Minulý rok jsem se zúčastnila literárního festivalu Meridián v Černovicích na Ukrajině. To je literárně velice zajímavé místo, kde se potkala německá, židovská, rumunská a ukrajinská literatura a vydala plody světového významu. Čtení mladých ukrajinských a polských autorů se konalo v městečku Chotyň, které leží nad řekou Dněstr a je podhradím významného hradu stejného jména. Četlo se v krásném rumunském divadélku s autentickým interiérem, který nezměnila ani sovětská éra. Po skončení programu nás pozval ředitel místního kulturního zařízení do své kanceláře na malé pohoštění. Ředitel vypadal jako karikatura socialistického kulturního referenta a také se tak choval. Mladí básníci celkem rádi jedli a pili víno, ostatně měli asi i hlad. Papaláš mluvil o sobě, básníky to nezajímalo. Vyšla jsem ven, nebavilo mě to ani jako karikatura. A venku jsem uviděla něco, co je pro maloměsta a kulturu v nich typické: s těžkými taškami plnými knížek, které dostaly pro knihovnu a gymnázium přímo od spisovatelů (stát ani obce na podporu knihoven „nemají“), přecházely přes ulici a mizely mezi domy místní knihovnice a profesorka ukrajinštiny. Dvě ženy, které se v tom městečku skutečně starají o kulturu a které na recepci pozvány nebyly.
Spiknutí bezvýznamných se zakázanými
Zatímco papaláš hostil básníky, došlo mi, jak velmi je kultura v provinciích závislá na ženách. Právě ony, nepodezírané z toho, že by mohly mít nějaký veřejný vliv, pořádaly za normalizace výstavy umělců, kteří v hlavních městech vystavovat nesměli, zvaly hudebníky a divadla, která v Praze nesměla hrát, a samozřejmě tvořily podstatnou část čtenářstva a publika. Knihovnice v okresních městech pořádaly besedy se spisovateli, kteří oficiálně nesměli vydávat, a mohly to dělat jen proto, že byly úplně bezvýznamné. Měly sice mnohem vyšší vzdělání než jejich nadřízení, zato však mnohem nižší platy. Tohle spiknutí bezvýznamných se zakázanými bylo pro umění v meziprostoru blahodárné, pro úroveň veřejného života trapné. Na Ukrajině, kde se podivuhodně setkává sovětská minulost s divoce kapitalistickou přítomností, je to vidět jako ve vypouklém zrcadle. Ale znám to i od nás, proto mi pohled na ty dvě vzdalující se postavy obtěžkané taškami byl tak povědomý.
V Ostrově nad Ohří, ve městě uranu a kriminálů, jehož nová historie zastřela staré dějiny, žije paní Zdenka, která je esencí kultury spojené se skromností. V galerii ve zdejším barokním letohrádku kdysi uspořádala řadu výstav, které se nesměly konat jinde, po převratu navázala přátelské vztahy s německými rodáky (tyhle ženy vždy ovládají cizí jazyky), sepsala historii města, shromáždila reprezentativní sbírku porcelánu ze zaniklé porcelánky, obětavě provázela v češtině i němčině návštěvy po starém Ostrově, když byl ještě hromadou napůl zřícených objektů, a zajímavě vykládala o propojení města s evropskými dějinami. Napsala o tom několik knih. Jednou jsem se takové návštěvy oficiální delegace zúčastnila. Když paní Zdenka podávala kosmologický a symbolický výklad barokních fresek v ostrovském letohrádku, činitelé v první řadě spali. Byli unaveni předchozí recepcí. Paní Zdenka si z toho nic nedělala, dokončila výklad, zodpověděla otázky přítomných novinářů a odešla domů na svou zahradu.
Dáma s taškou
Třetí příhoda se odehrává opět na Ukrajině, ve Lvově, zase na literárním festivalu při vyhlášení vítězů překladatelské soutěže českého textu do ukrajinštiny. Mezi finalisty byli zejména studenti slavistiky místní univerzity, ale nejlepší překlad textu Václava Cílka vytvořila paní Ljuba, která, a to asi nepřekvapí, je mimo to, že pracuje na českém konzulátě, také průvodkyní po Lvově. Nemohly jsme najít čas pro rozhovor, paní Ljuba byla buď v práci nebo měla lístky do divadla nebo byla na přednášce v rámci literárního festivalu. Protože jsem ji zdržela, organizátor akce, který jí tam autem přivezl knihy, jež získala jako cenu, odjel, tak jsem jí navrhla, že ji doprovodím a pomůžu jí knížky odnést. Cestou mi řekla, že její studia na lvovské univerzitě v 70. letech byla hodně ideologizovaná, ale že to vlastně nevadí, protože od té doby se neustále, celý život – a teprve pořádně – učí. A taky řekla, že život na Ukrajině od té doby, co je svoboda, je úplně jiný a neobyčejně zajímavý. A město Lvov že je krásné a že se život v něm zlepšuje. A Ukrajina že nemusí být tou „zemí na kraji“, ale krajícem ukrojeným z božího chleba. Ano, tyhle ženy si nikdy nestěžují.
Nesly jsme těžké tašky s knížkami po křivolaké dlažbě města Lvova, paní Ljuba tu a tam upozornila na něco, co běžný návštěvník neví a nevidí, a mě napadlo, že tyhle vzdělané ženy prostě papaláši mezi sebe nechtějí. Cítí se před nimi nevzdělaní, nekulturní a nevědí, o čem se bavit. S požitky, jimž holdují, nemají ty dámy nic společného.
Ony ale netrpí nedostatkem uznání a mají všude dostatek přátel. Jen když se koná recepce, vlečou tašky s knihami domů, kde budou číst a katalogizovat, připravovat texty a korigovat články, překládat titulky, zatímco papaláši jinde pijí víno a jedí chlebíčky.
Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.
