Porota, v níž kromě Spielberga zasedli další hvězdy hollywoodského filmu, Nicole Kidman, Ang Lee nebo Christoph Waltz, ocenila spíše snímky, jež tvoří protipól těch hollywoodských. Všechny vybrané filmy spojuje to, že své náměty čerpají z každodennosti současného světa. Jejich hrdiny jsou lidé prožívající příběhy ničím odlišné od našich skutečných. Zkrátka žádní superhrdinové ve fantazijním světě amerických filmů.
Čínský Dotek hříchu vychází z autentických událostí současné Číny. Zasazený do několika regionů, vypráví o vnitřním násilí společnosti, kdy lidé berou řešení konfliktů do vlastních rukou. V japonském filmu Jak otec i syn se odehrává výměna při narození zaměněných dětí, hlavním tématem je ale rodičovství - je otázkou krve, nebo je podstatnější pozornost a péče? Mexický snímek Heli vykresluje současnou situaci v zemi, válku drogových gangů a zkorumpovanou policii. Jeho hrdiny jsou chudí lidé z provincie, jež se mezi ně shodou okolností zapletou. Outsider ve filmu bratří Coenů Uvnitř Llewyna Davise, folkový písničkář, dobře zpívá, ale možná mu chybí štěstí nebo charisma nebo ještě víc talentu, a tak mu úspěch pořád uniká. Minulost, komorní kvartet íránského režiséra Asghara Farhádího, rozplétá složité mezilidské vztahy. Pro všechny hrdiny minulost vlastně neexistuje, pořád se naplňuje tím, jak ovlivňuje přítomnost a pravda se ukazuje jako neustále proměnná a částečná, nikdy není možné jí dosáhnout, uchopit ji. S tím zůstává skryté, jak jsme komu ublížili, a s touto nevědomostí musíme žít. A konečně vítězný film o Adele, gymnazistce, jež se poprvé zamiluje a poprvé v sobě odkrývá touhu.
Bez složitých zápletek
Filmy vyprávějí malé, známé a v zásadě prosté příběhy. Co se ale cení, je novátorský přístup, nalezení jiného, objevného způsobu jejich odvyprávění, který divákovi poskytuje zcela nový zážitek. V případě Adele je to odvaha jít ještě blíž k postavě, nebát se epického rozsahu vyprávění (film trvá tři hodiny) a jeho otevřenosti. Divák tak prožívá první lásku, zklamání, sexuální iniciaci téměř v reálném čase. Nejde ale jen o dokumentární styl filmu, jenž nikdy nepouští hrdinku ze svého pohledu. Snímek je konstruován v jednotlivých dlouhých scénách - většinou snímaných ve velkých detailech, kdy každá z nich má jasné poselství a zároveň funguje jako mikrokosmos sama o sobě. Nejen v tom, co říká (hádka s kamarádkami, která odhaluje zautomatizované předsudky vůči homosexuálům; scéna sexu ukazuje probuzení i jeho roli ve vztahu), ale také ve smyslovém (díky velkým detailům stále vidíme mimiku tváře hrdinky) a hlavně v emocionálním působení. Režisér nechává stranou otázku coming outu, společenského střetu, celý politický kontext lesbické tématiky a zajímá se jen o emocionální dopad událostí na hlavní hrdinku - v emocích a jejich intenzitě nehraje sexuální orientace roli. Jako determinující sílu pro vztah naopak vidí třídní rozdíly, jež formují rozdílné přístupy k životu a očekávání od něj. Film má svůj výrazný styl, jejž organicky dotvářejí neuvěřitelné herečky v hlavních rolích. I v jejich výkonech se smývá hranice mezi skutečností a hrou. Život Adele získal ocenění a vytvořil tak protiváhu k právě probíhajícím francouzským protestům proti přijatému zákonu o registrovaném partnerství. Možná velké filmy mají v sobě právě tuto schopnost - v univerzálním příběhu reflektovat i aktuální současnost.
