Sarah je dvaadvacet let a studuje novinařinu na univerzitě v americkém Pittsburghu. V posledních několika měsících jí však v nabitém rozvrhu zbývá ještě méně volného času než dřív. Její každodenní program vyplňuje kromě přednášek, studia a brigád také organizování protestů. Spolu se svými spolužáky upozorňuje na rostoucí škrty v akademické sféře a žádá zrušení toho, po čem u nás naopak někteří volají – školného a dluhů, které jsou s tím spojeny. Nejedná se přitom o nějaký rozmar „nezodpovědných dětí“, které odmítají platit své závazky, nýbrž o zápas za to, aby tito lidé cítili, že mají svůj vlastní život pod kontrolou. Jejich příběh je zároveň dokladem toho, že být mladý dnes nemusí být vůbec žádná legrace.
Neviditelná ruka banky
Často můžeme slyšet, že vzdělávání mladých lidí je prioritou. A studenti vědí, že vysokoškolský titul je bezpodmínečně nutný k získání naděje na lépe placenou práci. Zajištěnou ji však nemají. Dávno totiž neplatí známé rčení amerického snu: s univerzitním titulem vás všude vítají s otevřenou náručí. V současnosti je v USA více jak čtvrtina čerstvých absolventů nezaměstnaných nebo pracuje s nedostatečnými úvazky. Na školy se ale lidé pochopitelně hlásí dál.
„Musí dojít k zásadním změnám, jinak se v budoucnu naše společnost rozpadne,“ míní Sarah v rozhovoru nad šálkem kávy. A opakovaně zdůrazňuje: „Vzdělání má přece sloužit ke zlepšení života společnosti, ne jako nástroj k prohlubování rozdílů mezi bohatými a chudými.“
V čem je problém? Sarah platí školné ve výši dvacet tisíc dolarů ročně a až vyjde ze školy, bude mít na krku dluh kolem osmdesáti tisíc dolarů. Jak sama přiznává, její studijní obor jí nedává příliš velkou šanci na to, že dostane práci, která jí pomůže závazky brzy splatit. I když se o to snažila. Stejně jako mnoho jejích vrstevníků i ona šla studovat některý z lukrativnějších oborů – ekonomii. Ale studium, které ji nebavilo, nenáviděla. „Dlouho jsem si říkala, že chci studovat něco, na co mám talent a co bych dělala ráda. Nakonec jsem se rozhodla změnit obor. Naše společnost začíná být stejně přesycena absolventy práv, ekonomie a technik. I oni pracují na částečné úvazky a mají problémy.“ A dluh zatíží na dlouhou dobu i je.
Většina studentů si na školné bere půjčky a spolu s tím přicházejí problémy. Úrok z bankovní půjčky, kterou dnes Sarah splácí, činí osm procent. Jak ale sama na škole zjistila, banky mohou své podmínky za pochodu měnit. První banka jí zvýšila úrok z pěti na deset procent, a tak se Sarah rozhodla přejít k jiné. Pak jí ale přišel dopis, ve kterém stálo, že si předchozí banka koupila její půjčku zpět. Relativně vysoký úrok jí tedy nakonec zůstal.
Banky tu mají volnou ruku, jelikož byly v průběhu minulých let odstraněny regulace a všechny možné typy spotřebitelské ochrany. Z mnoha studentských půjček se tak staly půjčky predátorské. Nejvíce se pochopitelně vydělává na těch, kteří nedokážou splácet včas. Pokud člověk přestane být schopen splácet úplně, dostane se do exekuce. Na studentské půjčky se totiž díky vítězství finančních lobbistů nevztahuje osobní bankrot, který by člověku umožnil nastavit vstřícnější režim splácení. U dlužníka tedy může snadno dojít k zabavení majetku a obstavení platu. Taková situace dále oslabuje motivaci škol a bank, aby poskytovaly kvalitní služby. Vzdělání i půjčka totiž mohou být nekvalitní, ale ten, kdo se nakonec musí přizpůsobit, je vždycky dlužník.
Zaručeno!
Studentský dluh vzrostl od roku 1992 o více jak pět set procent. A právě z této situace obrovsky profitují finanční společnosti. Například ta největší, která studentům půjčuje, Sallie Mae, úspěšně lobuje za zrušení stipendií pro studenty ze sociálně slabých rodin. Důvod je opět nasnadě: je známou věcí, že nejvíce se vydělá z půjčování těm, kteří nebudou moci své závazky splácet. Sallie Mae proto před časem založila dceřinou společnost, která se zabývá vymáháním pohledávek. Situace vysokoškoláků se dále komplikuje. Nezaměstnanost mezi mladými se těsně po vypuknutí hospodářské krize zdvojnásobila. Přibližně každý třetí až čtvrtý absolvent v USA nenajde práci nebo pracuje jen na částečný úvazek. Těm, kdo pracují, zároveň výrazně poklesly mzdy – řada z nich musí brát hůře placenou a méně kvalifikovanou práci. Tam plně neuplatní své vzdělání, což je frustrující. Jelikož ale na celonárodní úrovni připadají na každé volné pracovní místo čtyři lidé, absolventi nemají moc na výběr. Ti, kdo práci ztratí, si ji jen obtížně hledají. Přes třináct milionů Američanů ostatně nemá žádnou práci a z toho šest milionů déle jak půl roku.
„Školné roste mnohem rychleji než platy,“ konstatuje v jednom ze svých textů nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stieglitz. A sociální nerovnosti prudce stoupají. Jednou z příčin je zvýšená nerovnost příležitostí, která zčásti souvisí právě s fungováním vzdělávacího systému. Jednotlivé státy postupně snižují výdaje na vzdělávání, čímž jako by dávaly najevo, že je nezajímají investice do budoucnosti. A zároveň neplatí, že školné studenty víc motivuje. Jak upozorňuje Stieglitz, asi polovina z nich školu neabsolvuje, i když se zadluží. „Školy zaměřené na zisk (které zčásti nebo úplně vlastní firmy z Wall Streetu) se spojily s bankami. Studenty ale nikdo nevaroval. Neplatí už slogan typu: zaručíme vám spokojenost a návratnost peněz. Realitu lépe vystihuje heslo: nespokojenost je téměř zaručená, stejně jako dluhy, které na vás budou uvaleny po zbytek vašeho života. Žádná škola pochopitelně neřekne, že prakticky nemáte šanci získat práci, o které jste snili. Zneužíváme vaše sny a neplníme své sliby,“ shrnuje Stieglitz.
Zní to příliš škarohlídsky? K optimismu ale mnoho důvodů není. Je tu samozřejmě řada stipendií a programů pro talentované nebo hůře situované studenty, ale ty zdaleka nepokryjí vše. Školné na amerických univerzitách se naproti tomu od roku 1980 zvýšilo o více jak osm set procent. Lidé vstupují do života s dluhy, což představuje zátěž nejen pro ně, ale i pro celou společnost. Zadlužení lidé jsou obecně vždy snáze ovladatelní. Vědí, že když nebudou moci splácet, jejich situace se zhorší. A také méně utrácejí, investují a zakládají vlastní podniky. Dlužníci navíc zdaleka nejsou jen dvacátníci, ale také starší ročníky, čtyřicátníci, i šedesátníci. Stále častěji se hovoří o tom, co se stane, až většina absolventů nebude schopna půjčky splácet. A objevují se hlasy, které varují před další krizí způsobenou splasknutím bubliny studentských půjček.
Výše studentského dluhu letos v USA přesáhla částku jeden bilion dolarů. Také proto vznikla petice za návrh zákona o jejich odpuštění, kterou podepsalo přes milion Američanů. „Miliony vzdělaných a pracovitých daňových poplatníků jsou drceni tíhou dluhu za vzdělání, zatímco naše ekonomika se zadrhává,“ píšou její organizátoři na svých internetových stránkách. Podle studentky Sarah vede ke zlepšení jediná cesta: „Naděje spočívá v prosazení politických změn. Musíme dostat ekonomiku pod kontrolu.“ K tomu se ale zatím politická reprezentace příliš nemá. Sarah je proto odhodlaná, že sama do politiky vstoupí. Zároveň ale ví, že s nedostatkem prostředků to bude mít těžké. Jak se dnes říká, dluh jí bude provázet jako koule u nohy.
