V posledních několika sezónách objevili pražští dramaturgové kouzlo do té doby málo frekventovaného tvůrčího postupu: tematizace divadla samotného. S různou úspěšností ji použilo Pražské komorní divadlo, které nabídlo několik inscenací, jež narážely na historii souboru a snažily se jak rekapitulovat jeho dosavadní dílo, tak komentovat konec své činnosti. Nyní můžeme podobný počin sledovat i v Divadle Na zábradlí, kde po dvaceti letech ve své funkci končí ředitelka Doubravka Svobodová.
Nenajdeme snad mnoho děl, která by samotné téma odcházení, zlomu a konce jisté epochy představovala dojemněji než Čechovův Višňový sad. Výběr Čechova jako poslední inscenace před změnou vedení je v kontextu Divadla Na zábradlí až symbolický. Právě on se totiž během let stal jedním z emblematických autorů této scény. Byť rozhodnutí o zařazení Višňového sadu do repertoáru prý rozhodnutí o výměně šéfů divadla předcházelo, inscenace režiséra Jana Friče na motivech spojených se současnou situací Zábradlí v mnohém staví.
V uvozovkách
I když původní příběh zkrachovalé šlechtičny Raněvské a jejího okolí je poměrně silně vázán na dobu, do níž je situován (období velkých společenských proměn, spojených se zruše- ním nevolnictví a vývojem průmyslu), Fričova inscenace se odehrává v jistém scénickém bezčasí. Scénografii a kostýmy tvoří všelijaké kombinace dobových i zcela moderních prvků, nalezených ve skladu divadla. I způsob vykreslení jednotlivých postav se vyhýbá časové uchopitelnosti. Pocit, že jde o jakési záměrné divadelní uvozovky, naznačuje i věkově neodpovídající obsazení jednotlivých rolí. Raněvské adoptovanou dceru Varju ztvárňuje zralá Marie Spurná, vrstevnice Aňu a Duňašu od sebe dělí vizuální propast a také inspicientka Stanislava Tomšovská v roli starého sluhy postrádá rysy senility.Na obrazovce vidíme záběry ze starších čtených zkoušek – snaha o intertextuální propojení Višňového sadu s předchozími inscenacemi ovšem nekončí na vizuální úrovni. Představení oplývá i dalšími druhy narážek na stará představení, a to jak v použitých přímých citacích z her, tak ve výrazových prostředcích, které používají herci.
Duňaša štěká
Jestliže ona sebestřednost Fričovy inscenace, spočívající v (někdy i poměrně rozpačitě působícím) ujíždění si na motivu „konce starého řádu“ a režisérově hyperaktivně tvůrčím přístupu k předloze, může část diváků oslovit, o poznání méně úspěšným se jeví násilný pokus učinit z Čechovovy hry veselohru. Špetka tragikomiky by Višňovému sadu jistě neuškodila. Ovšem to, co pozorujeme na jevišti, připomíná spíš frašku nebo jakési zvláštně upovídané varieté s účastí prvoplánově kabaretních postaviček. Je to škoda, protože samotný herecký soubor po dlouhé době docela září. Zvláštní pozornost si zaslouží především výkony Marie Spurné, Stanislava Majera jako Lopachina a Ivana Luptáka jako Jaši. Bohužel jejich trefná ztvárnění zvláštností jednotlivých hrdinů se ztrácí v celkové mělkosti postav (nejvíc poškozenými se zdají být Charlotta Kristiny Beranové a student Trofimov Ladislava Hampla) a mizí pod tíhou zbytečných vášní i nepochopitelných gagů, z nichž za nejkurióznější můžeme jmenovat Duňašino krkání a štěkání či bizarní maškarní ples v třetím dějství.
Fričův Višňový sad mohl být zamyšlením nad působením Zábradlí nebo inteligentní hrou s klasickou látkou. Je však zdlouhavou, kýčovitou a bohužel z velké míry i obsahově prázdnou podívanou.
Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad, premiéra 1. května 2013, Divadlo Na zábradlí
