Ta zpráva mne uhodila do očí, jakmile jsem otevřel náš největší vyhledávací portál, kde jsem původně nacházel, co jsem neznal, a teď už dokonce i to, co hledám. Musím se přiznat, že mne zasáhla: Zemřela velká osobnost světové kinematografie, liliputánský porno-dvojník šéfkuchaře z americké reality show. Myslím, že ho spolkl had nebo byl omylem spláchnut do záchodu nebo cosi takového, to už jsem si bohužel nestihl zapsat, protože záhy jsem objevil téma ještě závažnější a bylo mi jasné, že tento fejeton prostě musí být o něm. Ano, asi již tušíte, o jakou aféru jde. O román Ireny Obermannové, v němž popisuje svůj milenecký vztah s bývalým prezidentem Václavem Havlem.
Zpravodajství o této události se stalo bombardováním přímo humanitárním. Náš druhý největší vyhledávací portál, kde vám rozumějí, takže vám neuvaří psa, z toho právem udělal jednoho památného dne otvírák. Co už také jiného by mělo být Zprávou dne, ne-li ona jednoaktovka o pravdě a lásce. Mně se na té celé aféře líbí právě ta pravda a láska. Ono totiž, když byly pravda a láska v alianci a rozdávaly si to se spojeneckými armádami lži a nenávisti, byla to – co si budeme povídat – celkem nuda. Teď je to mnohem zajímavější. Pravda, ta Havlova („nic jsem s ní neměl, ta ženská je pošahaná“), se pustila do rohovacího mače s láskou, tou Ireninou (přesněji s její hysterickou fantazií). A to je konečně souboj titánů! Dvě těžké váhy proti sobě. Pro nás, diváky dějin, kteří nemají vesměs ani pravdu ani lásku, je to uvolňující podívaná a nutno říci, že oběma těžkotonážním boxerům ten stříkající pot po hácích ze všech stran tak nějak i škodolibě přejeme, že. No však to znáte: smějící se bestie.
Ale mně se na té Irenině lásce líbí ještě jedna věc. Její solidarita. Normální lidé prožívají své milenecké eskapády nechutně egoisticky. Taková běžná egoistická žena se seznámí s mužem, zjistí si, jestli je dotyčný ženatý, není-li, kolik platí alimentů, je-li, kolik váží jeho žena, omrkne vůz, prověří, zda je rekonstruována koupelna, otestuje si v restauraci, zda je dotyčný ochoten zaplatit a zda nekrká a neprdí u jídla, a pak už celkem snadno vyhodnotí, zda jí stojí za to se přemoct a polykat při felaci.
To Irena je úplně jiná klasa! Té nejde o takové hlouposti jako prdění a alimenty. Té jde o pravou, hlubokou lásku. Ba hůř: té jde o lásku vyloženě solidární, neboť jakmile tato epochální láska dvou velikánů skončí, nezdržuje se Irena pomlouváním mužské potence po kavárnách s kamarádkami, nefláká se, maže ke svému notebooku a vydá hluboké svědectví o té hluboké lásce. Aby lidstvo nebylo ochuzeno o fakt, že ona prožívá a že to prožívá s obrázkem z učebnice, s obrázkem, co má – jak fatální odhalení – koule.
A pak, když ten ženatý obrázek nad hrobem všechno popře, naše paní Irena Obermannová se nevzdá, jde bojovat za své dílo, za svou lásku a vmete celému světu do tváře: a přece jsem s ním píchala! Dnes ji za to samozřejmě čeká jen osud mučednice, ale zítřek, ten pochopí...
I kniha sama stojí za pozornost. Děj je zajímavý minimálně jako Babička. Jediné, čemu se lze divit, že velikán nikdy nepřivedl do trojky Bohdalku, ač ji nepochybně zná. Taktéž obálka zaujme, bez lascivně namalované modelky u Saudkovy proslulé pomočené a hnijící zdi by to prostě nebylo ono, opravdu bych měl pocit, že přesně to knize chybí, kdyby jí to chybělo.
Jak tak koukám, už jsem zase vyčerpal limit písmen určený pro tento fejeton, takže Kalouskovu únavu a knížecí červené fusekle si necháme na příště. Jo, nemáme to my fejetonisti jednoduché: je toho prostě moc!
