Současná konvence filmové kritiky velí u snímků s blízkovýchodní tématikou zkoumat až úzkostlivě, na které straně barikády stojí, případně jsou-li dostatečně vyvážené. Tomuto drobnohledu utekl třeba palestinský režisér Elia Suleiman, který politický podtext přesáhnul svou surrealistickou nadsázkou v Božím zásahu (2002) nebo němou groteskou Čas, který zbývá (2009). Dosáhl tím nezvykle osvobozujícího účinku: za palestinskou nezávislost v ní bojuje snovou, na půl komickou scénou, kde po zuby ozbrojená ninja bojovnice překračuje izraelský checkpoint. V Času, který zbývá se o palestinských poválečných dějinách vypráví smutným humorem s tváří Bustera Keatona.
To režisér Abu-Assad zvolil klasičtější strukturu odpovídající naraci akčního filmu, oko- řeněného milostnou linkou. Poplatně žánru definuje jasně dobro a zlo. Hlavní postava, mladý a krásný palestinský bojovník Omar, je hrdinou rambovského střihu. Mučení překonává, aniž by hnul brvou. Po útoku na nepřátelského izraelského vojáka polévá benzínem auto, které vzápětí vybuchuje. Zaváhá jen jednou, když z ničeho nic nemůže přelézt zeď rozdělující fiktivní palestinské město v okupovaném Západním břehu...
Vykleštěná zrada
Děj se odvíjí rychle, jednoznačně, řetězovitě – jeden čin ústí v druhý. Film se ovšem současně pokouší o hlubší psychologizaci a právě tato snaha ho zrazuje. Pozornosti neunikne téma možné kolaborace s protivníkem a dopadů na život hlavního hrdiny – především na jeho osobní vztahy k přátelům a k dívce Nadie. Předkládané morální dilema však působí poněkud nakašírovaně. Hlavní hrdina jedná za všech okolností krystalicky nezištně, až nakonec ztrácí na věrohodnosti (i přes skvělý herecký výkon Adama Bakriho). Kolaborace ve jménu lásky, úcty k přátelům a spravedlnosti ani nemůže být zradou v pravém smyslu.
I když film představuje symbolické rozdělené palestinské město, byl natočený v reálných lokalitách, včetně zdi, již musí hrdina překonávat, aby se dostal ke své milé. Právě reálie – které více než schématický příběh ukazují paradoxy země – dodávají filmu autenticitu. Omar například sedí na lavičce v chudé polorozpadlé čtvrti a za ním se vypíná skutečný obří billboard palestinské iniciativy Planting Hope, který znázorňuje děti při symbolickém vysazování olivového háje na sporném území. Snímek přese všechno působí mocným dojmem, a to navzdory fanatickému a až hmatatelnému nepřátelství, které může diváka neznalého poměrů snadno šokovat. Takovému, které je přes zakotvení v akčním žánrů dokonce silnější než láska i vůle k životu. Právě ke slepé nenávisti nakonec Omar utíká, ona je neměnnou čekající konstantou, lékem na všechno. Zášť, jež na rozdíl od lásky nemá slabé místo.
