Více jsme se seznámili na mezinárodním festivalu bezdomoveckých divadel Error v Bratislavě, a tam to pořadatelé podávali tak, že se vracíš domů na Slovensko. Co je na tom pravdy?
Cítím se být doma na obou místech. Rozhodně jsem doma v Praze, ale asi ještě víc na Slovensku. Moje babička, maminky maminka, byla rodilá Pražačka, a protože měli majetky, Gottwald je po únoru 48 vylifroval na Hornou Štubňu na Slovensko. Já se narodil její dceři už na východním Slovensku...
Jsi „východňár“? Není to na Slovensku diagnóza?
Jasně, dělilo se všechno, dělilo se vždycky a dělit se bude, nikdy se nikomu nezavděčíš. Já jsem vyrůstal na východním Slovensku u babičky, zatímco moji rodiče žili v Brně, kde jim bytná dala podmínku, že nesmějí mít dítě v bytě. Ještě na střední školu jsem chodil na Slovensku v Myjavě, studoval jsem na ošetřovatele koní, krav, ovcí, koz, prasat, lišek, norků, fretek, nutrií a těchhle zvířat. Byl to specifický obor, nebyl nikde jinde v Československu, a tak na něm byli lidé celkem odevšad. Po rozdělení republiky se ale půlka z nich najednou sbalila a odešla pryč, včetně mě. To byl ten moment, kdy jsem byl chvilku v Brně, ale když táta umřel, tak jsem se samozřejmě sbalil a chtěl se postavit na vlastní nohy.
Ženská ti nic neříká
Na náš rozhovor jsi dorazil s tím, že jdeš z „vašeho“ podniku. Co jsi tím měl na mysli?
To jsem myslel z hlediska své orientace.
A tu, jestli můžeš, definuješ jak?
Ženská mi k oltáři nepáchne, to je jednoduchý. Ženský mi nevadí, jsou pro mě spíš kamarádky, vrby, spolupracovnice, kolegyně a známé, ale nejsou to sexuální objekty.
Kdy sis toto uvědomil?
Já jsem měl ještě v Myjavě holku, chodili jsme spolu dva roky a prokecali třeba dvanáct hodin, ale jinak k ničemu nedošlo. To už jsem měl jasno, ale trošičku se to muselo přizpůsobit na obě strany, abych měl klid od různých debilů a rejpalů, kterým vždycky bude něco vadit. A zas aby po mně nešílely holky, protože to se mi ve školách stávalo.
Jak potom nastal tvůj skutečný coming-out?
Vlastně mi v tom hodně pomohl táta, i když se to nezdá, protože my jsme neměli příliš dobrý vztah. Hodně věcí mám po něm. U něj taky lidi nepoznali, co si myslí – byl takový sfingoidní, a také co se divadla týče, hodně jsme se obohacovali. On mě připravoval ke zkouškám na konzervatoř, byl brněnská divadelní legenda, šéf operety, kterou převzal po Oldovi Novém, takže ještě dneska, když tam přijedu, pořád mě berou jako „syna toho slavného člověka“. Na druhou stranu byl ročník 1905 a neměl žádné zkušenosti s vychováváním dětí. Teprve se učil, jak komunikovat s dospívajícím klukem, a já ho hrozně odmítal a nechtěl. Dneska vím, že to myslel dobře, ale tehdy to podával jinak, než jsem byl schopný akceptovat.
Jednou – když jsme si zrovna byli blízko, sedli jsme si a dali si kafe – mu říkám: hele tati, já mám takové a takové tušení. A on na to: jo, to já ti potvrdím, protože já mám tyhle lidi v divadle a ty se chováš přesně jako oni. „Jseš na chlapy, ženská ti nic neříká,“ říkal.
Jak tím na tebe zapůsobil?
Byl jsem překvapený, „jak ty můžeš vědět něco, co já nevím?“ ptal jsem se ho, ale taky jsem byl rád, že mě neodsoudil. Můj coming-out tím proběhl bez hysterických věcí a strachu, jak to říct tatínkovi a mamince. Naopak tatínek přišel a řekl: mám doma dvě děti v jednom.
Myslíš, že měl pravdu?
Měl pravdu ve všem i v tom, když mi pak říkal, že to bude hezkej, ale těžkej život.
Někoho můžeš provokovat už svým zjevem. S jakými reakcemi se setkáváš?
Samozřejmě pořád panují předsudky, jako že jsem převrácenej, což je taková klasika. Například podle mého spolubydlícího, který se hlásí k Oáze, sektě živého Boha, jsem Satanovo dítě, které odmítá spásu v tom, že ze sebe nechá udělat něco, co není. Mě ale taky občas pobaví lidi, kteří tvrdí, že by s chlapem nikdy nic neměli, protože jsou těžce normální a ženská je pro ně bůh, ale pak je někde potkám a jen mě utvrdí, že klamou sami sebe. Vím, že spolubydlící to se mnou myslí dobře, ale říkám mu, že i kdybych chtěl, nemůžu se vzdát všech lidí a přátel kolem mě, které mám v srdci. Tam zase já nechápu jeho. Protože on nešel na ulici, protože by musel, ale protože měl vnuknutí. A kvůli němu opustil ženu a děti.
V posledních letech proběhla v Praze takzvaná Gay Pride. Jak se díváš na podobný typ akcí?
Samozřejmě jsem byl na obou a myslím, že to má smysl. Není to – jak hodně lidí říká – zvýraznění zvrhlíků a divných lidí, ale prostě každý má možnost se projevit a každý by měl ukázat, jaký je. Řekl bych, že žijeme v jedné společnosti, ale často se nevnímáme. A právě na těch Pridech, nebo na festivalech, jako jsou Mezipatra, mají lidi možnost poznat ty lidi jinak a ujasnit si spoustu věcí a pověr.
Občas je slyšet kritiku, že to oficiální LGBT hnutí se jednak odděluje od dalších vyloučených skupin, aby prosazovalo své dílčí zájmy, a zadruhé, že se vlastně odděluje i od své vlastní základny, když razí obraz homosexuála jako někoho veskrze hodného a přizpůsobeného, kdo také vydělává spoustu peněz a žije ve spořádaném partnerském vztahu. Jak se na to díváš ty?
Já ale i v těch registrovaných vztazích potkávám lidi, kteří spolu žijí, ale občas tam promiskuita je... Možná se musí změnit přístup, protože tak, jak je to teď podané – „my teplí jsme bůhvíjak úžasní“ – je sice fajn, ale my jsme taky někdy na zabití, také máme své nálady, výlevy, nenávisti a nepřejícnosti.
Znám i dost heterosexuálních lidí, kteří se pokusili najít odpověď na onu tabuizovanou otázku, jestli to vždycky nejlíp udělá ženská ženské a chlap chlapovi. Není v tom nic špatného a není to ani tak fáma, jako spíš pravda. Žena ví, muž ví, jen by se měli uvolnit a dát tomu průchod. Tím nechci říkat, že by se měli měnit orientačně, ale jen vyzkoušet a pochopit, jací jsou to lidi, protože oni všichni odsuzují podle toho, že jsou to „ty lidi“, ta menšina, ta čtyři procenta. Potom ale nevidí, že tihleti kluci a holky mají spoustu svých démonů, spoustu svých životních krizí, spoustu obyčejných lidských případů, kdy řeší sami sebe a okolí stejně jako každej druhej, akorát jsou prostě odlišní v tom, koho mají rádi.
Samozřejmě je to také dobou. Když tady bylo téma homosexuality tabuizované tak dlouho, nemůže se nikdo divit, že se to tak rychle nezmění. Takže se mi stává, že bořím mýty a já jsem přitom takovej, že všechno řeknu na plnou hubu, nejsem šedá myška, která to v sobě dusí a nepřizná se. Řeknu: jo, jsem takovej, buď mě berte se vším, i s chybama i s pozitivama, nebo se na mě vyserte.
Lidi jsou můj doping
Chtěl bych se přiblížit tvému „pražskému“ období. Po smrti otce jsi strávil spoustu let na ulici v Praze...
Přišla krize, což byl život na ulici, drogy, prostituce...
Já říkám, že člověk by měl zkusit všechno, aby si ujasnil, co mu vyhovuje a jak na tom je. Mě každá část mého života nějak motivovala, něco mi dala, něco mi vzala, něco mě naučila a tím mě obohatila. Proto ty negativní věci u mě nekončí tím, že bych měl náběh na sebevraždu, prášky nebo alkohol, jsem schopen je hodit do obrazu, představení nebo zkoušek – vzít je, jak se říká, do hry, a tím je přetavit v pozitivní energii. I když jsem na ulici někdy měl stavy, kdy jsem chtěl se vším skončit a skočit z Nuseláku, tak když jsem k němu došel a stál na jeho okraji, říkal jsem si: no jo, ale ty skočíš a spoustě lidí tím ublížíš, spoustu věcí nemáš hotových, spoustu věcí nemáš sám se sebou dořešených. Ještě není ten čas.
Takže je to pořád takový koloběh. Někdy mám stavy, že bych chtěl se vším švihnout, ale ty vztahy jsou strašně krásný.
Příliš se netajíš tím, že jsi HIV pozitivní.
Já jsem na jednu stranu čekal, že něco přijde. Děláš skoro sedmnáct let šlapku, tak zákonitě, když doteďka se nic neposralo, tak v dalším roce se něco posere. Na druhou stranu, když přišla diagnóza, „spadnul“ mi celý svět.
Jak změnil virus HIV tvůj život?
Dřív jsem býval možná trošku jiný, než mě znáš dnes. Z mrchy na zabití, která jde někdy až přes mrtvoly, se časem vylíhl spíš empatický člověk, který když může, tak pomůže, a když nemá, neublíží.
Změnil se také způsob, jak se ostatní dívají na mě. Půlka mě okamžitě zatratí, aniž by se ptala po bližších souvislostech, ale půlka mi podá pomocnou ruku a zase mě pošoupne o kousek výš. Také náš vztah s mámou se hodně posunul. Jak říkám, muselo přijít něco krizového, abychom si vyjasnili rodinné vztahy.
A pak se s tím samozřejmě jinak žije. Je to náročné časově a finančně i tím, že je to dané v prášcích. Nejsou zrovna levné, jsou sice účinné, ale odbourávají spoustu jiných věcí v těle. Mimo to jsou tu různá léčení, vyšetření a člověk se musí o sto procent víc hlídat, aby mu nic nebylo, protože obyčejnou rýmu by přecházel třeba rok.
Většina lidí s touto diagnózou se na to vysere a raději se ničí, než aby se udržovali naživu. Já jsem si ale řekl, že mám spoustu věcí a lidí, kterým to nemůžu udělat. Že prostě odejdu co nejpozději a udělám pro to cokoli. Lidi jsou přitom můj doping. Motivují mě už tím, že mi nabízejí svůj pohled na mě, že když vidí, co dělám, přestanou mě brát jen jako „šlapku“ nebo „bezďáka“. Protože jinak je i silná vůle schopná polevit.
Setkáváš se s předsudky vůči bezdomovcům?
Tak ozývají se hlášky jako „bezďáci jsou odpudiví a vůbec by neměli být v centru“, ale já se snažím být nad věcí a nebrat na to zřetel. Vždycky si říkám, jak by se asi takoví lidé sami cítili, kdyby měli žít dva měsíce na ulici bez hygienických podmínek a přitom poslouchat podobné hlášky od svých známých.
Kromě spousty svých dalších projektů dnes pořádáš besedy na různých školách, a to nejen o HIV, ale o drogách, prostituci, bezdomovectví... Nacházíš publikum informované nebo ochotné pochopit?
Na prvním stupni mě děti leckdy překvapí, kolik toho vědí. To pak říkám, že by mohly mluvit za mě...
Jinak je to jak u které skupiny. Třeba senioři mi dávají větší pochopení než třicátníci, a teenageři na školách na mě zezačátku koukají trochu skrz prsty. Ta image je šokuje, ale myslím, že je dokážu získat, protože ať už dělám cokoli – besedy, divadlo, tancuju nebo jde o partnerské vztahy, vždycky dávám možnost volby. Dám dotyčnému informace, dám mu možnost, ale rozhodnutí je vždycky na něm. Nesnažím se ho předělat.
Nakonec je to v podstatě příjemný. Prvních dvacet minut je šok – Kdo to je? Co to je?! – ale pak se rozproudí debata a na konci si s těmi děcky, která by přede mnou na ulici jinak utekla, měníme adresy a zvou mě na další svoje nebo školní akce.
Ještě větší odvahu, než jak změnil virus HIV tvůj sexuální život, sbírám k otázce, jak máš nyní vyřešené bydlení.
Teď žiju na komerční ubytovně. Dřív byly doby, kdy jsem byl schopnej rozfofrovat peníze a utrácet ve velkém, ale dneska jsou všechny moje „lásky“ a úchylky daleko odsunuté. Blbou tisícovku obrátím dvakrát v ruce a většinou ji použiju na něco důležitého. Vždycky se snažím, abych měl aspoň na to základní minimum. Bydlení je ale jedna z věcí, které bych chtěl vyřešit. Protože i když teď bydlím, může se kdykoli stát, že odtamtud odejdu. A hlavně bych se chtěl už někde usadit a být se svým přítelem. To momentálně nejde, protože ubytovna není místo pro společný život.
Karel Lampa, herec, výtvarník a tanečník. Pochází z východního Slovenska a žije v Praze. Účastní se projektu Živé knihy, pořádá besedy na školách, je hercem bezdomoveckého divadla Divadno, v jehož mnoha inscenacích účinkuje (www.divadno.cz), a divadla Rozkoš. Ve svých travesti show a v souboru Black Deep Dance Theatre úročí svůj taneční talent, jako výtvarník vytváří grafiky a maluje obrazy. V organizaci Pragulic působí jako turistický průvodce, přičemž nabízí dvě různé trasy: jednu historickou a druhou noční, která se týká ulice a při níž „chodí s kůží na trh“. Karlovu prohlídku je možné si zarezervovat na stránkách www.pragulic.cz.
