Podle doktora Jamese Glattfeldera z výzkumného týmu chtěli v Curychu hlavně nahradit vágní fráze znalostí založenou na empirických datech. Proto analytici komplexních systémů zmapovali vlastnickou strukturu a vzájemnou provázanost více než čtyřiceti šesti tisíc nadnárodních korporací a přidali informaci o jejich provozním zisku tak, aby vyšla najevo ekonomická síla jednotlivých celků. Výsledný model má po estetické stránce blízko krásám mikrosvěta: kulovitý tvar připomínající obraz buňky je poset plejádou různě barevných i velkých teček a protkán hustou sítí vlásečnic, která se místy shlukuje do nerozlišitelných chuchvalců.
Z tohoto potápění v přírodní mystice probudí až náraz hierarchie. Širší centrum „buňky“ ještě sdružuje 1318 korporací, které přes sebe nebo vlastnictví v dalších velkých firmách schraňují 80 % globálních provozních zisků. V samém jejím jádru už však trůní jen 147 vyvolených, většinou finančních institucí, jako Barclays Bank, JPMorgan Chase & Co nebo The Goldman Sachs Group. Vlastností této úzké skupiny je ještě užší provázanost – její členové se vlastní výhradně mezi sebou. Dále výjimečné postavení – méně než jedno procento společností kontroluje čtyřicet procent (bohatství) celé sítě. A tím zřejmě i neobvyklá moc – mimo jiné nad těmi, které švýcarský model ani nechtěl zachytit. Jsou-li nyní mezi mladými na Wall Street nějací zavilí revolucionáři, jak se někdy z různých důvodů tvrdí, praktický záměr vědců stabilizovat globální kapitalismus je nejspíš nenadchne. Pokud se ale povětšinou jedná o zklamané Obamovy voliče, mohli by vzít zavděk i tím. Také zde by však mohly přijít komplikace. Co když vědci po dalších analýzách tohoto komplexního a dynamického systému nedejbože zjistí, že nejlepším způsobem, jak předejít četným a lavinovitým krizím, je rozdělit jádro a začít ho rozmělňovat? Nezačala by se tato „přirozená“ buňka také stejně přirozeně bránit?
