Debutantka Lidmila Kábrtová má očividně zálibu ve vypointované stručnosti. Napsala několik rozhlasových her v projektu Minutové hry pro Český rozhlas a materiál pro svou knihu Koho vypijou lišky částečně publikovala na webu příběhynapadesátslov.cz. I proto se dá říci, že si své umění zkratky již nějakou dobu pěstuje.
Hned na úvod, v jakémsi prologu, Kábrtová čtenáře nenechává na pochybách a hlásá, že se v knize pracuje s historickým materiálem, dobovými titulky a odkazy na společenské, politické a kulturní události let 1970–1983. Snaha o absolutní transparentnost záměru a dobového zasazení je milá, ale poněkud zbytečná. Kniha svou formou připomíná deníkové zápisky, které jsou vždy ohraničeny rokem. Odkazy na dobu normalizace (fronta na banány, rekreace ROH, výlet do Prahy se svačinou v podobě řízků) jsou tedy více než patrné.
Na důležitý věci ti stačí pár slov
Jednotlivé zápisky mají formálně velmi úzce vymezený prostor – tvoří je pouze padesát slov. Ano, i autorka této recenze to může potvrdit, protože pochopitelně (jako jistě mnoho dalších) neodolala a několik jich přepočítala. I přesto jsou obsahově bohaté. Nevypráví sice celý děj, ale jen výseky skutečnosti, které umně a velmi výstižně celý příběh spojují dohromady. Nezabíhejme však až do rovin mnohovrstevnatosti, lépe se hodí příměr skládanky.
Jednotlivé roky jsou odděleny originálními dobovými titulky z Rudého práva. Stejně tak se děje i u roku 2011. Ve výsledku těžko říct, které vyznívají bizarněji. „Rychlý a levný velkovýkrm. Socialismus je pochodeň nepřemožitelné energie.“ „Vánoční novinka: přejetí plyšáci i s vnitřnostmi. USA úspěšně testovaly hypersonickou bombu.“
Nic pořádnýho neumíš!
Tematicky se v knize objevují tři hlavní roviny – každodenní výjevy (život na vesnici, škola, návštěvy); život v době komunismu; a rodinné scény ze života malé El. Její „mami“, jak jí říká, se musela provdat za jejího „tatiho“, aby nedělala ostudu. Jenže tati je násilný ochlasta, který pro napřaženou ruku nejde daleko. V manželských povinnostech v tomto svazku slovo „povinnost“ dostává svému významu – a z jedné takové se narodila i El. Přímou úměrou, jako se stupňuje extrémnost vztahu mezi rodiči, se ochlazuje vztah mezi mami a El. Mami, i po rozvodu s tatim, vidí El pouze jako ztělesnění svého životního neúspěchu. „‚Zničilas mi celej život. (…) Zmetku, kdybych tě neměla, bylo by mi líp.‘ Co provedla, že se mami zlobí? Přece má samé jedničky. A pochvalu od soudružky učitelky.“ Kvůli mami, která ji strašně obléká a je k ní přehnaně kritická, nalézá útočiště v knihách a jejich fiktivních světech, což ji v očích přihlouplých spolužáků ještě více asocializuje: „Jseš divná. Furt čteš.“
Příběh citlivé a introvertní El je bezútěšný. Autorka jí postupně odebírá i ty poslední sebemenší záchvěvy štěstí. Jako by jí nebylo souzeno být šťastná. Ke konci knihy se tyto životní ťafky začínají až předvídatelně kumulovat – El najde kotě, děda ho utopí; umírá děda; mami ji bije; její jediný kamarád emigruje; nedostane se na školu – až se chce čtenáři vykřiknout: ano, vím, osud po ní šlape stejně jako její matka! Skoro to vypadá, že se autorka formálním experimentem natolik vyčerpala, že v tematickém celku sáhla po spisovatelsky až moc snadném řešení, které se samo nabízelo. Jen jestli toho životního neštěstí není pro jeden třináctiletý život a dvousetstránkovou knihu až nějak moc.
Lidmila Kábrtová: Koho vypijou lišky, Host, 2013, 200 stran
