Habsburkové na trůně
Habsburkové byli jedním z nejvýznamnějších panovnických rodů v Evropě. Pocházeli z území dnešního Švýcarska a jejich jméno je odvozeno od hradu Habsburg (podle legendy Habichtsburg, Jestřábí hrad), kde žili zhruba do 13. století. Postupně sílili, rozšiřovali svá území a pyšnili se novými úřady a hodnostmi. Roku 1282 jim připadlo babenberské dědictví, tedy rakouské země, a od 15. století pravidelně získávali titul římského císaře. Habsburská monarchie vznikla jako personální unie, když v roce 1526 Ferdinand I. Habsburský získal i českou a uherskou korunu. Jednotlivé části monarchie se podařilo spojit a vytvořila se centralizovaná správa. Stát se nakonec roku 1804 přejmenoval na Rakouské císařství.
Od Rudolfa II. k třicetileté válce
Císař Rudolf II., kultivovaný a do sebe uzavřený fantasta, sídlil na Pražském hradě a obklopoval se astronomy a alchymisty. Kromě toho, že nám zbyly legendy o výrobě zlata nebo oživlém Golemovi, došlo ke schválení tzv. Rudolfova majestátu, který zaručoval jistou náboženskou toleranci. Ta však dlouho nevydržela. Protestantská unie německých knížat vedená Fridrichem Falckým se zvolna připravovala na střet s Katolickou ligou. Situace se zhoršila poté, co si na český trůn začal dělat nároky arcivévoda Ferdinand Štýrský, jenž prosazoval politiku radikálního katolicismu. České stavy Ferdinanda odmítly a zvolily si za krále Fridricha Falckého. Protestanti však utrpěli porážku v bitvě na Bílé hoře (1620) a země byla rekatolizována. Válečný požár, který následoval, byl ukončen až roku 1648.
Reformy Marie Terezie a Josefa II.
V druhé polovině 18. století se ve střední Evropě uskutečnila řada důležitých reforem. Po omezení aristokratických privilegií (zejména zdaněním šlechty) bylo roku 1781 schváleno osobní osvobození rolníků, tedy zrušení nevolnictví. Zároveň byla povolena – byť v druhořadém postavení – vybraná nekatolická náboženství, přičemž ještě silnější omezení se vztahovala na Židy. Došlo k přísné centralizaci státní správy, byla vybudována pravidelná armáda a zavedena povinná školní docházka. Došlo i na podporu podnikání, takže následoval rozvoj manufaktur a výstavba infrastruktury. Třebaže reformy motivovala hlavně snaha uchovat jádro tradičního řádu, byly to první kroky vedoucí k modernizaci a překonání feudalismu.
Změny v monarchii
V průběhu 19. století se r ůznorodá habsburská říše proměnila z monarchie ovládané osvícenskými absolutisty přes monarchii s panovníky z boží milosti až ke konstituční monarchii, v níž panovník zůstal osobně nedotknutelný. Při správě státu se však dostal d o p opředí i parlament s ložený z volených zástupců. A tak se správa monarchie rozdělila mezi šlechtu s výsadou rodu a ostatní, zejména ty, kteří dokázali zbohatnout a udržet majetek. Ekonomický faktor a podnikavost se ovšem staly nejen nástroji sociálního vzestupu, ale také vytvořily nové typy nerovností. V devatenáctém století se proto změnily i postoje ostatních lidí, kteří čím dál více bojovali za svá sociální a občanská práva.
Dělnictvo přichází na scénu
V devatenáctém století se v rakouských a českých zemích rozvinula první centra raného kapitalismu. Rozšiřovala se tovární práce a tento fenomén se významně podílel i na sociálním složení společnosti. Zvyšoval se počet dělníků ve společnosti, ale ochrana práce téměř neexistovala. V polovině století byla pracovní doba mužů a žen 12 až 14 hodin denně, obvyklé bylo jak propouštění z práce bez udání důvodu, tak dětská práce a mzda sotva stačila na pokrytí základních potřeb. Mzdy dělnických žen byly navíc poloviční. S prosazováním dělnického hnutí a osvícenějšími zaměstnavateli se sice situace mírně zlepšovala: docházelo k výstavbě bytů, zkvalitňovaly se pracovní podmínky a zvyšovala se mzda. Napětí mezi třídami však nezmizelo.
Válka, která neměla obdoby
Rakouský arcivévoda František Ferdinand d´Este se rozhodl, že 28. června 1914 navštíví Sarajevo, správní centrum Rakušany okupované Bosny. Žilo tu i mnoho Srbů slovanského původu, jejichž loajalita se upínala k sousednímu Srbsku. Jejich zájmy podporovala tajná organizace srbských nacionalistů „Černá ruka“, která vyškolila devatenáctiletého studenta Gavrila Principa, aby prováděl atentáty. Onoho osudného červnového dne Princip arcivévodu zabil a o měsíc později vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Následovala řetězová reakce a do konfliktu se zapojily i další evropské mocnosti. Vypukla válka, jaká do té doby neměla obdoby. Bojovalo v ní více než šedesát milionů vojáků a téměř deset milionů z nich padlo. Po jejím konci v roce 1918 zaniká i rakouská monarchie.