Přišel jsi ke mně o Vánocích před mnoha lety. Ležel jsi v obýváku pod smrčkem, úhledně zabalený do malé krabičky. Černé tělo s tmavě zeleným krytem, Siemens C25 ještě spící. Já končil střední školu a mít tě v kapse ještě nebylo úplně „in“. Proto ty rozpaky, neměj mi za zlé. Navštívil jsi mě o samotě, ale pak, když jsem zjistil, že jsi stejně tak dopustil i druhým, také jsem se jal směňovat tvá čísla. Psal se rok 1999, rok mé osobní mobilní revoluce.
Byl jsi bez designu a bez duše, ale když jsem do tebe vložil šém, radostně jsi na mě poblikl zelenkavě podsvíceným displayem. Byl jsi můj první a nikdy na tebe nezapomenu. Tvé klávesy, tvé fonty, tvůj pach... žádný další se ti nevyrovná. Ano, rozbil jsem tě o chodník a dlouho potom tě nechtěl vidět. Ale vrátil jsem se pokorně a přijal tvou pomoc.
Teď nám to občas skřípe, ale musíme se domluvit. A někdy – někdy v těch těkavých chvílích, kdy mě vyneseš do nebes, jsme jedním tělem a jednou duší. Už nejsme já a můj mobil, už je jen Já-mobil...
Jak se rodí vlna
Aby byl takový nervózně láskyplný vztah vůbec možný, bylo třeba dlouhého vědecko-technického vývoje. Autor článku není fyzik, a tak nezačne u Faradayových experimentů z první poloviny 19. století. Spíše si všimne až toho, jak výrazný impuls dala mobilním technologiím americká vláda, která v průběhu druhé světové války investovala do rozvoje obousměrných přenosných radiových vysílačů a přijímačů, neboli vysílaček. První z nich, Motorola SCR- 300, se ještě nosila v poli na zádech jako batoh, ale její nástupkyni SCR-536 už mohl voják prostě držet v ruce, ač byla dlouhá na loket. Cesta k mobilním telefonům byla nastoupena, a tak se nabízí otázka: kdyby nebylo původní státní investice, která provázela i vývoj počítačů a internetu (NASA, ministerstvo obrany), byl by dnešní multimiliardový byznys, který na rozdíl od finančních služeb ještě stále přináší něco „nového“, vůbec možný?
Už v roce 1947 též vzniká v Bellových laboratořích korporace AT&T koncept celulární radiové sítě, jenž představuje podmínku pro rozvoj mobilních technologií. Inženýři D. H. Ring a W. R. Young tehdy v podstatě navrhli plán na sebe navazujících šestiúhelníků, které jsou obsluhovány z jednotlivých základnových stanic, umístěných v centru nebo v uzlových bodech jednotlivých hexagonálních buněk. Model, jenž připomíná včelí plástev, prý nejlépe zaručuje hladkou kontinuitu provozu, když zajišťuje, že přenos signálu se hladce slučuje s pohybem zařízení. Mobilní telefon tak díky celulární síti může být tím, čím podle jména být má – skutečně mobilním.
AT&T, v té době národní monopol a největší telekomunikační společnost světa, však dlouho dokázala uplatnit svůj vynález jen pro (velké) telefony namontované do automobilů. Bylo třeba dalších dvaceti pěti let, aby spatřil světlo světa opravdu přenosný nebo též osobní telefon. Tento význačný den v dějinách mobilů nastal 3. dubna 1973. Bylo jaro a na šesté newyorské avenue poblíž hotelu Hilton postával Martin Cooper, tehdy pětačtyřicetiletý výzkumník Motoroly. V ruce měl něco, co připomínalo cihlu, a dělal s tím podivné věci. „Komu myslíte, že jsem volal? Joelu Engelovi, svému protějšku z Bell Labs/AT&T. A řekl jsem mu: ´Joeli, volám ti ze ´skutečného´ celulárního telefonu. Z přenosného, v ruce drženého telefonu“ zavzpomínal nositel patentu v rozhovoru pro BBC. „Pokud jste tak soutěživé bytosti, jako jsme byli my, tak je to pro vás jedna z největších životních satisfakcí“, dodal.
Motorola DynaTAC 8000x vstoupila na trh až o deset let později, v roce 1983. První telefon byl ještě analogový, měřil přes třicet centimetrů, vážil téměř kilogram a rozhodně z něj nešlo posílat esemesky. Cena ke čtyřem tisícům dolarů navíc zaručovala, že masy o něm budou jenom snít. Rubikon byl ale překročen. Během let došlo k digitalizaci, miniaturizaci, zmnožení a zdokonalení funkcí a mobilní telefon též protkl globální ekonomickou pyramidu. Podle dat OSN za loňský rok dosáhla i v rozvojovém světě penetrace mobilními telefony laťky 79 %. Globální chudí samozřejmě často používají telefon jinak. V místech, kde ani neexistují pevné linky, si jím volají lékařskou pomoc. Vodafone zase poskytuje prostřednictvím mobilních telefonů (a sítě zástupců) bankovní služby v několika zemích Afriky a v Afghánistánu. Celková čísla ale hovoří jasně. Po světě lítá téměř šest miliard mobilních telefonů, za jejichž užívání někdo platí. Mobily (a jejich operátoři) jsou prostě všude.
Závislí na svobodě
Když se vrátíme k Martinu Cooperovi a jeho rozhovoru pro BBC, můžeme si všimnout, jak dodnes činný muž vnímá zpětně svůj vynález. Na revoluční změně – oddělit číslo od prostoru (například kanceláře) a přisoudit ho přímo člověku – neulpívá v jeho očích ani snítka pochybností. „Wireless rovná se svoboda,“ prohlašuje s krystalicky liberálním patosem a pokračuje výkladem takřka zázračných vlastností: „Znamená to být odstřižen od telefonní šňůry a mít schopnost být prakticky kdekoli a kdykoli si přejete... Tyto telefony zlepšují lidský život.“
Stát se díky mobilu svobodným člověkem a prý se také zbavit strachu, no dobře. Nekráčí ale mobilům za patami také závislost a strach? Občanská válka v africkém Kongu živená poptávkou po zvláštních kovech a megaskládky elektronického odpadu v Asii, to dneska nikoho nerozhicuje. Sporadicky se vyskytující (a Světovou zdravotnickou organizací potvrzované) zprávy o možné souvislosti používání mobilů s rakovinnými onemocněními mozku zase vytěsňujeme jako nedoložené fámy, které by snad ani neměly rušit náš klid na práci. Jiné je to v otázce korporátních zisků. V Česku, kde mají mobilní operátoři díky nečinnosti státního regulátora obzvlášť pré, se koncem loňského roku zformovala facebooková skupina Nechceme předražené mobilní volání a služby, která vyzývala své členy (21 638 lidí) k zaslání mejlu do podatelny Českého telekomunikačnímu úřadu (ČTÚ).
Ani tito lidé však zřejmě zdaleka neuvažují o tom, že by se mobilních telefonů vzdali docela – jen chtějí za uspokojování svých potřeb či tužeb platit „normální“ ceny. V podstatě všichni se tak můžeme dostávat do situací, které provázejí otázky jako: Co to máš za vyzvánění? Líbí se ti? Zapadnu? Nezapadnu? Přinese Ježíšek smartphone? Jéžiš, už zase zvoníš? Kdy budu mít klid? Když tě nezaplatím, přijde exekutor? Vzbudíš mě ráno? A nakonec všichni a zoufale: Kdy jsem tě viděl naposledy, KDÉÉÉ JSIIIII?!!!! ;)
