Najednou sucho v krku a pocit, jako by se zastavil čas. Srdce buší o sto šest, krůpěje potu perlí na čele a ta nejzralejší již pádí po skráni, lačná setkat se s límcem košile. „Ne!“ křičí každá vystrašená buňka v těle a na mysl přichází nezpochybnitelné přesvědčení, jen ho vytesat do kamene: Tady jsem neměl být! To se nemělo stát! Chyba!
Škrt a šok
Vědomí závažného erroru, chyby, jak o ní mluvíme v běžném jazyce, je tím naléhavější, čím větší a nepochopitelnější je propast mezi naším očekáváním a stavem věcí, jak se nám právě ukázal. Člověk zřejmě není tak úplně termostat, aby když odhalí rozdíl mezi nastavenou teplotou a reálnou teplotou v pokoji, prostě dorovnal obě hodnoty na stejnou míru. Pokud objevíme nějakou chybu, také můžeme zahájit přibližování k normě, pokud o to opravdu stojíme. Ale to nemění nic na věci: podstatou chyby je šok, a pokud bychom chtěli být v nějakém zvlášť sugestivním filmu, zřejmě by takový moment doprovázel i tomu odpovídající zvuk: ššššškkkrt, když si kráčíme k šéfovi pro odměnu, ale on nám místo toho předá výpověď, kkrrrrrchhh, když si myslíme, že právě nejvíce bavíme společnost, ale ona se už dávno baví námi nebo se znechuceně odvrátila dál... Chyba je klatba, v níž zjišťujeme, že jsme sami. Je místem, z nějž se většinou chceme okamžitě vrátit. Ale v každém případě doufáme, že v něm nezůstaneme přišpendlení navěky a bez naděje.
Na přátelské rovině
Jenže ono to možná nebude zase tak horké. Pokud se totiž podíváme na vědecké závěry, dozvíme se, že čím komplexnější systém bereme v potaz, tím je chyba pravděpodobnější, ba dokonce se stává nutnou. Bez chyby jako by to ani nešlo; složité systémy prostě mají své mouchy, tak je to třeba brát a nedělat z toho žádnou velkolepou atrakci. Nejenže chyba a norma vstupují v takovém případě do otevřeně intimního vztahu – chyba je normalizována a normou se místo bezchybnosti stává stabilita. Chyba tím zároveň ztrácí svůj fatální rozměr a my můžeme prostě začít opakovat stará známá přísloví, jako chybami se člověk učí, žádný učený z nebe nespadl nebo že zítra je taky den. A můžeme dokonce ještě více. Můžeme si dokonce říct, že chyba nebo odchylka není zločin nebo hřích. Naopak můžeme tvrdit, že chyba nese pochodeň pokroku a že i kdyby jednal stejně neurvale jako římský voják, jenž šlápl Archimédovi do výkresu, láme v ní člověk kruhy přírody a hlásí se ke své dějinné svobodě. Chyba či spíš „odskok“ v takových představách jistě nebude ničím zlým nebo zavrženíhodným. Naopak v sobě ponese něco dobrého a krásného. Možná nakonec opravdu záleží na tom, jestli si chybu můžeme dovolit. Teorie říká, že s chybami, jež paběrkují někde na okrajích systémů, se dokážeme snáze vyrovnat, anebo k nim můžeme zaujmout nevšímavý postoj a dělat, jako by nic. Konkrétní příklad pro představu: budu-li například movitý bankéř nebo právník a cestou na letiště potkám dávného přítele, se kterým si toho mám tolik co popovídat, nijak mě nerozhodí, když mi nad hlavou při sklence vína uletí letadlo. Dobře vím, že pokud k takové „chybě“ dojde, mohu si v lepším případě z firemních peněz zaplatit na letišti hotel a odletět hned druhý den ráno. Čím více by se ale chyba měla blížit samotnému jádru systému, tím spíše se ji budeme snažit odstranit nebo se jí vyhnout. Ti, pro které se pak skutečně jedná o „to jediné letadlo“, jež musí stihnout kupříkladu na cestě za lepším životem, by podle toho pravidla měli být nastoupeni u přepážek alespoň dvě hodiny před odletem – pokud se ovšem někde nestane chyba.
Práce s chybou
Není konečně náhodou, že právě dnes přicházejí „chyby“ tak často na přetřes. Když se mluví o krizi, ztrácí chyba svůj samozřejmý význam a stává se něčím, co se přisuzuje tu na jednu, tu na druhou stranu. Tak například ti, kteří s podivem dnes sledují, jak snadno se chyba může stát zdrojem dalšího zisku, směřují v různých podobách k přesvědčení, že chybný bude zřejmě systém sám, nikoli jeho dílčí kudrlinky. Odtud už není daleko k záměru chybný systém více či méně negovat a na jeho místě vystavět něco zcela jiného, něco pozitivního, co by bylo trvale udržitelné, ne-li rovnou věčné, v každém případě by však nesměřovalo tak okatě k své vlastní záhubě. Fatal System Error, tomu je třeba zabránit, někdy za cenu jeho předchozího vyvolání. Zároveň jsme ale svědky práce s chybou z druhé strany. Německý islamofob Thilo Sarrazin, který svými názory získal oblibu mnoha českých novinářů, například před časem přispěl do debaty o reformě vzdělávání v Německu. Ve své knize Německo páchá sebevraždu vyslovil názor, že jakékoli peníze, které by šly na vzdělávání a integraci dětí přistěhovalců (nejčastěji muslimů) do společnosti, jsou vyhozené z okna. A důvod? Chyba je prý už na úrovni genetické informace. Kdo by to byl čekal. Před nejrůznějšími užitími „chyby“ tak můžeme zůstat stát v němém údivu. Ani v tom případě se ale nejspíš nevyhneme zvláštnímu riziku chyby politické: Jak poznat vlka v rouše beránčím?
