Z Rudné na odpočívadla jdeme cestou přes pole. Podcházíme dálnici a za bílými okachlíkovanými zídkami nás vítají nekonečné řady zaparkovaných kamionů, benzínová pumpa, fastfood, bistro a hotel Atol. Scéna, která rozehrává nekonečné divadlo posmutnělých herců a především hereček. Divadlo, které známe díky hodinám prožitých s mapou na vyhlášeném „stopařském“ místě. Tentokrát se ale nevydáváme do světa, přišly jsme si prožít tohle místo.
Šlo to dolů
Hotel Atol, zdejší betonová dominanta, býval vyhlášeným místem, kde se scházeli místní i zahraniční klienti se svými prostitutkami. Obchod kvetl, vše se dělo za zavřenými dveřmi a přivydělávat si sem jezdily i studentky z Prahy. Pak hotel zkrachoval. Zbylo z něj zašedlé torzo s otlučenou cedulí cukrárna. Dnes se tu dívky toulají mezi kabinami kamionů a nabízejí se řidičům přes stáhnuté okénko. I to je ale riziko.
Pravidla byznysu se rychle mění. Dříve se pracovalo na obou stranách dálnice. Každé odpočívadlo ale spadá pod jiný územní celek. Rudná vydala před třemi lety vyhlášku, která omezuje a prakticky zakazuje prostituci. Časté kontroly, zátahy a přítomnost kamerového systému dokázaly většinu místních pracovnic „odstranit“.
Není ale problém podejít dálnici a přivést si holku z druhé strany. Odpočívadlo ve směru na Plzeň spadá pod obec Drahelčice, která svoji vyhlášku vydala teprve před třemi měsíci. Mají ji vylepenou na benzínové pumpě, ve vitríně bistra i na zdi fastfoodu. Jenže prostituce je tu stále živá. Policie eviduje asi šedesát žen, jejichž věk se pohybuje mezi šestnácti a pětapadesáti lety.
„Holky, vysokoškolačky z Prahy, které si tu za pár dní přišly na dobré peníze, už tady neuvidíte, dneska jsou tu spíš holky z východu, Slovenky, Romky. I ceny šly rychle dolů,“ glosuje situaci mladý policista. Cena za orální sex se tu snížila až na 5 euro, 125 korun. Kompletní servis přijde na 20 euro, tedy 500 korun. Většina částky připadne pasákům. Nejsou to žádní mafiánští bossové, v nepříliš luxusních autech sem za dívkami jezdí třicátníci ve sportovním oblečení.
Pomalu a do ztracena
Dnes má šichtu asi deset holek. A jeden „bodyguard“. Je chladno, a tak většinu času sedíme společně s mladými prostitutkami a jejich hlídačem v místním bistru. Čas utíká pomalu. Cyklicky se opakuje stejný scénář. Zahřát se čajem nebo polévkou, počkat na nové zákazníky, obejít pár kabin, zajít na veřejné WC a vrátit se do bistra. Jediným narušením je příjezd a kontrola pasáka, případně policie. V zákulisí na televizní obrazovce se odehrává souboj dobra a zla v německé pohádce, prokládaný reklamou na hračky. Budou Vánoce. Dozvěděly jsme se, že většina prostitutek má doma malé děti. Šlapou jim tu na dárky.
Lidé, na které narážíme, jsou familiérní. Otevřeně s námi mluví o věcech, které se tu stále opakují. Násilí, výhružky, pokuty. Zaměstnankyně bistra i policisté oslovují dívky zdrobnělými jmény, stejně jako muž z vedlejšího veřejného WC. Ten pracoval na Barrandově, ale po divoké privatizaci přišel o práci a skončil tady. Všichni si stěžují na současnou dobu. Pracují tu za mizerné peníze a na lepší časy se neblýská. Kontroly se zpřísňují a brzy i tady zůstane jen pár holek. Bistru ubude zákazníků. Štamgasti budou jezdit jinam. Do hry ale opět vstupuje hotel Atol. Šušká se, že jej někdo koupil. Nikdo si ale netroufá odhadovat, za jakým účelem.
Stmívá se. Dívky v bistru se posilují alkoholem. Procházíme se mezi kamiony. Je zima. Někteří řidiči se na nás obracejí s nabídkami. Nepsané pravidlo, které tu chrání dívky před zatčením, říká, že když jim řidič řekne o sex, jsou z obliga. A klientů je požehnaně. Neberou si servítky, a i když tu chodíme už hodiny s kamerou, stejně po nás jdou. Ženy jsou tu zboží, pouťové lákadlo, povyražení na dlouhých cestách. Náhradní manželky, milenky. V tomhle světě má láska podobu „kompletního servisu“ a hodnotu pěti stovek. A všichni vědí, že to není navždy.
Autorka píše básně.
