Už vím, že horká plotna pálí, že volební průzkumy se mohou zmýlit i o víc než deset procent, že těla chudých mužů ztrácejí v očích žen sex-appel, že pro realitního makléře je vždy ten správný čas prodávat i nakupovat, že naše zem není ekonomický tygr, ba ani slušně rozdrážděný ratlík ne, že s dorostenci se Liga mistrů nevyhrává, že zemědělce ruinuje neúroda stejně jako úroda, že fotbalisté musí hřiště nejprve řádně poflusat, aby mělo smysl se na něm válet a svíjet, že spíš vymýtí Angelina Jolie rakovinu než Bono Vox chudobu Afriky, že pracovní možnosti, které začínají povinným kurzem za 10 000, nebývají zrovna kšefty století, ba dokonce už vím, že minižehličky z teleshoppingu nikdy nevyžehlí košili jedním lehkým přejetím, i když k nim přidají zdarma multifunkční kvedlačku, se kterou krom vyšlehání půltuny šlehačky lze též utáhnout šrouby na autě a učesat psa. To vše nejen vím, ale hlubokým způsobem jsem pochopil i vnitřní zákonitost všech těchto jevů.
Ovšem jsou naopak věci, které přes veškeré zmoudření a životní zkušenosti prostě pochopit nedokážu. Například to, proč jsou potraviny s více éčky levnější než ty s míň éčky a proč ty se žádnými éčky stojí jako levnější vodní skútr. Člověk by řekl, že když je někde něčeho víc, musí to víc stát, ne? Neříkejte mi, že ta éčka jsou úplně zadarmo, že se válí po ulicích nebo se vyrábějí ze vzduchu nebo že na ně neexistují žádná autorská práva. Přeci takový éčko něco stát musí, nějak se musí vyrobit, někomu se musí zaplatit za to, že to vyrobil, tak jak to, himlhergot, že čím víc jich nasypete do pomazánky, tím míň stojí? Na to moje myslivna nestačí. Ale zas to dává světu naději, že by se jednou mohl živit jenom těmi éčky a že by mohla být zadarmo. Možná by nám mohli u pokladny dokonce i nějakou tu korunu šoupnout, kdybysme si takový čistý, neředěný éčko koupili ke svačině. Já se divím, že to Bono Vox ještě nepochopil a nesnaží se Afriku místo cédéčky zachránit těmi éčky. Asi mu to taky není jasný, ta zákonitost nulové hodnoty éčka.
Ale to není jediné mystérium, které jsem za svůj život neprohlédl. Ještě je tu věc, kterou nazývám „efekt chřestu“, někdy též „chřestový efekt“. To je záhada, proč věci, které každému chutnají, jako třeba Termix nebo chleba s máslem a solí, stojí pár korun, a věci, které nechutnají nikomu a jsou prokazatelně hnusné, stojí stovku. Jako třeba nakládaný chřest. Už jste to někdy jedli? To namočené oslizlé rákosí? Není to ani sladké, ani kyselé, ani slané, ani hořké, není to prostě nic. Je to jen drahé. Že by právě proto?
Anebo tydlety artyčoky. Tak dlouho jsem kolem nich chodil, tak dlouho mne v regálu sváděly svou netečnou tajemností a cenou dvou jídel z meníčka v čínské restauraci! Neodolal jsem, no. Nalítnul jsem, no. Je to taková rozměklá kedlubna, kterou jako by chvilku naložili do láku s uzenáčema. Já dal dvě sousta a zbytek odmítl dojíst i náš labrador, ne náhodou zvaný Bohouš, který jinak slupnul i půlku školního penálu z Tchaj-wanu, než jsme ho přeprali. Čert vem ty peníze, to ten penál se Šmoulama mě mrzí víc. Ale vysvětlete mi, jak je možný, že ty hnusný věci stojej víc než ty dobrý?! Jak to, že ty hnusy nejsou vytlačený z trhu? Kde je sakra nějaká ta neviditelná ruka? Ne, já to prostě nepochopím.
Ono kdyby šlo jen o rákosí a nahnilou kedlubnu, co nepozře ani psí Otesánek, asi by šlo efekt chřestu i přežít. Jenže někdy mám pocit, že on se tenhle efekt, na který by i kvantoví fyzici byli krátcí, neomezuje jen na regály s „lahůdkama“. Těch předražených hnusů kolem nás přežívá asi víc. No ale protože nejsem ani politolog, ani kunsthistorik, ani teoretik architektury, nebudu již dále svou myšlenku rozvádět. Vy už si to nějak přeberete a já zůstanu pro jednou humoristou starosvětsky laskavým.
Radši si dám starej dobrej Termix. Vanilkovej. S tara moučkou. S karubinem. A modifikovaným bramborovým škrobem - možná i multifunkčním!
