Radniční zpravodaj prvního pražského obvodu obvykle příliš strhujícího čtení nenabízí. Ve vylidněném centru se toho ostatně moc neděje (čest opilým dánským studentům!) a křídový papír snese leccos. Poslední dubnové číslo je však trochu jiné. Kromě reportáže z tentokrát již definitivního obsazení kdysi kultovního klubu Bunkr nově rekonstruovanou služebnou městské policie, v něm zděšený starosta Lomecký (TOP 09) šikuje proti „novému“ nápadu magistrátu zřídit v Praze aplikační místnosti pro narkomany, tzv. šlehárny.
Nejde o žádný místní módní výstřelek či snad lobby kolumbijské narkomafie, ale v zahraničí léty osvědčený recept, jak minimalizovat rizika plynoucí z existence otevřené drogové scény. V těchto zdravotnických zařízeních si prokazatelně závislý člověk může pod dohledem vyškoleného personálu píchnout přinesenou drogu, udělat si zdarma test na HIV, či si třeba vyprat. Kromě samotného aktu aplikace, ke kterému jinak v chvatu dochází v parcích či průjezdech, v zásadě nic moc odlišného od toho, co káčka a terénní služby nabízejí už dnes.
Paměť starosty Lomeckého zřejmě nesahá dál než za jedno funkční období, jinak by si možná vzpomněl, že seriózní diskuse na téma šleháren se na Praze 1 vedla před více jak deseti lety. V roce 1999 zastupitelstvo těsnou většinou nedalo šlehárnám zelenou s tím, že jde o problém celého města a vyzvalo k řešení magistrát. Ten si dal sice trochu na čas, ale šlehárny jsou zpátky. Z ulic by zmizely stříkačky a omezilo by se šíření nakažlivých nemocí typu HIV. Tak nač ta panika?
To by však drogy nesměly být na Praze 1 téma bytostně politické, nad nímž lze pohoršeně moralizovat, vyzývat k boji s „problémovými existencemi“ a zároveň se chlubit, kolik strážníci dokázali sesbírat buchen. Také s tím nám totiž město „umí píchnout“, jak stojí na propagačním citylightu městské policie případně umístěném na Václavském náměstí.
