V roce 2003 se v USA zrodil nový fenomén – Igor Vamos alias Michael „Mike“ Bonanno a Jacques Servin řečený Andy Bichlbaum vyrazili v přestrojení za představitele Světové obchodní organizace přednášet zástupcům textilních korporací o možnosti ovládat zaměstnance v zemích třetího světa pomocí speciálního obleku, který umí na dálku dát líným dělníkům elektrošok a probrat je tak k vyšším výkonům. To vše mohl manažer sledovat na televizoru umístěném na části manažerské kombinézy připomínající obří zlatý penis.
Já myslím, že jsme dospěli do Postideologického
momentu. Máme tolik problémů, že už si nemůžeme dovolit hádat se o ideologiích.
Při další mystifikační akci rozdali na začátku přednášky posluchačům hamburgery, aby je v následné powerpointové prezentaci postupně zasvěcovali do tajů geniálního vynálezu, reburgeru, recyklovaného hamburgeru vyráběného na Západě z lidských exkrementů určeného pro chudé obyvatele rozvojového světa. Celosvětový ohlas si vysloužili akcí, při níž v přestrojení za mluvčí americké chemické korporace Dow Chemical Company ohlásili v přímém přenosu BBC, že se firma konečně rozhodla odškodnit oběti bhópálské havárie – největší světové průmyslové katastrofy všech dob. Na letošní Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava, kde jsme spolu hovořili, pozval Mikea Bonanna pražský Institut dokumentárního filmu.
Moc věříme autoritám
Jak to všechno začalo? Narodí se člověk s tím, že bude buřič?
Vyrostl jsem jako dítě uprchlíků z Maďarska, lidí, kteří přežili holokaust. To mě myslím do aktivismu vlastně hodilo. Přesvědčení, že svět potřebuje změnu, má u mě počátky už v dětství. Pamatuju si na jeden moment, kdy přišla na návštěvu babička. Ve sklepě jsme s bráchou hráli takovou hru, jak se na sebe díváte a prohraje, kdo se první zasměje. Té hře jsme říkali koncentrační tábor a otec nám přikázal s ní okamžitě přestat, protože přišla babička. Byl jsem malé dítě, ale na ten pocit si vzpomínám. Říkal jsem si tehdy, že svět je potřeba asi trochu spravit, když se v něm dějou tak strašný věci jako koncentrační tábory…
Byl jste rebel už jako teenager?
Už na střední jsme s kamarádem vymýšleli různé mystifikace. Vyrůstal jsem na typickém americkém předměstí, kde není nic pro děti, kde se nedá nic dělat. Nemůžeš ještě pít, ale docela brzo můžeš řídit. Takže jsme trávili čas tak, že jsme dělali různé lumpárny a provokace, řekněme intervence, v obchoďácích nebo fastfoodech. Tenkrát jsme to nechápali jako něco politického, ale s odstupem let to vidím jako politické akce. Jako rebelii proti monotónnosti života na předměstích, té příšerné nudě, které jsme jako teenageři museli čelit.
A pak na střední nebo na začátku vysoké mi došlo, že tohle uličnictví jde otočit nějakým pozitivním, progresivním směrem. Udělat něco, co dává smysl.
Oni si opravdu mysleli, že jsme ti nejdůležitější lidé v místnosti, a respektovali naši autoritu do té míry, že jsme mohli říkat naprosto skandální věci a oni je přijímali a potom si s námi stále chtěli potřást pravicí nebo společně poobědvat.
Začalo to všechno velkou senzací, kdy se vám podařilo vydávat se na několika konferencích za delegáty WTO , Světové obchodní organizace. Překvapilo vás, že to šlo tak snadno?
Celé to vlastně začalo náhodou. Založili jsme satirickou webovou stránku, která vypadala skoro jako web WTO. Chtěli jsme vtipnou formou poukázat na to, jak se organizace, která se tváří, že se snaží pomáhat rozvojovým zemím, v první řadě podílí na vykořisťování a ekonomickém útlaku chudých lidí ve prospěch korporací. Stránky se nám asi docela povedly, protože nedlouho po jejich uveřejnění nám začaly chodit maily adresované skutečným zástupcům WTO. To začala být už docela legrace. No a potom přišla pozvání vystupovat na konferencích. Tak to začalo.
Kolik takových akcí – mediálních podvodů – jste provedli?
Kolem stovky.
A kolikrát se stalo, že vás někdo odhalil hned na začátku?
Nikdy.
Nepřekvapuje vás to, když po devadesáté zkusí ti samí lidé předstírat v médiích, že jsou někým jiným, a zase to funguje?
Na začátku jsme byli opravdu v šoku, že lidé v publiku znovu a znovu nepoznávali, že si z nich střílíme. Nepoznávali to proto, že jsme jim byli představeni jakožto zástupci Světové obchodní organizace. Oni si opravdu mysleli, že jsme ti nejdůležitější lidé v místnosti, a respektovali naši autoritu do té míry, že jsme mohli říkat naprosto skandální věci a oni je přijímali a potom si s námi stále chtěli potřást pravicí nebo společně poobědvat. Byla to velká lekce a týká se širšího problému, na který se snažíme upozorňovat. Jsme nastaveni přijímat vyjádření autorit, když jsme ve skupině, nevybočovat, nevyjadřovat se, když všichni ostatní mlčí. Je to podstatná část problému naší civilizace – neumíme se vzepřít smysluplným způsobem.
I nás růst dostal
Co by podle vás mělo být důvodem takové vzpoury?
Vezměte si třeba globální změnu klimatu. Dnes jsem v deníku The Guardian četl o tom, že do roku 2020 přijdeme o 67 % všech divokých zvířat v porovnání s rokem 1970. Říkal jsem si, počkat počkat, to jsou jen tři zatracený roky ode dneška! A přesně to vědci už dlouho předpovídali. Taky varovali, že zmizí korálové útesy. A vypadá to, že si nedělali srandu. A my dál jedeme jakoby nic. To je součást naší psychologické krajiny, která nám dovoluje dál poslouchat sračky, nic nedělat, nevstat a nebouřit se proti tomu všemu. Místo toho věříme falešným nebezpečím. Teď jsou nebezpeční uprchlíci. Můžeme se stát obětí teroristického útoku? Ano, tyhle problémy existují. Ale opravdu jsou pro nás teď tím největším nebezpečím? Ne, a taky to jsou krátkodobé hrozby. Ne jako změny klimatu, kdy hrozí, že si kurva zničíme celej ekosystém, kterej potřebujeme k přežití.
Co způsobuje, že se lidé hromadně nebouří, když vidí zprávu o hrozbách, které změna klimatu přináší? Co je podle vás důvodem pasivity?
Myslím, že hodně lidí cítí strašný stres. Stres z peněz, z nedostatku času. Je to vlastně divné, když si to uvědomíte, já se třeba považuju za hodně úspěšného ve své profesi, a stejně musím makat jako blázen, abych poplatil účty. Když se rozhlédnu kolem sebe, asi vydělávám víc než většina mých přátel, a stejně mám na konci měsíce co dělat, abych vyšel. Učím na univerzitě a vlastním barák, kde mi lidi platí nájem, a pořád je to s prachama nahnutý. Samozřejmě, že za to trochu může tady ten můj zlozvyk provozovat aktivismus a točit filmy, ale stejně je divné, že to nejde snadněji. Myslím, že existuje temná stránka kapitalismu, tlak na lidi, aby na nic smysluplného raději neměli čas.
A pak je tu také mantra ekonomického růstu…
Jo, to je průšvih. Kdy konečně přestaneme uctívat tenhle jedině možný směr? Ale i my, skupina The Yes Men, jsme narazili. Mysleli jsme si dost dlouho, že to je jediný možný úspěšný vývoj. Růst, vyvíjet nové platformy, školit nové aktivisty, dokonce jsme začali vyvíjet novou sociální síť, takový fejsbuk pro aktivisty… Nakonec jsme zjistili, že ani my sami bychom takovou věc při plánování akcí nepoužili, a najednou jsme si říkali, do prdele, jak se nám to stalo, jak jsme do týhle pasti růstu spadli? To je fakt nebezpečný. Najednou nemáš tu svobodu jen tak chvíli přemýšlet a nic nedělat nebo čekat, až k tobě nějaká inspirace dorazí. Jsi tak koncentrovaná na dosažení výsledků nebo cíle, který sis vytyčila, že úplně přestaneš dělat to, čím to původně začalo, a stane se z tebe další těžkopádná neziskovka.
Co s tím?
My jsme si řekli, že se trochu stáhneme, začneme zase dělat divoké věci s pár lidmi, se kterými pracujeme už léta.
S novináři soucítíme
Jak to funguje prakticky? Máte nějaký seznam problémů, na který se občas podíváte, nebo k vám témata vašich akcí přicházejí sama?
V různých obdobích různě. Dlouho jsme se soustředili na kritiku WTO a potom nás oslovili aktivisté Greenpeace a požádali nás, abychom zkusili vymyslet něco okolo katastrofy v Bhópálu, posvítit si v médiích na tu šílenou nespravedlnost, která se děje obětem úniku jedovatého plynu firmy Dow Chemical. Každou svou akci se snažíme dobře zdokumentovat, natočit, a tak vznikly už tři filmy. Na každou akci pohlížíme jako na jednotlivou kampaň, jednotlivý problém. A chceme ji udělat pořádně, dotáhnout to do konce.
Kolik času příprava takového jednoho žertíku zabere? Dá se to opravdu zvládnout ve dvou lidech, jak to občas působí?
No, moc ne. Je to šíleně náročné na pracovní sílu. Není to vidět na první pohled. Ale představ si, že bychom teď potřebovali udělat něco k Trumpovi. Musíme postavit Trumpovu webovou stránku, potřebujeme několik telefonů, na kterých bude někdo od nás „správným“ způsobem odpovídat, musíme si pronajmout nějaký prostor, natočit video, musíme připravit a uspořádat nějakou akci, sestavit adresář novinářů, rozeslat tiskovou zprávu nebo dvě… A k tomu všemu musíme mít štáb, který to všechno bude natáčet. Není to vůbec tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát.
Je za vašimi akcemi nějaká jednotná ideologie? Kritici aktivistů často říkají, víme, co kritizujete, ale ukažte nám, co chcete místo toho!
Já myslím, že jsme dospěli do postideologického momentu. Máme tolik problémů, že už si nemůžeme dovolit hádat se o ideologiích. Například problém s klimatickými změnami je v tuhle chvíli tak extrémní a naléhavý, že musíme použít všechno, co může fungovat, abychom se to alespoň pokusili zpomalit. Zastavit už se to nedá. A proto v některých případech musíme použít kapitalistické modely, někdy zase regulace a pak je tu možná nějaká oblast, kde potřebujeme anarchistický přístup. V ideálním světě, ve vakuu, bych si opravdu přál vidět anarchistickou společnost vycházející zdola. Svět, ve kterém bychom měli všechnu autonomii, kterou potřebujeme, dělili bychom se s ostatními a všichni se podíleli na společném vládnutí. Co se vám na tomhle může nelíbit, to prostě nechápu (smích)…
ŽALOBA NENÍ TO NEJHORŠÍ, CO SE VÁM JAKO AKTIVISTOVI MŮŽE STÁT. MOŽNÁ SPÍŠ NAOPAK. POKUD JSTE PROTISTRANĚ NATOLIK ZAVAŘILI, ŽE VÁS TAHÁ K SOUDU, ZNAMENÁ TO, ŽE MEDIALIZACE TÉMATU POKRAČUJE.
Já taky ne. Ale řekněme, že všichni tuto odvážnou představu nesdílejí…
Tak dobře, co můžeme dělat pragmaticky, krátkodobě, teď, je udělat cokoliv, co bude fungovat. Považovat to za cvičení v řešení největšího problému v dějinách lidstva. A jak se pozná, že to funguje? Stačí sledovat, jak to ovlivnilo životy konkrétních obyčejných lidí a komunit, těch v tuto chvíli nejohroženějších. Indikátory jsou jasné: Jsou lidé zbavováni možnosti volby? Zvyšují se rozdíly v příjmech? Vymírají další druhy zvířat? Otepluje se dál planeta? Vezměme si například fosilní paliva, mně to opravdu připadá zatraceně jednoduché. Přestaňme to prostě tahat z podzemí! Nemyslím tím dnes nebo zítra, to bychom si zavařili na další průšvih. Ale postupně přestávejme těžit jako blázni. A aspoň ta fosilní paliva pojďme zdanit, pořádně zdanit, a začnou se vybírat peníze na to, abychom je postupně potřebovali míň a míň a mohli začít stavět zelenou energetickou infrastrukturu. A pokaždé, když někdo říká, že je to strašně komplikované, prostě lže. Nejkomplikovanější to bude, když promrháme další čas a každým dnem exponenciálně poroste ten průser, kterej si tu nicneděláním vytváříme. To teprve bude komplikovaný!
Jenže je k tomu, abychom se probudili z téhle letargie, je potřeba opravdu spolupráce všech, politiků, korporací a médií, hlavně médií.
Kritizujete také média? Jsou vaše akce namířeny i proti nim, proti tomu, jak fungují?
Ani ne! My milujeme média. Ne, vážně. Máme novináře rádi, moc, soucítíme s nimi, mají to dnes těžké. Pryč jsou doby, kdy měli na sepsání článku týden času, dnes mají takové články vytvořit denně dva. Může to vypadat tak, že se je snažíme za každou cenu napálit, ale to nikdy nebylo cílem našich akcí. Ten fejk, podvod, žert, je vždy jen metodou, jak média upozornit na problém, který si zaslouží mnohem větší pozornost, než jakou dostal. Nebo, jako to bylo v případě Bhópálu, navrhnout, jak by se měla korporace, jejíž fabrika otrávila tisíce lidí, zachovat.
Společnosti Dow Chemical, která provozovala továrnu v Bhópálu, prý po vaší akci prudce klesla cena akcií. Asi pro vaši mystifikaci neměla velké pochopení. Nemáte někdy strach ze žalob? Radíte se s právníky, než se pustíte do nějaké akce?
Problém spočívá v tom, že právníci v USA jsou školeni k tomu, aby u svých klientů eliminovali rizika žaloby. Při žádné z našich příprav k akci nám právníci nedali požehnání. Žaloba není to nejhorší, co se vám jako aktivistovi může stát. Možná spíš naopak. Pokud jste protistraně natolik zavařili, že vás tahá k soudu, znamená to, že medializace tématu, které jste chtěli vytáhnout na světlo, pokračuje. Vzpomínám si jen na jeden případ. Chtěli jsme infiltrovat vládní konferenci o vnitřní bezpečnosti ve Washingtonu v převleku za armádního generála, ale za to hrozí ve Státech několik let vězení, to jsme se trochu vylekali. Říkali jsme si, že asi nestojí za to strávit několik let ve vězení kvůli tomu, že se na jeden den přestrojíme za generála.
Když jste jménem Dow Chemical Company do světa vzkázali, že odškodníte oběti katastrofy a vyčistíte místo kolem továrny, a po chvíli se ukázalo, že to byla mystifikace, sesypala se na vás kritika. Prý jste ty nebohé lidi nechali uvěřit, že něco dostanou, byl to nevkusný žert, vytvoření falešné naděje. Byli lidé v Bhópálu skutečně naštvaní?
Ne, nebyli, opravdu nebyli. Mluvili jsme s mnoha lidmi v Bhópálu a ukázalo se, že samotná idea falešné naděje je taková blahosklonná, protože předpokládá, že tito lidé, oběti chemické katastrofy, se mohou stát znovu oběťmi – hoaxu – a že to pro ně může být velká emocionální zátěž. Je to taky možná součást našeho rasismu, paternalismu, že k nim přistupujeme jako k dětem, které nesmíme rozplakat, které by nemusely pochopit náš vtip, nemusely by mít smysl pro humor, jako máme my… Jak můžeme předjímat něčí reakci na vtip? Lidé v Bhópálu nebyli uražení. Dokonce ani ti, kteří našemu hoaxu uvěřili. Ti nám děkovali za dvě hodiny pocitu, o kterém si mysleli, že ho nikdy nezažijí, pocitu, že spravedlnosti bude učiněno zadost…
