1. Kdo jsou tvoji lidé?
Že se na izolovaném ostrově vyvinou mezi jeho obyvateli silná rodinná pouta, zřejmě tolik nepřekvapí. Koneckonců, většina Islanďanů je tak či onak příbuzensky spřízněna, což potvrzuje mimořádně obsáhlý registr, který sahá s velkou přesností až k původním osadníkům do 9. století. Je přístupný online a využívá se více než hojně – genealogie je na Islandu něco jako národní sport.
Islanďané si na rodině hodně zakládají a milují děti. Porodnost je tu jedna z nejvyšších v Evropě a domácnosti o třech nebo čtyřech sourozencích vcelku běžné. Zdejší rodinný život přesto může na našince někdy působit poněkud nekonvenčně. Kromě toho, že jsou umožněny sňatky stejnopohlavních párů, bývá mezi dětmi velký věkový odstup a není výjimečné, aby děti měly v rámci jedné rodiny různé biologické rodiče. Pocit zmatku umocňuje absence dědičného rodového příjmení. Druhé jméno dítěte bývá totiž odvozeno od křestního jména jednoho z rodičů, k němuž se přidá jen přípona son či dóttir.
To vše dělá ze seznamování tak trochu adrenalinový sport, přestože s jistou mírou příbuzenství se na maličkém Islandu počítá. Filtrem přespříliš incestních vazeb bývají prarodiče, kterým při uvedení do rodiny čerstvý partner obvykle zodpovídá otázku „kdo jsou tvoji lidé?“
Když však překročí jiskra a na moudrost stáří není čas, zbývá přeci jen ještě jedna pojistka. Již zmíněná genealogická databáze je odnedávna přístupná také ve formě mobilní aplikace. Vzájemná kompatibilita tak může být potvrzena ve vteřině, aniž by bylo třeba vyjmenovat všechny příbuzné do čtvrtého kolena.
2. Cesta Vikingů
Vikingové přirazili k břehům Islandu v devátém století. Z odvážných válečníků a obchodníků, kteří se střetávají s přírodními živly a bez bázně i hany si podmaňují okolní svět, se stal mýtus, který je na Islandu živý dodnes.
Někdy může být až těžké říct, kde ona tradice začíná a kde končí. Vikingem se může stát takřka kdokoli, jen se musí občas pootočit optikou. V období před krizí tak média vykreslovala jako Vikingy islandské investiční bankéře, kteří po celé Evropě přispívali k mohutným akvizicím, přirovnávaným k jakýmsi „spanilým jízdám“ (například v Česku v letech 2003–2006 vlastnil islandský Novator 70 % společnosti České Radiokomunikace). Po splasknutí bubliny se karta obrátila a Vikingy se stali ti, kteří odmítají převzít zodpovědnost za chyby bankéřů a nechat se zastrašovat Mezinárodním měnovým fondem. Jak se zdá, cesty Vikingů jsou spletité.
3. Island bez domova
Během procházek po hlavním městě Islandu lze snadno nabýt dojmu, že bezdomovectví v této blahobytné zemi snad ani neexistuje. Jenže lidé na ulici tu jsou. Jen jich není tolik a není je tak vidět.
Loni v říjnu uveřejnila městská rada Reykjavíku zprávu Erly Björg Sigurðardóttir, podle níž žije na území islandské metropole 179 bezdomovců. Ačkoli je toto číslo čtyřnásobné oproti období před devíti lety, v porovnání například s Pra- hou, kde jde počet bezdomovců do tisíců, vyvolává přeci jen úsměv na tváři. K tomu je nutno připočíst, že definice bezdomovectví byla pro účely studie zvolena velmi široce – opravdu na ulici žije v Reykjavíku asi 22 lidí.
Podle zprávy jsou bezdomovci se službami, které jim město poskytuje, spíše spokojeni. Uvítali by snad jen více těch, které jsou dostupné non-stop. Už nyní se ale nabízejí noclehárny, veřejné jídelny i Armáda spásy, kam si lze zajít zahrát kulečník, nechat si udělat účes nebo masáž nohou.
4. Město mrtvého psa
Ať už zalitý sluncem nebo v zuřivé vichřici, v denních hodinách potkáte v Reykjavíku živou duši jen sporadicky. Při pohledu na nehybné ulice s pár poletujícími racky lze snadno zažít pocit podivného osamění nebo smutku. Domky snad ve všech barvách duhy, tryskající fontána na náměstí, modrá obloha, taková krása, a nikde nikdo!
To vše je vidět skrze výlohu prázdné kavárny. Jen ospalý kavárník občas zvedne hlavu od novin. Kde je to hlavní město severského společenského života, jak se Reykjavíku někdy přezdívá? Proč tu chcípl pes?
Stačí vydržet pár hodin a scéna se promění. S jedenáctou večerní se z opuštěné kavárny stává narvaný bar, ve kterém se divoce řičí, dupe, nebo se někdy i věší na lustr deset Vikingů naráz. Hned pochopíte, co znamená pít s Islanďany. Pokud je nechcete urazit, při úderném přípitku vám půlka piva vyšplíchne do jejich, aby se ujistili, že jste jim nedali do piva jed. Je záhodno se náležitě mračit a křičet magické slovo: Skál!!! Značí lebku a Islanďané rádi vzpomínají na doby, kdy se magický mok popíjel z pozůstatku sťatého nepřítele.
Kolem centrální třídy Reykjavíku Laugavegur se nachází přes sto různých barů a klubů. Norma velí proběhnout aspoň čtvrtinu z nich. Pitka se tak zvrhává ve zběsilý maraton. Vypít, zařičet a jede se dál, do brzkých ranních hodin. Přes den zase chcípnul pes, pochopitelně...
5. Vášeň pro Island
Turistika je významnou součástí islandské ekonomiky, na odlehlý ostrov váží cestu čím dál více lidí. Již na přelomu tisíciletí překonali turisté v počtu obyvatele ostrova a jedenáctiprocentním tempem jich každoročně dále přibývalo. Po krizovém propadu v roce 2008 následovalo zotavení a počet lidí, kteří za rok projdou turnikety letiště v Keflavíku, se vrací zpátky k milionu. Islanďanů je z toho asi třetina. Je to jasné – Island táhne. V Česku pečuje o obraz Islandu Klub islandských fanatiků, založený v roce 1995 Janem Burianem. K dnešnímu dni sdružuje podle vlastních internetových stránek kolem 370 sympatizantů, většinou turistů, kteří sdílejí názor, že „Island je jedno z nejhezčích míst na Zemi“. Nejen pro ně pak Klub každoročně připravuje Islandský den, pořádá poslechové večery islandské hudby nebo je zve na schůzky do Skandinávského domu. Je přitom jasné, že Klubu náleží průkopnická role jen v určitém ohledu. Island je mýtus či vlna, která žije svým vlastním životem. O pozoruhodné přírodě nemluvě, z Björk se již stala transhistorická megahvězda a Sigur Rós se objevili v Simpsonech. Pokud nepřijíždí do Prahy Fridrik Thór Fridriksson uvádět svůj film, má zde Jóhann Jóhannsson vystoupení s Pražským komorním orchestrem.
Úbytek atraktivní kulturní produkce nelze očekávat, dokud islandský lid neztratí chuť a píli něčemu se za dlouhých zimních večerů věnovat. Zbývá otázka, zda na zdejší straně dá vzniknout další začarované generaci, nebo generaci rozčarované. V tom horším případě aspoň pomůže společensky etablovat muže s bujným plnovousem a zplihlými vlasy.
6. Když se trhají kontinenty
Když se potkají, třou a rozpínají dvě tektonické desky, výsledkem jsou zóny s aktivními vulkanickými pásmy. Někde něco vyvěrá, tu se něco objeví, jindy zase zmizí. Island se takhle vynořil v Atlantickém oceánu docela nedávno, přímo tam, kde se potkávají euroasijská deska s americkou. Je jednou z nejmladších pozemských mas téhle planety. A ta chce pozřít svět. Zatímco většina zemí a kontinentů se scvrkává, Island si roste jakoby nic. Islanďané jsou zvyklí, že jejich země je natahována, rozdělována a trhána násilnými zemětřeseními nebo nahodile vybuchujícími sopkami. K jedné speciální díře však mají přeci jenom zvláštní vztah. Někdy se jí říká „trhlina všech mužů“, dohlíží na ni UNESCO a vyhledávají ji turisté z celého světa. Island totiž zvětšuje utěšeným tempem pěti centimetrů za rok.
Trhlina je k vidění v národním parku Pingvellir jen padesát kilometrů od Reykjavíku. Je to pěkná díra, jen kamarádka Asrun nesdílí nadšení japonských turistů. „Jak ti tam spadne děcko, už nikdy ho nenajdeš,“ říká s vážnou tváří. Další Islanďané naopak nadšeně debatují, jestli budou žít v Evropě či snad v Americe, až se země rozpůlí vedví.
7. Nahota (ne) na prodej
S autoritativní Čínou bývá liberální Island srovnáván skutečně málokdy. Jedna výjimka se však přeci jen najde. Také na Islandu možná stát odmítne pornografii.
Nejde ani tak o to, že by byl Island zemí puri- tánů, kde dětem vypínají televizi, když dojde v Bradavicích na polibky. Zákon, který má zamezit sledování pornografie na internetu nereaguje na uzardění, ale na násilí na ženách, které bývají v běžné porno produkci stereotypně zobrazovány jako pouhé trpné objekty uspokojení mužské touhy.
Kritici chystaného zákona připomínají, že jde v poslední době už o druhou kontroverzní normu, která významně oklešťuje svobodu Islanďanů. – první má být zákaz striptýzových klubů v roce 2010. Obhájci zákona naopak argumentují tradicí ochrany lidských práv na Islandu a tvrdí, že svoboda konzumovat internetové porno či pivo v obnažených kulisách nemůže být nadřazena vykořisťování žen. Tak či onak, těžko mluvit o nemístné cenzuře v případě země, kde je prostituce legální jen tehdy, pokud z ní neprofituje nikdo třetí...
