Jste básnířka, spisovatelka, výtvarnice. Knihy a básnické sbírky vydáváte již od svých dvaadvaceti let, od devadesátých let hlavně na internetu. Kudy vede cesta od tradičního tisku do světa on-line publikace?
Poezie a psaní může fungovat jako podvratné umění, věděli to mnozí. U vás například Havel, v Americe pak Ferlinghetti. Oba byli vlastně také umělci aktivisty. V době, kdy je internet dostupný všem, dává jeho využití pro poetismus naprostý smysl. Pokud chcete uměním měnit svět, nemá smysl psát do šuplíku. Moje psaní a aktivity, stejně jako iniciativy „Básníci pro lidská práva“ nebo „Básníci proti válce“, do kterých se zapojuji, se logicky stěhují z knihoven na internet, kde mají větší záběr.
Byl Havel také poetikem?
Byl, přestože to slovo možná neznal. Dovedu si představit, že Havel nikdy politika v břiše nenosil, stejně jako já. Do politiky ho vynesly vnější okolnosti. To miniaturní okénko umožňující změnu, kterému se říká revoluce, z něj udělalo politika. Havel pochopil, že může zaujmout místo v procesu sociální transformace, i když lépe mu asi bylo v roli umělce. I Ferlinghetti, který do politické funkce nikdy nevstoupil, ovlivňoval politiku ve své zemi svou poezií.
Bramborový problém
Když jsem na Islandu hledala někoho, kdo by mi pověděl o událostech spojených s krizí a o tom, co následovalo, mnohé stopy vedly k vám. Dlouhodobě kritizujete politický a ekonomický systém jako nefunkční. Jak to, že se tedy setkáváme právě tady, na půdě parlamentu?
Ano, jsem zde, abych přišla na to, jaký ten systém vlastně je. Abychom mohli transformovat politiku k lepšímu, potřebujeme porozumět tomu, co je špatně. Korupci a zneužití moci, se kterými na Islandu máme problém, se daří ve stínu. Je to jako s plísní, která vzkvétá v tmavých a zatuchlých koutech. Island je značně plesnivý. Musíme zasvítit do každého rohu. K tomu potřebujeme svobodu informací.
Od pánvičkové revoluce v roce 2008 a 2009 se ale leccos změnilo..?
Ano, přes noc zbankrotovaly všechny tři islandské banky. Lidé přišli o peníze, vyděsili se, svrhli vládu a mnozí vstoupili do politiky. Dvě třetiny parlamentu obsadily po květnových volbách roku 2009 nové tváře nezasažené politikou, nadšené a plné elánu. Strach ze ztráty peněz ale není dobrá motivace k vytváření lepšího světa. Proto nastal typický bramborový problém a jsme tam, kde jsme byli.
Bramborový problém?
Je tu ta matečná stará brambora. Ta plodí mladé, energií nabité nováčky. Z těch pak vyraší výhonek, zazelená se a vysílí bramboru, která nakonec shnije hned vedle té mateční brambory – takhle funguje politická struktura. Spousta nových tváří nakonec shnila, protože byly živeny mateční bramborou. Neměli sílu ani vůli, aby se postavili zřízení moci. Pak vznikaly takové komické situace, jako když ti, kteří si říkali „Levicoví Zelení“, neměli odvahu podpořit návrh zákona zákazu lovu velryb. Zeleného v nich nezbylo nic. Co na to říct? Pánvičková revoluce byla vlastně důkazem, že politický systém samotný je oním problémem.
Byla to tedy zbytečná revoluce?
Byly to jen pootevřené dveře, nic jiného. Mohly být využity ke skvělým věcem, ale záleželo na tom, jestli existuje nějaká představa, plán. Všichni jsme věděli, že je něco špatně. Plán na vybudování nového politického systému však chyběl.
Lidé začali chápat, že země a její zdroje jsou vyčerpávány, že vstupujeme do nebezpečných časů. A pak tu byl pocit, že uspořádání, které jsme si vybudovali, již nepracuje pro nás. Takzvaná „demokracie“ v čele se zastupiteli se vlastně stala novou diktaturou, jen s mnoha hlavami. Politici jsou na míle vzdáleni veřejnosti, je to cítit všude. Na Islandu máme stejné pocity jako vy v Praze, jako demonstranti po celém světě. Pocit nespokojenosti však sám o sobě nestačí, problém je v tom, co bude dál, co nového můžeme zkusit, aby se ta neúnosná situace změnila. Věřím, že když jsme si tenhle systém vybudovali, můžeme vybudovat i jiný – lepší. Potřebujeme ale globální think-thank, sdílet informace a nebát se experimentovat. Island je skvělou zemí na takové testy.
Původně jste po propuknutí krize stála u zrodu grassrootových iniciativ. Kdy se dostavil posun směrem k Pirátům?
Z úplného dna pánvičkové revoluce se zrodilo takzvané „občanské hnutí“. Byli jsme jen skupina jednotlivců a nebyli mezi námi žádní politici – to byla podmínka. Řekla bych, že toto nové uskupení se hodně přiklánělo k pragmatickému anarchismu, ve smyslu filosofie anarchismu. Bez hierarchie a bez pyramid.
Brzy jsme zjistili, že internet je pro nás ideální. Myslím, že anarchismus může na internetu fungovat. Organizovat se a komunikovat v rámci platformy, kde se nikdo nemůže cítit silnější nebo nadřazenější, je dnes mnohem jednodušší. Pokud žijete na malém ostrově jen s dalšími třemi sty tisíci lidmi, všudypřítomným pocitem izolace od okolního světa a úzkou jazykovou zónou, pocítíte to opravdu silně. Byla jsem první básnířkou na Islandu, která začala používat internet jako publikační platformu. Uvědomila jsem si velice rychle, jak obrovské jsou možnosti spolupráce a o kolik větší může mít vaše práce dopad. Stále se ale ptám a stále pátrám – co jsou ty věci, které musíme udělat?
Zdá se, že máte nástroj, ale není jasné, k čemu ho využít?
Víme, že technologie ještě zdaleka nejsou efektivně využívány k tomu, abychom budovali lepší a šťastnější společnost. Island ale přece jen leccos dokázal. Nikdy jsme neměli tolik referend jako právě po bankrotu a finanční krizi. A to je jenom tím, že krize nám umožnila referenda vymyslet, otestovat, a zavést. Referendum je skvělý nástroj občanského aktivismu a pocitu, že na věcech záleží.
Co se naopak nepovedlo? Co se dá příště udělat jinak?
Čtvrtý, nejdůležitější požadavek revoluce – novou ústavu, která měla být základem nového uspořádání, se nepodařilo prosadit v parlamentu, přestože lidé si ji odhlasovali v referendu. To bylo velké zklamání, které nás ale paradoxně přivedlo k myšlence radikální strukturální změny.
Revoluce nejsou dlouhotrvajícím zdrojem. Po jejich skončení získají vedoucí pozice lidé, kteří o to usilují. A kruh se roztočí nanovo. Řešením je začít vytvářet nový obraz budoucnosti, víc se bavit o vizualizaci změny než o starých systémech. Existuje mnoho lidí na celém světě, kteří denně přicházejí s novými druhy myšlenek a nápadů, jen je neumíme dát dohromady. A tohle je právě vizí Pirátů. Použití on-linové technologie pro zlepšení off-linové společnosti.
Jak si to můžu představit?
Piráti mluví o otevřené a transparentní společnosti. Myslím si, že transparentnost je dnes až příliš velké slovo. Stejně jako přímá demokracie, otevřená společnost nebo tekutá demokracie. Mnozí lidé, kteří používají tato slova, ale neposkytují žádné řešení, jak je uvést do praxe. Neznají techniku. Například naprostá většina Islanďanů nemá představu, jak funguje státní rozpočet. Nemohou se o něj tudíž zajímat. Kdyby však měli možnost jednoduchým odkliknutím část svých daní přisoudit například zdravotnictví nebo jinému resortu, který je pro ně klíčový, z pasivních občanů by se stali spolutvůrci se vším všudy, co se s tím pojí. Dobrý pocit, pocit zodpovědnosti, pocit důležitosti, zájmu. Uvážlivost ke svému každodennímu chování povede k velmi odlišné společnosti.
Plavat se žraloky
Zvládnou Islanďané takovou zásadní změnu?
Nemůžeme nikoho nutit k chování podle naší etiky. Inspirovat, informovat a sdílet vědomosti ale můžeme. Dobrý poetik lidi nadchne, zapálí pro věc a Islanďané jsou velmi otevření novým trendům a myšlenkám. Dovedou se uchvátit, ale hlavně v naší relativně malé společnosti se informace šíří rychle. O to tady jde. Proto jsem se stala informačním Vikingem.
Viking, to je přeci bojovník. Za co je ještě třeba na Islandu bojovat?
To je dobrá otázka. Co se týče Islanďanů obecně, uvědomme si, že jsme ex-kolonizovaný národ. Na to se často zapomíná a pak to vede k mylným představám o naší hrdosti a sebevědomí.
Jsme vlastně takoví high-tech domorodci. Domorodci v nejhlubším smyslu slova. V porovnání s našimi kolonisty jsme velmi naivní, bylo by pošetilé stále tvrdit opak. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, jak jsme zranitelní, ale již nebudeme tolik náchylní dostat se do potíží. Stačí se podívat na to, co tady prováděla Alcoa (Americká hliníková těžební korporace). Jak je možné, že jsme skutečně věřili, že tak velké nadnárodní společnosti záleží na nás, Islanďanech?
Byl to příběh jako z Afriky, jen místo skleněných navlékacích korálků lidem v okolních vesnicích kolem přehrady, kterou chtěli vystavět, rozdávali chytré telefony. Pojistili si tak loajalitu. Pro zdraví národa tedy není vůbec od věci uvědomit si, jak zranitelní a naivní jsme, a snad jednou přestaneme plavat se žraloky. Tohle uvědomění je největší boj, který Island čeká.
Alcoa nakonec od svých plánů vybudovat hliníkovou huť na severu země upustila. Stála za tím dlouhodobá iniciativa „Zachraňte Island“, ale i trochu štěstí zvnějšku?
Ano, po krizi si uvědomili, že se jim výstavba huti již nevyplatí. Naše přírodní zdroje tak zůstaly na Islandu. Nicméně fakt, že Island vůbec vstoupil do tak špatných smluvních vztahů s Američany, je šokující. Stejně tak je šokující, že jsme si mysleli, že můžeme být tak skvělí bankéři jako Britové. V roce 2001 jsme deregulovali bankovní trh, aby se i u nás dalo spekulativně obchodovat, ekonomika rostla o deset procent ročně. V roce 2008 se všechny velké banky položily a nastala krize. Divoká jízda trvala jen sedm let. Co to o nás jako o národu říká? Jsme skvělí rybáři a muzikanti. Musíme se za to přestat stydět, snad se přestaneme hnát za vzdušnými zámky a leckdo si oddychne.
BOX
Birgitta Jónsdóttir (nar. 1947) je islandská spisovatelka, aktivistka a politička. Během pánvičkové revoluce 2008/09 reprezentovala neformální občanské hnutí, od dubna 2009 je poslankyní parlamentu za stranu Pirátů. Angažovala se v nejrůznějších skupinách jako Wikileaks, Zachraňte Island nebo Přátelé Tibetu na Islandu.
