Naposledy Artbanka a její Artbanka Museum of Young Art (AMoYA) vzbudili pozornost, když se v červnu AMoYA a jí pozvaní zástupci vysokých uměleckých škol sešli s ministryní kultury Alenou Hanákovou. Na zprávu, že společně podepsali nezveřejněné a proto poněkud tajemné memorandum o vzájemné spolupráci, reagoval mladý umělec Pavel Sterec kritickým dopisem, v němž ministryni upozornil, že podpořila subjekt, který „je podezříván z toho, že netransparentně zachází s veřejnými prostředky a nejasně propojuje veřejně prospěšné zájmy se soukromými podnikatelskými zájmy“. Vymezil se také vůči přítomným pedagogům: „Jsme na pochybách, zda skutečně zastupují umělecké školy a jejich studenty a ne jen své osobní zájmy.“ Podpisem se k dopisu připojilo na sto dvacet umělců, kritiků, kurátorů, galeristů a dokonce pedagogů ze škol zastoupených na schůzce. Ministryně jim neodpověděla a úkol svěřila tiskové mluvčí Markétě Ševčíkové. Ta se ho zhostila s mimořádnou vervou. Na web vyvěsila prohlášení, v němž dopis nazvala „lživým“ (aniž by zpřesnila v čem) a autory dopisu lobbistickou skupinou, jíž „primárně vůbec nejde o podporu výtvarného umění, nýbrž o to, aby byli podporováni a velebeni ti správní´“. V obdobném duchu se nesla i reakce šéfkurátora AMoYA a pedagoga VŠUP Milana Saláka. Právě na něj Sterec mířil, protože nebylo jasné, kterého z chlebodárců na schůzce zastupoval, takže se jistý odpor dal čekat. Přesto překvapilo, že Salák výtky komentoval pouze karikaturou signatářů. „Taky by se dalo napsat: Vážená paní ministryně, je fajn, že vy a vaše ministerstvo existujete, ale – pokud by se vaše ´záštita´ nějakým způsobem proměnila ve finanční podporu, bojíme se, že když budou níže podepsaní žádat na vašem ministerstvu o grant, dostanou méně nebo nic…“. Komunikace kolem otevřeného dopisu nabyla podoby známé z politiky. O oponentových názorech se nemluví, důležitější je ukázat, že sám má nečestné úmysly. Otevřený dopis opět připomněl, jaké vášně Artbanka vyvolává.
Co dělá banka pro nás a co my pro ni
O co se tedy jedná. Artbanka vznikla, aby od mladých autorů kupovala díla a pronajímala je firmám a lidem, kteří chtějí mít současné umění kolem sebe, ale nechtějí je nebo nemohou nakupovat. Za jejím zřízením stála galeristka Olga Dvořáková a podnikatel a sběratel umění Petr Šec, kteří s uměním od roku 2009 obchodují skrze komerční galerii Dvorak Sec Gallery. Artbanka ovšem měla být něco jiného: neziskový projekt pomáhající začínajícím umělcům. Peníze z pronájmu proto nejdou do kapsy Dvořákové s Šecem, ale na nové akvizice. V druhém plánu má Artbanka mladé umělce zviditelnit a uvést je na trh s uměním. Jistá nedůvěra v altruistické cíle dvou dravých byznysmenů se v uměleckých kruzích objevovala od počátku existence Artbanky. Právo na experimenty na trhu s uměním jí ale nikdo neupíral. S otevřením muzea v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci na začátku roku 2011 se ale začaly ozývat konkrétní výhrady. Kritik umění Tomáš Pospiszyl jako první upozornil, že na soukromý projekt bylo čerpáno 600 tisíc korun z veřejných prostředků, konkrétně z peněz Městské části Praha 1. Vadilo mu přitom, že díky nim nevzniká veřejná, ale ryze soukromá sbírka. Ještě dále šel jeden z největších kritiků Artbanky, šéfredaktor časopisu Art+Antiques Jan Skřivánek, který přes účetní uzávěrky prozkoumal, jak často Dvořáková a Šec čerpali dotace, a spočítal, že při různých příležitostech získali na různé aktivity DSC Art (jejich obchodní společnosti) již 5,3 milionu korun. „Hned v prvním roce její existence,“ napsal o Dvorak Sec Gallery, „například hlavní město částkou 1,5 milionu korun podpořilo konání nultého ročníku měsíce vizuálního umění Art in Cities/Hub in Towns. O tom, kdy se tento festival uskutečnil a kdo se jej zúčastnil (o dalších ročnících ani nemluvě), však na stránkách galerie, magistrátu, a dokonce ani v mediálních archivech nelze najít ani zmínku.“ Při započtení dalších aktivit Olgy Dvořákové a Petra Šece tak došel k závěru, že „z veřejných rozpočtů na své aktivity na poli výtvarného umění již dohromady dostali minimálně 6,75 milionu korun“. Pozornosti neunikly ani nadstandardní sympatie mezi AMoYA a Galerií hlavního města Prahy. GHMP muzeu poskytla nevyužívaný palác a jednou i další prostory k výstavě složené z děl z Artbanky. Její hlavní kurátor Karel Srp se také stal členem Rady autorit, orgánu vybírajícího díla ke koupi. Podezření, že GHMP jde Artbance na ruku ze zištných důvodů, podpořila skutečnost, že jde o instituci zřizovanou městem, ze kterého skrze rozpočet Prahy 1 tak často plynou Dvořákové s Šecem prostředky. Dvořákové manžel Filip Dvořák (ODS) byl navíc starostou této městské části v letech 2009 a 2010, tedy právě v době, kdy od ní DSC Art získala první příspěvky. Už tato skutečnost v očích kritiků znevěrohodňuje aktivity Dvořákové s Šecem a nahrává tvrzením o možném přelévání peněz a korupčním prostředí.
Kumulace symbolického kapitálu
Když Sterec ve svém dopisu psal o „podezření“, mínil tím spletenec vztahů, který vznikl mezi obchodními a neziskovými aktivitami, soukromými a veřejnými penězi. Pouze ale naznačil, co se prohloubilo právě schůzkou u ministryně: Artbanka vytváří také spletenec vazeb mezi představiteli soukromého sektoru a městskými a státními institucemi. Například v případě škol se zdá spolupráce s AMoYA oboustranně výhodnou. Školy dostaly v muzeu zdarma prostor k propagaci svých studentů a vyučujících. AMoYA zase získalo část programové náplně a v osobách některých pedagogů, kteří zasedají v druhém orgánů Artbanky, poradním Fóru garantů, rovněž tým tipařů, kteří doporučují talentované autory přímo z ateliérů. V druhém plánu je však významná úloha škol v procesu legitimizace Artbanky jako významného partnera státních institucí. Školy tak dodávají vážnost obchodnímu záměru, který Artbanka má navzdory proklamacím primárního cíle pomáhat, a dostávají se do přímého napojení na trh s uměním. Obchod k umění neodmyslitelně patří. Specifické na umění ale je, že s obchodem někde souzní a jinde zápolí. Pro jedny je vysněnou metou, pro jiné netvorem deformujícím uměleckou svobodu a kalkulujícím uměleckou hodnotu v číslech. Každý mladý umělec se tak ve škole učí zaujmout na trhu vlastní postoj. Svým angažmá v AMoYA, morálně ospravedlněnou ideou pomoci, se ovšem české školy jasně přiklonily na jednu stranu. Dalo by se oponovat, že jde hlavně o osobní přesvědčení jedinců z Fóra garantů. Jiné světlo na to vrhá právě schůzka u ministryně, jejíž účastníci byli prezentováni jako zástupci českého uměleckého školství. Poukázat na tuto návštěvu proto nebylo od věci i z důvodu, že právě zde vedení škol doložilo, že už nepoučuje studenty o kladech i záporech trhu s uměním, ale přihlašuje se k jeho ideologii. Tento závěr se může zdát přitažený za vlasy, jenže souvisí s celkovou změnou atmosféry ve vzdělávacích institucích. Při rostoucím tlaku na zapojení uměleckých škol do takzvaného kreativního průmyslu se Artbanka zdá nejmenším zlem. Sebeprezentace ve společnosti obchodníka s uměním se ale za této situace jeví také jako protiklad vlny loňských protestů Occupy, jichž se mladí umělci hojně účastnili. Právě na nich se totiž hodně probíralo zachování akademických svobod, které v případě umění znamenají také ostražitost vůči vstupu podnikatelského kapitálu. Artbanka nedává školám peníze a neupravuje učební osnovy. K dosažení obchodních cílů je ale využívá.
Tajemné memorandum
Jedna zdánlivě nevinná schůzka tak může mít svůj význam. Také proto sepsání onoho tajemného memoranda vzbudilo odpor, aniž by kdokoli ze signatářů dopis četl. Když je umělec a kulturní aktivista Jiří David upozornil, že doufá, že autoři dopisu vědí, co v něm stojí, mohli pouze poněkud koktavě opakovat, že ho veřejnosti vlastně nikdo neukázal. Vyžádal jsem si jeho znění od šéfkurátora AMoYA Milana Saláka. Ochotně mi ho poslal, abych věděl, že opravdu obsahuje pouze úmluvu AMoYA a škol o pokračování školních výstav v muzeu. Závazek ministryně z něj nevyplývá, pouze je podepsáno s jejím „vědomím a podporou“. Jak jsme již ale naznačili, Artbanka hraje o něco jiného. Srozumitelné to začne být, když se zeptáme, proč tak bezvýznamný dokument musí být podepsán na ministerstvu. Artbanka jím střádá symbolický kapitál. Ministerskou podporou se instituce opět o něco více zviditelnila coby významný partner státu.
Kdo je mladý a kdo ke koupi
AMoYA funguje už druhý rok. Když se loni otevřelo, překvapilo nekultivovaností, s jakou umění prezentovalo. Hájilo se tím, že vzniklo v rekordním čase čtyř týdnů, což mělo za následek „punkovou“ podobu expozic. Punk to nebyl. Spíše se jednalo o show room vetešnického typu. Největší pozornost ale nezasloužil vzhled, ale skutečnost, že do „muzea mladého umění“ byli zařazeni i autoři, jimž nálepku „mladý a začínající“ nešlo nalepit na záda ani se zavřenýma očima. Jiným umělcům, které ale už nenajdete v katalogu Artbanky, nýbrž v katalogu Dvorak Sec Gallery, by tato nálepka slušela více. Kompetence „neziskové“ Artbanky a komerční Dvorak Sec Gallery tak došly stupně absolutní nerozlišitelnosti. Autor je kurátor a kritik současného umění. Je signatářem Otevřeného dopisu ministryni kultury z července 2012.
