Letmým zabroušením na nejoblíbenější informační portály lze snadno nabýt dojmu, že perfekcionismus je zhoubným démonem a ten, kdo se s ním v té či oné podobě potýká, je nejspíš navždy ztracen. V této, poněkud vulgarizované podobě, je perfekcionismus nejen nebezpečným prokletím sužujícím adolescentní dívky a chlapce s mentální anorexií, ale psychickým onemocněním obecně, které nakonec vede k vyhasínání veškeré životní radosti, nízkému sebehodnocení, depresím a následně sebevraždě.
Snadno dostupné jsou také uniformní návody, jak zvládat život s obsedantním puntičkářem, který své blízké terorizuje lpěním na malichernostech a bizarních rodinných rituálech (ano, nic menšího než rozvod na perfekcionistu neplatí!). Není však zároveň trochu paradoxní, že pro stejná média, která zahlcují své čtenáře blyštivými obrazy dokonalé krásy a fetišizují dosažení individuálního úspěchu v tvrdé konkurenci ostatních, je touha po ničím nezkalené dokonalosti takovým strašákem? Do jaké míry pak tyto obrazy odrážejí život perfekcionistů? A lze si svůj perfekcionismus také hýčkat?
Nedosažitelná dokonalost?
Model perfekcionismu hodně podobný tomu, jež byl načrtnut v předchozím odstavci, se objevoval v psychologické literatuře především v ranějších stádiích jeho zkoumání. Odkazoval k individuální psychopatologii jedince postiženého perfekcionismem a zdůrazňoval jeho čistě negativní charakteristiky. Mezi ně můžeme započítat zejména nerealistické kladení cílů a obsedantně-kompulzivní jednání, které se projevuje v nesmyslném lpění na nepodstatných detailech a workoholismu, stejně jako ve zdeformovaném vztahu k sobě samému za doprovodu pocitů méněcennosti, neboť dokonalost je coby standard v principu nedosažitelná. Předpokládalo se, že perfekcionisté nutně trpí nejrůznějšími negativními projevy počínaje migrénami, depresemi, sexuální dysfunkcí až k problémům se srdcem, poruchám příjmu potravy a nejrůznějším závislostem.
S počátkem 90. let minulého století nicméně v akademické obci začíná převládat názor, že na projevy perfekcionismu je třeba přeci jen pohlížet poněkud plastičtěji. Proti nám tedy už nestojí prostě úzkostní pedanti, kteří nedokáží překročit svůj stín a dělají sobě i svému okolí ze života peklo, ale stále více začínají být zdůrazňovány také pozitivní aspekty touhy po dokonalosti v jednání. Jinými slovy se narýsovala zřetelná dělící čára mezi zdravými perfekcionisty, kteří považují stanovení vysokých, ale současně splnitelných cílů za formu intelektuální výzvy, a výše zmíněným perfekcionismem hraničícím s neurózou.
Jak je však možné, že podobná touha po preciznosti vyvolává u jedněch nezměrnou hrůzu ze selhání, pocity zmaru a pochybnosti, ať už je výsledek jakkoli dobrý, zatímco u druhých je zdrojem potěšení a radosti z překonávání obtížných překážek? Co tedy odlišuje zdravého perfekcionistu od úzkostného neurotika?
Musíš být nejlepší!
Souvislost je zřejmě třeba hledat v rozdílu mezi tzv. externím a interním místem kontroly, který si lidé osvojují v procesu sociálního učení – především v dětství a adolescenci. Čistý typ neurotického perfekcionisty věří, že jeho okolí (ze sféry rodiny se tento model přenáší i do dalších vztahů) od něj očekává bezchybný výkon a snaží se toto často domnělé očekávání naplnit. Touha po dosahování perfektních výsledků není tedy vnitřně řízenou potřebou, ale je motivována strachem ze selhání a ztráty lásky či respektu ostatních. Ve výsledku je tento typ perfekcionismu nanejvýš paralyzující, což zhusta vede ke snahám se raději situacím obnášejícím složitější úkony vyhnout či je alespoň odložit. Naproti tomu dobře adaptovaní perfekcionisté nedbají ani tak na to, jak o nich budou smýšlet ostatní, ale snaží se obstát především před soudnou stolicí svých vlastních nároků a kritérií. Typicky je charakterizuje vysoké sebevědomí, systematičnost a ambicióznost. Při hodnocení toho, jak snášejí případné neúspěchy tzv. zdraví perfekcionisté, se psychologická literatura poněkud rozchází. Na jedné straně jsou vnímáni jako svého druhu nadlidé, kteří se v honbě za sebezdokonalením neustále učí ze svých chyb a krůček po krůčku míří k nevyhnutelnému překonání hranic možného. O poznání střízlivější pohled pak nevidí mezi vnitřně a vnějškově řízeným perfekcionismem až takový rozdíl s výjimkou toho, že „zdraví“ perfekcionisté jsou na rozdíl od těch neurotických poměrně výkonní. Touha po dokonalosti v této rovině má však v dlouhodobém horizontu podobně devastující účinek na psychiku.
Zase ti rodiče
V současnosti nejpoužívanější diagnostická škála hovoří o šesti různých faktorech, které se podílejí na rozvoji perfekcionismu a ovlivňují prožívání situací spojených s nutností podat náročnější výkon. Funkční alias zdraví perfekcionisté dosahují na této škále vysokého skóre v jejích adaptivních dimenzích, mezi než patří stanovování vysokých standardů výkonu a od nich se odvíjející sebehodnocení a také vysoká míra organizovanosti spojená s touhou po jasné struktuře a pořádku. V neposlední řadě pak mívají rodiče, kteří s nimi v dětství spojovali velká očekávání, zároveň jim však poskytovali pozitivní zpětnou vazbu.
Naproti tomu u dysfunkčních perfekcionistů se objevují velké obavy ze selhání a nejistota, zda si počínají správně. Ty přitom pocházejí z nadměrně kritického rodinného prostředí, ve kterém bývá rodičovská láska podmíněna dosažením určitých výsledků (ve sportu, škole apod.) či se dítěti nedostává pozornosti rodičů vůbec. Platí přitom, že v čem funkční perfekcionisté skórují vysoko, v tom ti dysfunkční nízko a naopak.
Zvláštní formou, která se již vyřčenému příliš nepodobá, je perfekcionismus orientovaný na druhé. Jakkoli je tedy v mnoha ohledech soužití s perfekcionistou složité (jistě milá, příště už na ty hory pojedeme minimálně o tři dny dříve, slibuji, že všechno dokončím včas), tak neplatí, že někdy až bizarní snaha o vlastní dokonalost nutně znamená také nulovou toleranci k chybám ostatních. Nesmlouvavý perfekcionismus tohoto typu je spíše výrazem hostility a nezřídka bývá spjat s určitými poruchami osobnosti.
Miluj svého vnitřního nepřítele
Dispozice k vývoji perfekcionismu jsou v literatuře popsány poměrně přesně. Nabízí se otázka, jak prostupná je dělící linie mezi ochromující tíží a radostnou euforií z odvedené práce. Otázka to je tím palčivější, čím více se ze zprvu zajímavého zadání (tohoto textu kupříkladu) stává s neúprosně se blížícím termínem pomalu, ale jistě bezedná a temná hlubina z(a) tracených myšlenek a stokrát přepsaných vět. Do vědomí se derou pochybnosti – mělo to celé vůbec cenu, když se vysněná dokonalá forma rozplynula v nenávratnu?
Jako už tolikrát předtím si říkám, že touha po dokonalosti není nic, co by na sobě člověk neměl mít rád. Je jen třeba občas trochu slevit a spokojit se s dobrým výsledkem. S útrpným úsměvem si slibuji, že pro příště si ve shodě s teorií zkusím stanovit náročný, ale realistický cíl. Co tedy – až příště půjdeme do kina s obvyklým zpožděním, se pro změnu uprostřed cesty neobrátit, ale trochu si zariskovat, že zážitek filmu bez začátku možná nebude dokonalý, ale bude lepší než žádný?
Autor je spolupracovník redakce.
