NP č.399 > FejetonKlotová magieJan Stern

Naše rodina neměla mnoho pokladů.

 

Pravda, věděl jsem vždy o jisté šperkovnici v matčině skříni (jež po otevření hrála ze sotva pochopitelných důvodů „Hej, Slované“), avšak když jsem s touto skříňkou po vyřízení všech dědických formalit dychtivě spěchal do klenotnictví, zkušený prodavač po letmém očichání obnažil tajemství našeho rodu slovy prostými: „No, vyhodit by to byla škoda, dejte to třeba dětem na hraní.“ Popelnice před tím klenotnictvím patrně dodnes štká Hej, Slované.

Nicméně abych se vrátil k těm pokladům: krom slovanské šperkovnice byla největším klenotem naší rodiny velká kožená brašna. Strážcem pokladu byl určen děd a choval se k němu s posvátnou úctou. Byť tedy, uznávám, ve mně a v mé nonkonformní matce (jejíž hippie minulost, spočívající v poslechu Pavla Nováka a kouření tvrdých Spart na záchodě, nešlo zapřít ani ve vyšším věku) klíčily často pochybnosti, zda ona úcta není poněkud přehnaná. V magické brašně byly totiž jen a pouze úřední lejstra. Všechna, která naše rodina během dvacátého století nasbírala.

Dědův holičský výuční list, vyvedený krasopisem. Dědův list domovský z obce Zábrdovice. Babiččina legitimace brigádnického hnutí Za Prahu krásnější. Všechna dostupná vysvědčení, a to i lidí mně zcela neznámých. Záruční list na televizi Rubín (odvezena na skládku 1981), záruční list na televizi Tesla Color (odvezena na skládku 1988), záruční list na tuzexový kazetový magnetofon Toshiba z roku 1986 (přeměněn na pěstírnu žampionů 1999). Přesný návod k ovládání pračky Tatramat, kterou si koupil soused a málem by – blázen – tu oficiózní příručku hodil do smetí, kdyby děd nezasáhl v poslední chvíli. A to samozřejmě nemluvím o tom, že kožená brašna, jádro kultu, byla obležena třemi pytli dokladů o zaplaceném inkasu, telefonu, pojištění a příspěvků do Svazu zahrádkářů.

Občas jsme s matkou dědu tak trochu škádlili. Sem tam jsme vypustili ze svých rouhačských úst dotaz, zda si snad ještě chystá otevřít holičství, ač je známo, že tuto profesi nevykonával jediný den, neboť v mládí utekl s kočovnou divadelní společností z domu a po jejím krachu živil se jako údržbář všude tam, kde nebyla kádrová politika vycizelována. Někdy jsme laškovně nadhodili, zda snad děd očekává, že bude babičce posmrtně udělen Řád práce a brigádnické legitimace budou potřeba k doložení zásluh. Ba, byly i chvíle rozverné, kdy jsme již navlékali kabátce s tím, že půjdeme reklamovat do neexistujícího obchodu neexistující spotřebič již neexistující značky. Leč děd v takových chvílích zachovával důstojnost a na všechny provokace malověrných odpovídal jedinou větou, a to se starozákonním pohledem, který jsem u něho jinak nikdy neviděl: „Úřední doklad je úřední doklad!“

A tak jsem pochopil, že nejmocnější magií světa je magie razítka. Kam se hrabou všechny pentagramy, pantakly, šémhámforáše, amulety a abraxasy. Na lvíčka úhledně obkrouženého nějakým tím nápisem, v němž povětšinou nechybí slovíčko „státní“, neřku-li dokonce „úřad“, nemají. Co jsem se tomuto klotovému fetišismu naposmíval. Co si ode mne jen děda užil za svou brašnovou konfesi…

Ó, jak se dnes za své úsměšky hanbím! Ne že bych si snad myslel, že domovský list v Zábrdovicích někdy k něčemu byl. Ale má pýcha pragmatika válí se v prachu, neboť kouzlo mne přemohlo.

Zjistil jsem to nedávno. Při stěhování. Tehdy bylo mým úkolem vyházet ze starého bytu, co se jen dalo. Cožpak o to, byl jsem krutý a nemilosrdný. S fanatismem pátera Koniáše metal jsem do kontejneru sbírku fotbalových podpisů, stará ábíčka – ty s Kruanovou cestou nevyjímaje, mlýnek na maso, mlýnek na mák, mlýnek na nevím co, dvě tuny zavařenin, mikroskop (ne, neptejte se mne, kde se u nás objevil, sám to nevím a Fox Mulder mi nepomůže)... Ale pak přišla chvíle pravdy, já otevřel ty desky, kde mám „lejstra“ a složenky za posledních deset let a... já to nedokázal. Nenašel jsem sílu je vyhodit. Magie razítka mne převálcovala. Nasadila kamsi za podvěsek mozkový červíčka špitajícího: „No ale je to přeci jen doklad, nikdy nevíš, kdy přijde Všemocný Zákon a bude od tebe žádat složení účtů!“ A tak jsem všechna ta nesmyslná vysvědčení a výpisy z bankrotujícího účtu, věřte nevěřte, přitáhl i do nového bytu a přidělil jim zcela samostatnou skříňku, kolem níž dnes chodím s rozjitřenou bázní.

Jen spaní teď nemám klidné. Občas ke mně ve snu přitančí v rytmu zapomenutých Novákových hitů ze záhrobí matka a hlasem umrlce, v němž nelze nepoznat rukopis tabákového průmyslu i nádech výsměchu, sděluje mi ortel: „Otevřeš si holičství, Jeníku!“

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Univerzity čobogaj něbogaj / Jan Stern > NP č.472 > Fejeton Jeden dosti přeceňovaný autor kdysi vydělal pár milionů na tom, když nám prozradil, že všechno, co kdy potřeboval znát, se naučil v mateřské školce. Já, jakožto autor dosti nedoceněný, myslím si o tom svoje. číst dále Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Čtvrtohry / Jan Stern > NP č.515 > Fejeton Geologové nám tvrdí, že žijeme ve čtvrtohorách. Ve skutečnosti však žijeme ve čtvrtohrách. (a zapomeňte prosím na Hunger Games a jiné pitominy.) číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále