodus bohémy. Tentokrát do Lipska, kde číra střídají vyholené hlavy, brýle s tlustými obroučkami a křiváky unisexové úzké džíny a converse.
Na začátku byl punk
Historie se opakuje. Poprvé sem utekli učenci v roce 1409 z Prahy poté, co Václav IV. vydal Dekret kutnohorský, aby si zde založili vlastní univerzitu. Od té doby je Lipsko významným městem vzdělanců a umělců (od 19. století také průmyslu a dělnictva). Záhy tu vznikla středověká legenda o Faustovi, jejíž námět se stal nejslavnějším dílem básníka Goetha, jenž se o ní doslechl v místním hostinci Auerbachs Keller.
Za éry NDR se místní umělecká scéna ocitla v nové situaci. Největšími protesty v Lipsku bylo dělnické povstání v červnu 1953, protest proti bourání univerzitního kostela v květnu 1968 a tzv. Mírová revoluce na podzim 1989. Díky univerzitě, řadě elitních gymnázií a uměleckých škol a silné tradici protestantské církevní komunity balancuje město mezi pěstováním vysoké buržoazní kultury a tzv. socialistickou kulturní revolucí.
Na konci sedmdesátých let a zejména v osmdesátých letech se díky inspiraci Západem začínají v Lipsku rozvíjet nové subkultury a scény nové vlny, hip-hopu, gruftis (lipských gotiků), skejťáků, skinheads, hardcore, ale i hippies a punku, který hrál nejdůležitější roli. Poněkud elitářštější prostředí nonkonformních intelektuálů se schází v soukromém Jazzklubu ve starém centru, zatímco mladí punkeři z kapely L´attentat našli trefftpunkt ve sklepě Mockauer, který jim poskytovala pečovatelská služba evangelické církve. Tím vzniká taktické spojenectví evangelíků a punkového undergroundu, který se hlásil k anarchismu. Represe scénu od počátku politizovaly a i přes vliv církve se vyhraňovala radikálně levicově.
Mírová revoluce ´89
Přátelství se rozpadá na podzim 1989. Tehdy ještě anarchističtí punkeři spolu s evangelíky zakládají ve sklepě Mockauer lipskou odnož Nového fóra, ale je stále jasnější, že první hodlají pokračovat v odporu, zatímco druzí podporovat Anschluss východního Německa západním a restauraci kapitalismu. Bylo třeba hledat novou střechu nad hlavou.
Počátek devadesátých let znamená jedno z nejdivočejších období krachu průmyslu, nezaměstnanosti, vylidňování města, sociální deprese a s tím spojeného vzestupu neonacismu, který přinesl množící se útoky vůči nezávislé a rodící se levicové scéně. Postupně krystalizuje nová kulturně-politická mapa města, které se dále radikalizuje.
Connewitz a Conna Island
Zatímco neonacisté zakládají místní Národně-demokratickou stranu, jež se tu opírá o nazi-skinheady, kteří si zabírají západní čtvrť Lindenau, anarchisté a punkeři vytvářejí v roce 1989 iniciativu Aktion Jetzt (Akce teď), pořádají koncerty a hledají si stálé útočiště.
V roce 1992 se iniciativě podařilo obsadit budovu bývalého sídla FDJ (Svobodná německá mládež, obdoba svazáků), která zde už od roku 1987 umožňovala koncerty „oficiálních“ punkových kapel i undergroundové scény. „Klub mládeže Erich Zeigner“ (nazvaný podle prvního poválečného primátora za SPD) se dnes jmenuje Conna Island, protože leží na ostrově řeky Pleisse ústící v Elstru v jižní čtvrti Connewitz. Je centrem alternativní a radikálně levicové scény dodnes.
Sama čtvrť Connewitz byla až do roku 1891, kdy se díky urbanizaci stala lipským předměstím, vesničkou, kam chodili měšťáci na víkendové výlety do přírody a lokálu „Eiskeller“ (Lednice). V roce 1934 musel tento lokál majitel kvůli dluhům prodat a usídlila se tu místní Hitlerjugend.
„Sorry, hledám Café Conna,“ ptal jsem se jednoho dubnového podvečera dvou pokérovaných punkerek v těsných džínách, s propadlými tvářemi a balenými cigáry v ústech, postávajících před fotbalovým klubem Roter Stern na kultovní ulici Karl-Liebknecht-Strasse. „To musíš zpátky dolů, na Koburger-Strasse a u zastávky před mostem vlevo.“
V místním salónu, kde je pódium s barem a který je součástí Conna Island, se totiž konala debata s muzikologem Harmutem Fladtem a spisovatelem Berndem Gehrkem o dějinách německého dělnického hnutí. Plakátu k akci s názvem „Do boje, do boje!“ jsem si všiml na nástěnce v budově univerzity, kde jsem studoval historii. Dějiny dělnického hnutí jsou mezi mladými německými historiky cool. Dal jsem si místní pivo Becks (celkem nic moc) a posadil se mezi publikum napříč věkem, politickými názory i subkulturami. Pro člověka z české periferie to byl kulturní šok.
V Conna Island je kromě salónu ještě restaurace s různými typy kuchyně včetně veganské, park s nejstarší východoněmeckou skejtovou dráhou, levicová knihovna a místnosti pro komunitní bydlení. Tohle centrum funguje už přes dvacet let jako autonomní trefftpunkt, jehož kmenové osazenstvo se snaží fungovat na principu DIY (udělej si sám) a každé pondělí pořádá pléna, kde o věcech společně rozhodují. Protože se lidé z Conna Island hlásí k levici, poskytují prostor pro pořádání schůzí, organizování akcí atd. Musí ale platit nájem, na který vydělávají právě restaurací a také vybíráním vstupného na veřejných debatách i parties a koncertech, na nichž tu často hraje kultovní hipsterská indie-rocková kapela Tocotronic. Co byste ale měli sehnat zdarma, je časopis vydávaný osazenstvem Conna Island Cee Ieh – takové lipské A-kontra.
Během dvaceti let však vyrostla undergroundová konkurence. Například radikální squat Zoro v Bornaische Strasse, kam jsme chodili do temných, surových prostor bývalých dílen na koncerty opíjet se Astrou. Tu seženete ale i v UT-Connewitz, což je obsazená budova nejstaršího filmového kina v Německu, kde jsem byl například na výstavě o protiromském rasismu v Čechách, zaměřené na šluknovské události z roku 2011.
Neznáš Adorna? Nejsi hipster!
Symbolem prokazujícím, že jde skutečně o centrum vzdělanců, je moderní budova univerzity ze skla a betonu ve středu města. Tu nechal v šedesátých letech nově vybudovat Walter Ulbricht namísto kamenné gotické katedrály. Všude kolem je spousta parků, z nichž největší je Klara-Zetkin-Park v centru, kam si můžete jít zaběhat, povídat si nebo studovat. Studovat můžete ale i v obrovské univerzitní knihovně, kde jsou knihy veřejně přístupné všem a každý může jen tak přijít, vyndat knihu z regálu a číst.
Kromě undergroundových doupat můžete navštívit i studentské kluby jako Moritzbastei hned vedle univerzity nebo spoustu komerčních barů, které se snaží hrát avantgardní muziku. Milovníky Na cestě a placeného sexu, který je tady legální, jistě potěší podniky jako Sexworld v Dessauer-Strasse na severu nebo nejdražší night club Aphrodite v Bornaische-Strasse. Ve stejné ulici se nachází centrum Die Linke Linxxnet, kde levicové knihkupectví El-Libro nabízí etickým konzumentům biokávu z nikaraguyských sandinistických družstev, zatímco v sídle anarchistických odborů (FAU) v Kolonnaden-Strasse můžete sehnat kávu od chiapaských zapatistů. A samozřejmě knihy.
Předností Lipska je poměrně rovinatý terén, malá rozloha a blízkost centra a předměstí, což umožňuje pohybovat se ve městě na kole bez přehazovaček. Pokud jde o nájmy, na Wohnunggemeinschaft, což je samosprávná instituce společného bydlení studentů, lze nejlevnější – kolem sto eur – sehnat ve čtvrti Connewitz. Přesně tohle všechno je to, co hipsterky a hipsteři chtějí.
Ale pozor! Než se v Bachově rodišti vrhneš do intelektuální debaty v nějaké irské hospodě, bez znalosti Adorna a Bourdieua jsi out a nepomůže ti ani Ray-Ban!
Autor je student.
