Kábul, prosinec 2003. Pětadvacetiletá aktivistka Malalai Joya je jako na trní. Chystá se na svůj životní projev a celý svět bude moci tuto událost sledovat prostřednictvím médií. Konečně na ni přijde řada: „Proč jste dovolili zločincům, aby tu mohli být?“ ptá se. „Jsou odpovědní za naši dnešní situaci! Měli by být souzeni. I když jim lidé v Afghánistánu odpustili, historie naší země jim neodpustí nikdy. Jejich jména v ní budou navždy zapsána…“ Svou řeč však nedokončí. Mikrofon je hluchý, předsedající ho nechá vypnout. Ctihodní muži v turbanech vstávají ze židlí a hrozí směrem k ní. Někteří se ji snaží napadnout. Je vykázána ze sálu za narušení klidu Velkého sněmu, obdoby ústavodárného shromáždění. Od té chvíle si nemůže být jistá životem. Asi by ji tehdy nenapadlo, že se stane nejznámější Afghánkou světa.
Malalai Joya byla britskou BBC označena jako nejstatečnější žena Afghánistánu, protože uměla říci to, o čem lidé u ní doma raději mlčí. Požaduje totiž odchod západních jednotek a kritizuje vojenské vůdce, tzv. warlordy, kteří mají na svědomí zvěrstva z dob občanské války a z nichž dnes mnozí zastávají vysoké státní funkce. Vysloužila si za to vyloučení z parlamentu a nenávist svých odpůrců, podporovaných vládami západních zemí. Například v roce 2007 skandoval v kábulských ulicích dav, ve kterém byli i dnešní afghánští viceprezidenti, Muhammad Fáhim a Karim Chalílí, hesla jako: „Pryč s lidskými právy!“ a „Smrt Malalai Joye!“. Ostatně i USA Joye nedávno odmítly vydat vízum na přednáškové turné a své rozhodnutí změnily až po velkém nátlaku ze strany veřejnosti a médií.
RUCE POTŘÍSNĚNÉ KRVÍ
Malalai se narodila pár dní před promoskevským pučem na jaře roku 1978. Její rodina se však brzy připojila k milionům utečenců prchajících před vpádem sovětských vojsk. Joya podstoupila náročnou cestu s rodiči do Pákistánu, kde skončili, jako většina Afghánců, v příhraničním městě Péšávaru. Většina uprchlických táborů v tomto „malém Kábulu“ byla pod kontrolou fundamentalistů. Například Gulbuddín Hekmatjár, kterému CIA dodávala zbraně a který spolu se svými muži později proslul vražděním a obchodováním s opiem, zde provozoval soukromé cely, kde zadržoval své politické kritiky.
Vleklý konflikt byl ukončen odchodem Rusů v roce 1989, ale lidé měli brzy pocítit brutalitu občanské války. Nejkrutější boje probíhaly v afghánské metropoli Kábulu v letech 1992–1993, kdy zemřely desítky tisíc obyvatel a na půl milionu jich z města uprchlo. Podle zprávy Human Rights Watch s přiléhavým názvem Blood-Stained Hands (Ruce potřísněné krví) se vojenští vůdci soustavně dopouštěli násilí na civilním obyvatelstvu. Byli na to ostatně vybaveni zbraněmi z dřívějších dob, z nichž část získali od americké vlády a další „zdědili“ po sovětské armádě. Na únosech, zabíjení a mučení tisíců lidí se mimo jiné podílel i zmíněný druhý viceprezident Afghánistánu, Karim Chalílí, a podobně tomu bylo u oddílů dnes glorifikovaného Šáha Ahmada Masúda.
„Lidé Táliby vítali, když v roce 1996 vstoupili do Kábulu, včetně tehdejšího prezidenta Rabbáního,“ vzpomíná Malalai Joya ve své knize Woman Among Warlords (Žena mezi válečníky, v Evropě vyšla pod názvem Raising my voice – pozn. redakce). Zdálo se, že přinesou klid, protože se přestalo válčit. Jenže byl to podivný klid. Bez žen, kterým bylo znemožněno chodit do práce a vzdělávat se. A s dohledem nad oblečením, stejně jako zákazem hudby, filmů či zobrazování lidí. Navzdory tomu se Joya vrátila zpátky do západního Afghánistá- nu, aby tu mohla založit tajnou školu pro dívky. Jedinou výhodou burky, kterou se musela naučit nosit, shledala v tom, že se pod ní daly schovat knihy a jiné zakázané předměty. Po pádu Tálibánu měla poznat i její další přednost: pod burkou se mohla skrýt před útočníky.
VYVEĎTE TU DĚVKU…
Po svém slavném projevu na Velkém sněmu v roce 2003 se Malalai Joya vrátila do provincie Farah a od té doby se pohybovala výhradně s ochrankou. Čelila neustálým vyhrůžkám a přežila několik útoků. Při své další návštěvě Kábulu se setkala s prezidentem Karzáím, který souhlasil s jejími názory, ale nic jí neslíbil. Karzáího žena jí dokonce pyšně ukázala vystavenou obálku časopisu s její fotkou: „Vidíte, jsem vaší fanynkou,“ ujistila ji. Zůstalo však jen u slov. Karzáí byl od té doby ještě dvakrát zvolen prezidentem právě i díky podpoře bývalých válečných velitelů.
Joya si však získala podporu mnoha lidí, kteří ji v roce 2005 zvolili do parlamentu. Tam se znovu setkala se starými známými. Ve sněmovně se musela dívat například na turban Abdula Rasúla Sajjáfa, rovněž odpovědného za násilí při občanské válce, který je dnes vlivným politikem. Před dvěma lety společně s dalšími úspěšně prosadili zákon o promlčení válečných zločinů. Dalším byl Abdul Rašíd Dostúm, postrach severního Afghánistánu, jenž dnes zastává vysoký post v armádě, provozuje soukromou televizi a má svou polovojenskou jednotku. Posledním z trojlístku byl Ismail Chán, ministr energetiky v současné vládě, nechvalně známý zavedením tvrdých nařízení pro ženy v provincii Herát, plně srovnatelných s pozdějším obdobím Tálibánu.
„Vyveďte tu děvku!“ vykřikl pobočník Sajjáfa těsně poté, co se na hlavu Malalai ve sněmovně snesla sprcha plastových lahví s vodou. Jako obyčejně jí byl vypnut mikrofon. Zopakovala totiž to samé: proč jsou bývalí váleční zločinci v parlamentu a na vysokých státních postech? Podle Human Rights Watch jich po volbách v roce 2005 v těchto institucích působilo až šedesát procent. „Pokud něco s chaosem v našem parlamentu neuděláme, lidé ho brzy nazvou stájí anebo zoologickou zahradou,“ vyjádřila se na jaře 2007 pro jednu afghánskou televizi. Její výrok byl ale překroucen a krátce poté ztratila za urážku parlamentu poslanecký mandát.
PRACH V OČÍCH SVĚTA
„Tyranie byla nahrazena mladou demokracií a síla svobody je vidět po celém Afghánistánu,“ prohlásila při jedné ze svých návštěv manželka prezidenta George W. Bushe, Laura. Především svoboda žen se skloňuje ve všech pádech a ospravedlňuje se jí dnes už nejdelší válka Spojených států. Téměř to vypadá, jako by západní vojáci působili na feministické misi. Pokud však Západ skutečně tlačí na dodržování lidských práv, jak je možné, že už téměř deset let nechává většina afghánských úřadů vše při starém? „Práva žen jsou nadále krutě porušována. Ano, ženy jsou svobodné – ale k tomu, aby žebraly anebo páchaly sebevraždy. Sebepoškozování či upalování je pro ně často jediná cesta ze zoufalství, násilí a depresí,“ píše Joya.
Zejména v posledních letech došlo k velkému nárůstu útoků na ženy na veřejnosti, od školaček až po vysoké úřednice. Až tři čtvrtiny afghánských žen má zkušenost s fyzickým násilím. Takřka neexistující spravedlnost je vede k zoufalým činům, protože násilníci nejsou zpravidla nikdy potrestáni. Zákon je totiž opět v rukou vojenských vůdců a fundamentalistů. Bývalý předseda nejvyššího soudu například prohlásil, že žena má jen dvě práva: poslouchat svého manžela a modlit se. Prezident Karzáí v roce 2008 omilostnil dva muže, odsouzené za skupinové znásilnění, a rok na to podepsal zákon, který omezuje právo šíitských žen na svobodný pohyb.
Podobně se traduje, že většina lidí získala přístup k základní zdravotní péči a vzdělání. „Je to prach v očích světa,“ komentuje Joya takové informace v médiích. „Afghánci nadále žijí v neuvěřitelné bídě, situace se pro většinu z nich vůbec nezlepšila. Průměrný věk je stále 45 let, pět milionů dětí zůstává negramotných a ještě více je jich vystaveno těžké práci anebo žebrotě,“ vysvětluje.
ZBYTEČNÁ A DRAHÁ VÁLKA
Vloni také zemřelo v Afghánistánu téměř 2800 civilistů, a rok 2010 se tak stal rekordním co do počtu obětí od roku 2001. Při svých cestách po Evropě, Americe a Austrálii Joya apeluje, aby Západ okamžitě stáhl svá vojska. Jejich přítomnost podporuje nejen vojenské vůdce, ale zároveň vytváří nové rozhořčené stoupence Tálibů: „I ostatní mohou Spojeným státům vyslat jasný vzkaz stažením svých vojáků. Není v zájmu žádné země slepě následovat postoj USA,“ zdůrazňuje Joya.
Západ se rozchází v tom, kvůli čemu se do Afghánistánu pumpují desítky miliard dolarů ročně. Zda se bojuje s al-Káidou, Tálibánem a buduje se rozvrácená země, anebo se spíše upevňuje mocenská pozice v regionu. Odborníci se shodují, že se v zemi nenachází téměř žádní stoupenci al-Káidy. Podle britských velitelů situace v Afghánistánu nemá vojenské řešení. Tálibán jako regionální hnutí není nebezpečné pro svět a afghánská vláda s ním už před časem zahájila jednání. Prezident Obama letos prodloužil setrvání americké mise do roku 2014 – fundamentalisté prý budou pod nátlakem ochotnější ke smíření. Má tedy Západ vést další tři roky válku, která Afgháncům vrátí Tálibán do vlády? Američané také provádějí operace v sousedním Pákistánu, kde bezpilotní letadla zabila v posledních dvou letech stovky civilistů. Právě tam se vytváří výbušná směs nestabilní vlády, nevyzpytatelných tajných služeb, které jsou ochotné spojit se s kýmkoli, jaderných zbraní a vzrůstajícího odporu lidí proti angažmá USA.
Afghánci jsou nyní mezi dvěma kameny – Tálibánem na straně jedné a západními vojsky, jejichž přítomnost udržuje vojenské vůdce ve vládě a destabilizuje region, na straně druhé. „Svoboda nemůže být prosazována hlavní cizí zbraně,“ prohlašuje Malalai Joya: „Jsme schopni hájit si nezávislost, sami si vládnout a rozhodovat se o své vlastní budoucnosti.“ Takový postoj rozhodně přispívá k diskuzím o tom, jaký smysl dává působení Západu v Afghánistánu. Při nedostatku informací si však v Česku na podobné rozhovory ještě počkáme.
