Jednotlivé „popkulturní dekády“ jsou dobře čitelné. Každá z nich byla jasně vyhraněná, vzájemně se téměř neprolínaly, a proto si jednu s druhou nespleteme. Žádná ale nestojí sama o sobě, naopak jedna ovlivňovala druhou. Chceme-li tak mluvit o devadesátých letech v popkultuře, musíme cítit podobu a kontext těch osmdesátých.
Obě doby byly vzájemně protikladné. 80s byly billboardem – pestrobarevným a křiklavým. Byly reklamou bezstarostnosti. Křičely na nás, ať se bavíme a ať při tom hlavně příliš nepřemýšlíme. Popkultura té doby byla reflexí uvolněné a pozitivní nálady. Své konzumenty chtěla přesvědčit o tom, že svět je jen zábavní lunapark. Prožívání tehdejší kultury bylo extrovertní, komunikovalo radost, pozitivní emoci – hudební klipy byly plné šťastných lidí.
Pouťový, esteticky lascivní showbyznys osmdesátých let vyprovokoval potřebu sofistikovanější kultury a chuť objevovat nové přístupy. Koncept 90s byl tedy opačný – popkulturní svět vždy vyznával pravidlo vyvažování a rovnováhy. Hudba zněla mnohem osobněji, často byla niternou zpovědí. Na vrchol hitparády mohla vystoupat kapela Radiohead s albem OK Computer, které svého posluchače zavřelo do klaustrofobické deprese. Tíseň a trápení odrážela další alba tehdy populárního triphopu v podání Portishead nebo Massive Attack. V této době byl posluchač vyzván, aby se obrátil sám do sebe – do svých trápení a radostí. Skrze hudbu jste měli poznat sami sebe, a tím byla tato doba introvertní. Bezesporu šlo o dorovnání 80s: po rozjeté party přišla sebezpytná kocovina.
Vyšší IQ popkultury
Popkultura nemá elitářský charakter, je zábavou masy. Její povahu vystihuje povýšená poučka: „Nejvyšší kvalita se málokdy zjeví na jasně viditelných místech. Ten, kdo o ní stojí, ji musí hledat. Pídit se po ní.“ V tomto ohledu byla devadesátá léta pozitivní anomálií, výjimkou z pravidla.
To, co jste vídali v hitparádách a slýchali na mejdanech, platilo – pro hudbu jako uměleckou disciplínu – za důležité a určující. Kapely jako Blur, The Prodigy nebo The Chemical Brothers znalo každé dospívající děcko. Kdyby začínaly dnes, jejich obecná popularita by byla mnohem menší. V této době se také řada alternativních interpretů dostala do slušného povědomí. Například skladba Loser od odrzlého experimentátora Becka obletěla celý svět. Tvrdý noise rock Sonic Youth – dnes tuhá alternativa – nebyl od mainstreamu daleko.
Z těchto důvodů bývají devadesátá léta označovaná za „dekádu vyššího IQ“. Neplatilo to pouze pro hudbu, týkalo se to také kinematografie. Tehdejší vlna nezávislého filmu – vedená režiséry Quentinem Tarantinem nebo Kevinem Smithem – zaujala využíváním velkého množství popkulturních narážek a odkazů. Tím, že jejich filmy dávaly najevo, že minulost a historii kinematografie registrují a respektují, mohly působit chytřeji, sofistikovaněji. Za symbol „uvědomělého, a přitom zábavného filmu pro každého“ platí gangsterka Pulp Fiction. Taková tvorba po testosteronových akčních filmech – typických pro osmdesátá léta – fungovala jako ozdravná oáza.
Progrese byla elektronická
Hudební estetiku devadesátých let charakterizují dva výrazy: „inovativní energie“ a „schopnost komplementárnosti“. Šlo o dobu, která pracovala s obojím současně. Rodila hodně nového, vznikaly nové žánry a byly definovány zbrusu nové hudební světy. Stavěny byly ovšem velmi často z tradičních materiálů. Nové zvuky vznikaly mícháním již známého.
Hudební progrese devadesátých let bývá většinou spojována s elektronickými žánry. Žít zvukem doby znamenalo poslouchat taneční interprety, oblékat se do křiklavých barev a polykat chemické pilulky, které zábavu dělaly ještě euforičtější. Revoluce taneční muziky se tedy nepromítla jen do hudby samotné, ale ve velké míře ovlivnila životní a společenský styl.
Ten se – zejména u mladších – stal mnohem divočejším, nevázanějším a uvolněnějším. Kultura taneční hudby byla do jisté míry kontrahnutím, které odmítalo konvenční život oficiální společnosti. Ta zase opovrhovala jak braním drog, tak posloucháním doposud nepoznané a monotónně působící elektronické muziky. Jakoby tehdy došlo mimo jiné ke konfliktu starého a mladého a měla se opakovat šedesátá, hipísácká léta.
Rockerství jako hudební názor se oproti tomu stalo staromódním přežitkem. Ten, kdo ho vyznával, vypadal najednou jako mimozemšťan. Staré vzory přestávaly platit a noví hrdinové byli nedotknutelní. Tato doba nebyla protikladná jenom k osmdesátým rokům; stejný vztah má k současnosti. Dnešní umělci postmoderním způsobem těží z minulosti. Devadesátá léta byla dobou zbrusu nového.
Zavedení interpreti se novým pořádkům museli přizpůsobit. Tomu, kdo chtěl přežít, bylo doporučováno, aby se elektronickým zvukům nebránil. Alba natočená pod silným vlivem houseové nebo techno kultury tak vydávali do té doby kytaroví U2 nebo R.E.M. Ne vždy to byla výhra. Častým výsledkem byl hybrid, který vyvolával pocit upjaté snahy umělců udržet se na viditelných pozicích. Na základě syntézy elektronického a rockového byl však také definován originální styl řady zásadních interpretů. Příkladem jsou Primal Scream. Jejich album Screamadelica dodnes platí za symbol hudebních devadesátých let.
Renesance byla rocková
Elektronika měla sice nálepku toho progresivního, ale rozhodně nepohltila kompletní hudební produkci. Tradice rocku je tak silná, že ji snad ani žádná další vlna progrese nikdy nesmete.
Rock – jako klasický hudební styl – byl v devadesátých letech významně oživen. Británie žila britpopem, silným revivalem své kulturní síně slávy. Nástup kapel, které chtěly znít jako Rolling Stones nebo Beatles, byl masivní. Veselé singly Oasis, Blur nebo Pulp jste znali, i když jste o to nestáli. Pro Británii devadesátá léta znamenala rockovou obrodu – renesanci.
Americké kytarové dění bylo ale zajímavější. Interpreti, kteří ještě v osmdesátých letech příslušeli undergroundu, najednou stáli výš. Kurt Cobain a jeho kapela Nirvana jsou dokladem toho, že v úterý večer vás nikdo nemusí znát a ve středu dopoledne už budete globální hvězdou. Po úspěchu alba Nevermind se právě Cobain stal symbolem nonkonformismu devadesátých let. Jeho svéhlavost, arogance a okázale projevovaná deziluze ze světa i sebe samého, ho definovala jako rebela, který bojuje proti konvenčním způsobům bytí. Jeho tragický konec tento romantický ideál ještě upevnil.
Tyto souvislosti dost možná otevřely cestu ke slávě dalším seattlským kapelám stylu grunge. Oblečeny v roztrhaných džínech a flanelových košilích a zpívající o beznaději se staly vzory všech amerických loserů. Nahrávky Pearl Jam nebo Alice In Chains nezestárly – jejich drásavá výpověď bude aktuální vždy.
Devadesátá léta se tak stala dobou, kdy hudební styly opět prezentovaly názor a životní postoj. Přitom výrazně posílily ženské interpretky. Publikum už ale nezajímaly zpívající panenky, zájem stoupl o angažované umělkyně. Jejich angažovanost nebyla směřovaná politicky, šlo o výpověď o sobě samé. Po úspěchu Kanaďanky Alanis Morissette přišla vlna písničkářek, žen, které často svérázným způsobem hovoří o nelehkém životě. Se syrovou ženskou výpovědí došla nejdál Američanka PJ Harvey. Tato tendence je ale vlivná i v současnosti. Kdyby ženské umělkyně v devadesátých letech tolik neposílily, nebylo by ženské písničkářství dnes tak ceněné.
Hudba 90s byla samozřejmě mnohem širší a bohatší. Co se ale v americké hudbě v devadesátých letech dělo dál? Přišel neo-punk, nu-metal, skate-punk; ničeno bylo country. Na všechny tyto věci by dobová kulturní historie měla raději zapomenout. Americká devadesátá léta naopak mohou být hrdá na experimentální alternativní interprety. Na Sonic Youth a všechny jejich ohlušující kamarády.
Přežila jen nadčasovost
Renesanční a revoluční sen devadesátých let netrval dlouho. Většina dobových konceptů nepřežila. Taneční hudba se po několika letech ukázala jako schématická a monotónní; příliš uzavřená ve svém vlastním světě. Její interpreti nedokázali své vize a estetiky dostatečně rozvíjet, o nálepku progresivity rychle přišli a jejich globální význam se rozplynul. Dnes je poslouchají hlavě ti posluchači, kteří podobně jako jejich interpreti nedokázali dospět. The Chemical Brothers jsou dnes kapelou stárnoucích agerů.
Tak, jak byla deprese grungeové hudby intenzivní, tak musela mít krátkou časovou působnost. Neojedinělá sebevražda Kurta Cobaina byla varováním; možná si frontmani dalších žánrových kapel svojí temnou démoničnost tak trochu rozmysleli. Podobným způsobem by šla komentovat většina jevů hudebních devadesátých let. Umělecky přežili pouze ti, kteří nechtěli být uzamčení v žánrových a dobových konvencích. Ti, kteří chtěli jít každou nahrávkou dál. Příklad? Thom Yorke a jeho Radiohead nebo veškeré projekty Damona Albarna z kapely Blur.
Nikdo však netvrdí, že je umění devadesátých let pasé. U každé dekády – a devadesátá léta nejsou žádnou výjimkou – platí, že jako pozůstalosti zůstávají nahrávky, kterým čas neublíží. Nahrávky, které fungují jako stroj času.
Chcete-li cítit bezstarostnou radost kluků, kteří právě objevili rock'n'roll, pusťte si Definitely Maybe od Oasis. Chcete-li zažít depresi, která povznáší, pusťte si OK Computer od Radiohead. Chcete-li tančit do vyčerpání, zkuste Dig Your Own Hole od Chemical Brothers. A chcete-li prožít depresi, která zabíjí, zkuste Ten od Pearl Jam. Z jedné strany jsou tato alba dokumentem doby; z té druhé jsou pak natolik nadčasové, že stejně dobře budou znít kdykoli. V několika hodinách si jimi připomenete a prožijete ty nejzákladnější zvukové světy hudebních devadesátých let.
Autor je redaktor časopisu Živel.
