Experimentátoři z oblasti elektronické hudby poslední roky s nadšením objevují archaické syntezátory, které jim pomáhají stvořit zvukové skulptury stojící mimo čas. Brooklynský hudebník Daniel Lopatin vystupující pod hlavičkou Oneohtrix Point Never s nimi na albech Replica či Returnal skládal moderní kosmickou hudbu, využívající hypnotizující účinky držených tónů. Jeho novinka R Plus Seven je ale ve znamení minimalismu – místo zvukových tsunami tentokrát Lopatin pracuje jen se zvukovými útržky, které zabydlují zdánlivě chaotické sítě syntezátorových melodií.
„Chci stvořit prostor a ozdobit ho hudebními objekty. Chci, aby tyto objekty byly holé a neměnné, ale když se dotknete zdi, vaše ruka jí projde. Anebo se podíváte jiným směrem, a když vrátíte zrak zpět, jisté věci se změní,“ říká Lopatin v krátkém manifestu doprovázejícím desku. Mnohem více o intencích nahrávky ale prozradí klip ke skladbě Problem Areas, ve kterém japonský vizuální umělec Takeši Murata představuje svoje objekty – daliovská zátiší, na nichž k sobě přiřazuje předměty, které spolu nemají nic společného. V jednom díle se například potkává rozpůlený pomeranč s černou mahagonovou lebkou, v druhém rozbitý silniční bicykl doplňuje fíkus či antický sloup se slunečními brýlemi a celý absurdní výjev podtrhují rozházené dolarové bankovky.
Podobně podivný, veskrze chladný vesmír obývaný vzájemně nekomunikujícími věcmi stvořil na R Plus Seven i Oneohtrix Point Never. Stejně jako aseptické povrchy Muratových předmětů jsou i jeho samply (často vypůjčené z reklamních spotů) či syntezátorové trylky zdánlivě separátním elementem existujícím sám pro sebe. Jejich kombinace ale dává dohromady originální zvukové koláže. Still Life kombinuje zasněné vokály, pulzování kyselinové basy, klavír z banky levného syntezátoru, smyčku se zvukem akustické kytary a děsivě znějící efektované fanfáry. A tím vším se proplétá zmodulovaný lidský hlas, který zní jako kdyby ho Lopatin vysamploval z šumící VHS kazety.
Svět bez člověka
Na rozdíl od studiových improvizací z předchozích alb tentokrát Lopatin nový materiál pečlivě skládal a na delikátních kompozicích je slyšet jeho cit pro neobvyklé kombinace zvuků. I proto je R Plus Seven posluchačsky nejpřístupnějším albem v diskografii Oneohtrix Point Never. Lopatinova hvězda v posledních letech strmě stoupá, remixoval Nine Inch Nails a složil hudbu k poslednímu filmu Sofie Coppolové Bling Ring: Jako VIPky, nicméně i jeho poslední album pořád stojí jednou nohou ve škatulce experimentální hudby – někde na pomezí ambientu, hlukové hudby a bizarní variace na new age. Stejně jako jiný japonský výtvarník Takaši Murakami si i Lopatin může dovolit použít elementy, které zní na první poslech trochu kýčovitě, protože v halucinačním celku jeho hudby se mění v estetickou zbraň.
Novější nahrávky Daniela Lopatina i celého žánru vaporwave (James Ferraro, Internet Club) zachycují svět přesycený informacemi, pod nimiž musí naše mysl nutně zkolabovat. Útržky hlasů jsou poslední stopy lidskosti, které připomínají, že v nekonečném proudu dat a elektromagnetických vln se člověk pomalu vytrácí. Je to, jako kdyby dokonalý organismus moderní civilizace postavený na výdobytcích techniky už fungoval jen sám pro sebe. R Plus Seven nám dává možnost vystoupit z něho ven a pozorovat z dálky hemžení informací jako něco nádherného.
Oneohtrix Point Never – R Plus Seven (Warp Records, 2013)
Od buskingu na popový trůn
Norská zpěvačka Ane Brun je na severu Evropy zářící hvězdou, což je při jejím repertoáru intimních písniček s kořeny ve folkových baladách či zjitřeném soulu skoro zázrak. Začala s kytarou na ulici a za deset let na hudební scéně vydala šest alb, posbírala několik norských Grammy a zazpívala si s Peterem Gabrielem či Koop. Její zatím poslední album It All Starts With One natočila s islandským producentem Valgeirem Sigurdssonem (Bonnie „Prince“ Billy, Múm, CocoRosie). Do Paláce Akropolis přijíždí na pozvání nové klubové noci Femme Fatale.
Ane Brun (NOR), 22. 10. 2013, Palác Akropolis, Praha.
