Představte si, že jdete po ulici a narazíte na člověka ležícího obličejem k zemi. Nebo že vás nezaměstnaný kamarád požádá o půjčku, třeba na zaplacení nájmu. Anebo u vás na Štědrý večer zaklepe člověk bez domova s prosbou o trochu jídla. Každému z nás se v životě občas stane něco podobného. Takové příhody spojuje dilema, jestli se zachovat solidárně, nebo více či méně elegantně nevycouvat. Na jedné straně stojí pomoc člověku v nouzi, což je v naší společnosti stále ještě relativně ceněné chování. Na druhé straně však také nutnost určité osobní oběti a možné riziko, které může celou naši ochotu hodit do kamen.
Stejně si za to může sám
Dosavadní psychologické výzkumy popsaly několik základních proměnných, které ovlivňují, zda se lidé zachovají solidárně. Svou roli hraje například očekávaný vděk. Pokud máme pocit, že se nám od člověka v nouzi nedostane patřičného ocenění, svou pomoc si raději rozmyslíme. Solidárnější jsme rovněž v případě, že vnímáme člověka v nouzi jako „jednoho z nás“, jako člena „naší“ skupiny. Jestliže je druhý s námi nějak spřízněn, třeba profesně nebo národnostně, a zároveň jsou pro nás tyto kategorie důležité, naše ochota pomoci tím jenom vzroste.
Podle některých studií má však klíčový význam ještě jiná okolnost. Vraťme se k člověku bez domova, který na Štědrý večer zaklepe na dveře. Řekněme, že skutečně uvažujeme, zda jej pozvat na večeři, či nikoli. Pravděpodobně se do našich úvah dříve či později vkrade otázka, jestli si za své potíže náhodou nemůže sám, či zda je spíše nevinnou obětí událostí, nad kterými měl jen malou kontrolu. A právě odpověď na tuto otázku může rozhodnout. Pokud jsme skálopevně přesvědčeni, že se člověk stojící na prahu ocitl na ulici vlastní vinou, budeme s ním o poznání méně solidární, než když považujeme ztrátu domova za něco, co se často nedá až tolik ovlivnit.
Do metra jen s hůlkou
Jako jedni z prvních prokázali tento fenomén Irving Piliavin a jeho spolupracovníci na konci šedesátých let. Během experimentu v newyorském metru vždy jeden z výzkumníků předstíral vrávorajícího pasažéra, který se nakonec sesune k zemi. Měřilo se, zda mu ostatní cestující pomohou, případně po jaké době. Někdy měl figurant vycházkovou hůl, zatímco jindy byl cítit alkoholem a v ruce držel láhev. Nijak překvapivě byli spolucestující ochotni pomoci v prvním případě výrazně častěji než ve druhém. Přestože výsledky Piliavinova experimentu mohou mít i jiná vysvětlení než úsudek, že si opilý člověk může za svůj pád sám a pomoc si tak nezaslouží (třeba strach z člověka pod vlivem alkoholu), souvislost mezi oběma jevy potvrdily i další studie.
Při posuzování, do jaké míry je druhý člověk odpovědný za svou špatnou situaci, se však v řadě případů není o co opřít. Přesto se mnohdy bez většího přemýšlení přikloníme k představě, že si lidé za své problémy mohou sami, což snižuje naši ochotu jednat solidárně. Nemusí za tím přitom stát ani tak bezohlednost či cynismus, ale daleko spíše pocit vlastního ohrožení. Není snadné si připustit, že se lidé často dostávají do problémů bez vlastního přičinění, protože by to znamenalo, že se něco takového může stát i nám samotným. Pocit ztráty kontroly nad svým osudem je znepokojující do té míry, že se raději uchylujeme k vysvětlením, která přeceňují osobní odpovědnost druhých lidí za jejich neštěstí. Proto je pro nás jednodušší vnímat ztrátu zaměstnání či domova jako něco, za co si lidé mohou sami, než se smířit s tím, že o obojí je v současném světě možné přijít jen tak.
Jeden talíř navíc
Obecně vzato není solidarita s druhými něčím, co buď máme, nebo nemáme. Není to naše stabilní vlastnost, ale výsledek rozhodování v konkrétních situacích. Solidarita s člověkem v nouzi je do značné míry závislá na tom, jestli jsme ochotni se smířit s představou nejistého světa, ve kterém mohou vážné potíže postihnout kohokoli z nás. Být solidární je pro náš těžké možná právě proto, že to nutně znamená připustit si také vlastní zranitelnost.
Na druhou stranu však může být poučné občas takový pocit zažít. Dříve ostatně existoval zvyk nachystat na štědrovečerní stůl jeden talíř navíc a být připraven pohostit každého, kdo zaklepe na dveře. Znamenalo to, že jsme byli alespoň jednou v roce připravení být solidární bezpodmínečně a tím i přiznat, že nikdo z nás nemůže mít plnou kontrolu nad svým osudem. Stejně jako kdysi, mohou mít podobné zkušenosti svůj význam i dnes.
Autor vyučuje sociální psychologii na FSS MU.
Hledali jsme někoho, kdo by nás na pár dní ubytoval v Paříži. Po pár dnech se nám ozval postarší Američan, poslal svojí fotku s Obamou a říkal, že má super byt. Vyzvedl nás na nádraží, byl u něj ještě jeden kluk, bylo mu tak dvacet, trochu starší než my. Společně jsme opilí v noci jezdili na kole. Další den nás vzal na americkou ambasádu, byla to ceremonie odchodu do výslužby nějaký vojandy. Mluvil o ní jako o „ghetto bitch“. Pak jsme večer zase pili. Řekl nám, že dřív hrál v pornu. Na ohromný televizi vedle konfederační vlajky nám to svoje porno pustil. Pak navrhl, že by bylo docela fajn, kdyby se s ním někdo vyspal. Všichni odmítli. Příští ráno nám vypral a vyžehlil a na cestu nám dal spoustu jídla.
- Marek, 19 let, nezaměstnaný
V bytě nás bydlí pět, a jen díky tomu, že mám báječný spolubydlící, nebyl žádnej problém ani s tím, když jsem jednou večer přivedla domů dva tuláky. Stopli mě v autě a byli to od pohledu takový slušný, chudý lidi. Úplně mi připomínali Steinbecka – O myších a lidech. Povídali mi, o tom, jak se nechali zaměstnat někde na farmě za jídlo a nocleh a jak bydleli v místnosti, kam teklo a dostávali studenou polívku jednou denně. Pozvala jsem je na kafe a vyšlo najevo, že jsou bez koruny a čekají do zítřejšího rána, kdy si budou moct vyzvednout podporu. Chtěli spát na nádraží. Venku byla zima – přišlo mi logický, že je nechám přespat u nás v teple. Rozložila jsem jim karimatky na zemi v pokoji a půjčila spacáky. Mýmu klukovi to nevadilo, vaří pro bezdomovce s Food Not Bombs. Ráno jsem jim uvařila čaj a poslala je do světa. Chtěli se mi hrozně nějak odvděčit, ale vysvětlila jsem jim, že není potřeba. Nepřekračovala jsem nijak svý hranice ani hranice toho, co je pro mě normální.
- Lenka, 35 let, kreslířka
Když jsem si šel ten večer zakouřit před dům, přítelkyně už spala. Sychravo začínajícího podzimu, půlnoc na krku a nedokončená práce doma nepřály postávání, a tak jsem během chvíle stoupal zpátky do třetího patra. Že jsem bez klíčů, jsem zjistil přede dveřmi. Na zvonek nikdo nereagoval, stejně jako na klepání, bouchání a volání do ztemnělých oken. Když jsem začínal přemýšlet, zda a jak moc je ponižující spát na rohožce přede dveřmi – jediném, aspoň symbolicky zatepleném místě – otevřely se dveře bytu pod námi. „Co tady řvete?“ ozvalo se podrážděně. Paní, která stála ve dveřích, jsem do té doby neznal. Když jsem vysvětlil svou anabázi, pozvala mě k sobě a půjčila mi telefon. Ani na vyzvánění ale přítelkyně nereagovala. „Syn už se odstěhoval, tak přespěte u něj,“ uslyšel jsem a vzápětí už jsem stál nad ustlanou postelí v cizím pokoji. Hned po rozednění jsem vyrazil k dalšímu pokusu o zdolání dveří, tentokrát už naštěstí úspěšně. Když jsem se své zachránkyni vrátil poděkovat, jen se smála.
- Jarek, 25 let, sociální pracovník
