Paní Lído, co by to chtělo?
Zdraví a pár těch peněz, protože bez toho by člověk v dnešní době nemohl. Podlomené zdraví a všechny podobné situace, to velmi komplikuje život… Ale fakt bych jenom chtěla vzkázat lidem, nejen čtenářům Nového Prostoru, aby si uvědomili, že odsuzovat nás za to, že nás tam vidí, to není zrovna dobrá věc. Do podobné situace se může dostat každý z nás a odrazit se ode dna není právě lehké.
A to se stává?
Je hodně lidí, co vás odsoudijou. Člověk se nedá, jenže na to musí pořád myslet, a tak se ještě víc ubíjí…
Máte s prodejem časopisu spojené i jiné zážitky?
Ale jo, těším se na ty, kteří chodí pravidelně. Ani si nemusí koupit časopis, prostě jen na pokec. Kolem jsou prodavačky z obchodů a mám pár přátel. Jsem vlastně ráda, že mi Nový Prostor dal tuhle možnost. Su mezi lidima.
Jak nakládáte se stresem?
Snažím se nepřipouštět si ho. Ale říkám, je to blbé. Všechno zdražuje, to cítím nepochybně, a když vás ze zdravotních důvodů nevezmou, nebo vás vyhodí a nezaplatí… Tím pádem vlastně člověk, aby nemusel zůstat někde pod mostem, vezme zavděk tou ubytovnou.
Dejme peníze do bydlení
U Nového Prostoru jste již devět let, celou dobu prodáváte na Hlavním nádraží?
Tady jsem pátým rokem. Předtím jsem prodávala v Myšině (průchod pod nádražím – pozn. red.) a ještě dříve na Mendláku. Tam se ale nalíval burčák a pivo a vyskytl se problém s napadením. Musela jsem odejít ze strachu o zdraví.
Někteří občané by mohli namítat, že ani brněnský „nádr“ není oázou klidu a bezpečí.
Chodijou tam pejskaři a bezdomovci, ale já s nimi problém nemám. Jsem spíš samotářský typ, ale známe se, a kdyby k něčemu došlo, spíš by se mě zastali. Už se to jednou stalo, nějaký lidi byli trochu drzejší a tak je kluci zpacifikovali.
Také se zastanete?
Spíš je nechám, ať si to vyřídí mezi sebou. Ale říkám, že mi nijak nevadí, neobtěžují mě.
Je něco, co byste na nádraží změnila?
Asi nic, jsem spokojená. Anebo kdyby přeci jen, tak možná lavičky. Protože člověk si tam opravdu nemá kde sednout, leda zas až na zastávkách u šaliny. Já to tedy řeším tak, že když mě už bolí nohy, sednu si na eskalátor. Policajti z něj normálně vyhazují, ale na mě vždycky jen mávnou. Mám to povolené.
V Brně se ale mluví rovnou o přesunu celého nádraží, víte o tom něco?
Myslím, že je to celé trochu hudba budoucnosti, pořád se o tom mluví a nic se neděje. Sleduju ale, že od 13. července bude velká výluka. Nádraží zavře až do září a vlaky tam nepojedou. Prý bude nějaká náhradní doprava, ale jsem zvědavá, co to udělá s prodejem. Myslím, že se mě to snad moc nedotkne. Chodí ke mně i lidi od šalin, a když tak si taky trošku odpočinu (smích).
Podporujete přesun celého nádraží? Pomůže to?
Nevím, to nedokážu posoudit. Člověk je na něco zvyklý, ale pro ně to asi smysl má, když už je v tom tolik peněz.
Prostranství před nádražím získalo také novou architektonickou dominantu – nákupní centrum Letmo, které vzniklo na troskách vyhořelého kasina. Líbí se vám, byla jste se podívat?
Ještě ne, akorát co procházím. Když chybí finance, ani není důvod tam chodit. Také je to opět moderní budova, která v porovnání se stávající výstavbou…
Nevím, nemám na to vyhraněný názor. Akorát si myslím, že peníze by se spíš měly dát do bydlení. Je hodně prostorů, které by se daly udělat pro lidi, kteří na to nemají.
Znáte takové prostory?
Když se podívám kolem sebe, zdá se mi, že volných bytů je dost. Kdyby se chtělo, dalo by se to udělat. Protože lidí na ulici je už spousta a ještě jich přibyde. Situace je totiž taková, že člověk si nemůže být jistý v ničem.
Vidíte to i na nádraží?
Samozřejmě vidím hodně bezdomovců a jsou tady i noví. Někteří se postupem času dají na alkohol, někteří na drogy a policie se to snaží likvidovat. Díky Novému Prostoru na tom nejsem jako oni.
V začarovaném kruhu
Zbývá vám vedle prodeje Nového Prostoru čas na nějaké záliby?
Vím o mnoha akcích, které se v Brně dějí, například ohňostroje u přehrady, ale na prodejním místě bývám od devíti do pěti a pak jsem tak unavená, že jsem ráda, když dojdu na ubytovnu a dám si šlofíka. Já se ráda bavím, ráda posedím s přáteli a pokecám s nimi, ale jednak bych leckdy jen spala, snad je to tím podlomeným zdravím, a zadruhé to prostředí na ubytovně také není zrovna unikátní. Člověk raději zůstává zalezlý v pokoji a lidem se spíše vyhýbá.
Nejste s ubytovnou spokojená?
Člověk na ubytovně nemůže být nikdy spokojený, není to prostředí, kde by se dalo normálně žít. Na některých ubytovnách jsou takové podmínky… Já se zrovna stěhuji z jedné do druhé kvůli hygieně. Ta nová vypadá pěkně a také jsem se bavila s majitelem. V úterý ji půjdu zaplatit a na příští týden mám domluvené stěhování. Sice říkám, že je lepší vyhořet než se stěhovat, ale snad to bude k lepšímu (smích).
Co vám na ubytovnách vadí nejvíc?
Myslím, že jsou předražené. Mohly by být levnější, ale každý na nich chce vydělat. Za ty peníze by bylo levnější zrekonstruovat nějaké byty. Na jedné ubytovně, kde jsem byla asi půl roku, jsem také zažila doslova zneužívání lidí. Obecně se ví, že ubytovny stojí na dávkách. Tam chodily všechny dávky do rukou přímo majiteli. On pak lidem vytočil nějaká piva a ti pro něj museli pracovat. Nejen uklízet na ubytovně, ale třeba i chodit na stavbu. Podobné problémy jsou ale na všech ubytovnách.
Umíte si představit, že byste vykročila ze světa ubytoven?
Na běžné bydlení nemám peníze, a protože mám nějaké dluhy a také svůj věk, půjčku v bance mi nedají. Kdybych šla do komerčního nájmu, zase mi skočí po krku. Je to začarovaný kruh, ze kterého se jen tak nevymotám. Ale co člověk nadělá…
To je možná dobrá otázka na závěr: co člověk nadělá?
No nic. Beru to s nadsázkou, ale někdy si říkám, že bychom mohli vyjít do ulic a zopakovat nějakou revoluci (smích). Myslím, že je to názor více lidí, kde kdo nadává na politiku. Jenom to nechtějí říct nahlas.
Paní Lída se narodila ve Zlíně, kde také založila rodinu a pracovala jako šička v obuvnickém podniku Svit. Po jeho zániku a sérii dalších zaměstnání se ocitla na psychiatrické klinice v Kroměříži. Před devíti lety přišla do Brna, kde od prvního dne začala prodávat Nový Prostor.
K rozhovoru přicházela paní Lída s ostychem, dokonce se zdálo, že bylo třeba ji přemluvit. „Nikdy jsem nechtěla být ve středu pozornosti,“ říkala a jako řada dalších prodejců se obávala, že nebude mít co říct. Také si ale ještě předtím, než si svázala vlasy do ohonu a nasadila kšiltovku, rozpustila vlasy a nechala si od sociální pracovnice v Brně na výdejně nanést na tvář zkrášlující krém.
