Lidé dovedou být solidární nejen k sobě navzájem. Své o tom ví v třeboňské záchranné stanici pro divoká zvířata.
Vedle zídky pomalované motivy zvířat je branka, kterou hlídají pes s husou. Na dvorku je ovšem zvířat víc. Malí pěvci i hroziví dravci, sova, kuna, liška… ti všichni tu lelkují v podzimním slunci. V kuchyni si povídáme s Marií Kameníkovou, vedoucí zdejší stanice, která už deset let sídlí v někdejším areálu jatek.
Jak se zrodil nápad založit záchranou stanici pro divoká zvířata?
Od roku 1993 se zabýváme ochranou a výzkumem vydry říční, ekoporadenstvím, pořádáme besedy atd. Lidé nám ale začali nosit nalezená a zraněná zvířata, a tak jsme v roce 2006 založili záchrannou stanici o pěti kotcích. Dnes ročně přijmeme až 300 zvířat, a ta s trvalými hendikepy u nás zůstávají. Zvířata náročná na prostor tu ale máme jen na rekonvalescenci a pak je posíláme do partnerských stanic.
Můžou si vaše zvířata lidé adoptovat podobně jako v útulcích?
Naštěstí ano. Ale jen chovatelé, kteří si vyřídili výjimku k chovu divokého zvířete. Často si je bereme i my sami. Hlavně mláďata, která potřebují neustálou péči.
Pracuje ve stanici zvěrolékař?
To ne (smích). Je nás sedm, samí biologové. My do toho spadli rovnýma nohama a vše se učíme za pochodu. Třeba jak chytit dravce nebo labuť. S lidmi z ostatních stanic se pak občas potkáme a vyměňujeme si zkušenosti.
Navyklá na bolest
Jak naložíte s takovým orlem, který si zlomil křídlo?
Buď nám někdo zavolá, abychom si pro něj přijeli, nebo ho přiveze sám. Někteří dravci se ale skoro nedají chytit a aktivně se brání. Ve stanici zlomeninu fixujeme a jedeme k veterináři. Ten pak křídlo většinou amputuje – ptačí duté kosti se na sebe nedají moc napasovat, navíc by takový zákrok pro nás byl drahý.
Po operaci je zvíře v karanténě – nejlépe ve tmě, což ale není dlouhodobě dobré. Potřebuje pohyb, jinak mu špatně fungují střeva apod. Pokud je šance, že by mohlo létat, převezeme ho do rozletové voliéry, aby posílilo atrofované svaly. Pokud jde o mládě, učí se navíc chytat myši. Celkově vzato se zvířata uzdravují velice rychle, přestože práh bolesti mají stejný jako lidé, jen jsou na ni na rozdíl od nás zvyklá.
Zažíváte někdy dilema, jestli zvíře raději neutratit?
Pořád. Zvlášť u popálení od elektriky, která patří vedle srážky s autem k těm nejčastějším. Většinou to odnese křídlo a protilehlá noha. Tkáň je okamžitě mrtvá a zvíře pak neudrží rovnováhu.
Třeba dvěma otráveným káňatům jsme nedávali šanci, ale dostala se z toho, i když lítat nebudou. Na druhou stranu jsme tu nedávno měli ježka skalpovaného psem. Nenarostly by mu bodliny a každý pohyb by ho bolel. Na zabíjení zvířat jsem si ale nikdy nezvykla, i když je to někdy nutné.
Krkavčí blboviny
Mají zvířata, která časem vracíte do přírody, jiný režim?
Samozřejmě, k těm šťastnějším chodíme jen dvakrát denně při krmení, jinak je držíme stranou. Tu druhou skupinu se naopak snažíme maximálně socializovat (smích). Některé pak bereme mezi děti a staré lidi.
Existují druhy, které si na lidi nezvyknou?
Záleží na více faktorech, ale pokud chytnete zdravého krahujce do ruky, může uhynout jen ze stresu. Podobně káně, jestřáb. I lasicovité šelmy chcípnou po „křivém pohledu“. Když je zvíře v takovém psychickém rozpoložení, kdy už nechce žít, nenaděláte nic. Naopak krkavcovití jsou jedni z nejinteligentnějších, na člověka si lehce zvyknou a pak vymýšlejí blboviny.
Náš krkavec je vůbec kapitolou sám o sobě. Když dostane maso a straky a havran z vedlejší voliéry ne, tak jim ho ukazuje, aby se pochlubil. Kavku se snažil ulovit na maso, které natrhal na kousky a vystavil ho hned vedle její klece. Nebo neustále vylévá vodu z lavoru. I když ho zatížíte cihlami, podkope písek a převrátí ho.
Jak se vlastně zvířata snáší mezi sebou?
Víme, která k sobě můžeme pustit a která ne. Samotáři spolu nevydrží. Měli jsme tu ale dva nerozlučné přátele – lišku a fretku. Když fretka umřela a my dostali kuní mládě, liška ho přijala za své. Starala se o něj, hráli si spolu, což je normálně nemyslitelné.
Pejskařům za límec
Dokáží vás vaše zvířata stále něčím překvapit?
Třeba jak si umějí hrát vydry, i když jsou v zajetí. Měli jsme ochočenou kavku, byla na volno, a když tu byli srnečci a línali, tak jim rvala chlupy ze zadku a strkala je procházejícím pejskařům za límec. Inteligentní jsou i husy – nechápu, že je někdo střílí.
Co vám na stanici nejvíce chybí?
Peníze na větší prostory, mohla by tu být i veterina. Od kraje máme dvě stě tisíc na rok, což nám vystačí jen na několik měsíců. Těší nás ale, že občas sami občané něco darují, stejně jako obce, z jejichž území bereme zvířata.
Co mohou lidé dělat, aby divokým zvířatům usnadnili život?
Rybáři by mohli odstraňovat zamotané vlasce s háčky. Máme tu puštíka, který si takto uřízl křídlo. Mohli bychom viditelně zvýraznit různé ploty a dráty, které zvířata snadno přehlédnou nebo také snížit rychlost na silnicích, kde v noci migrují srny. Jen srnek se u nás ročně přejede asi 150 tisíc.
Když najdete třeba ježka, dejte ho do krabice, raději ho nekrmte a zavolejte na nejbližší stanici. Mláďata vypadlá z hnízd nechte být, pravděpodobně je dokrmují jejich rodiče. My je pak stejně vezeme zpátky.
Více o stanici na: www.vydry.org
