Už Tóra, potažmo Bible praví, že „v potu tváře chléb svůj vezdejší dobývati budeš.“ Z toho tedy jasně vyplývá, že práce není žádná legrace a nemáme se v ní co cítit příjemně. Chodíme do ní z nutnosti uživit sebe a všechny, k nimž nás váže vyživovací povinnost. Jistě jsou i tací, které práce baví, chodí do ní rádi či ji vykonávají přímo jako poslání, ale přiznejme si, takových je menšina. Jedná se o jedince buďto mimořádně kreativní a disponované, nebo naopak zcela neschopné naplnit svůj život a udržovat smysluplné mezilidské vztahy, které nejsou diktovány pouhou povinností. Takovým se stává prostředí domova natolik nevlídným, že dávají přednost tomu pracovnímu, a to aniž by na něj měli nějak vysoké nároky. Nám ostatním nezbývá, než se s pracovním prostředím nějak sžít. Buďto se nakonec podaří nalézt takové, které je více méně v souladu s naší osobností, nebo nám zjevný rozpor kompenzuje výše výdělku, pro který stojí za to dočasně strádat. Co si však počít, když nehostinných pracovních prostředí přibývá a odměna za jejich snášení klesá? Lidé jsou sice různí a zvyk je velká věc, jak praví Havlíček, ale některá pracoviště už jsou takového charakteru, že smířit se s nimi by vyžadovalo lobotomii.
STRACH Z OTEVŘENÉHO PROSTORU
Nemuset pracovat fyzicky a moci sedět v teple kanceláře bylo kdysi privilegiem nemnohých. Prostředí klotových rukávů a klapajících psacích strojů sice také nebylo nijak povznášející a o depresích, které působilo, se můžeme poučit třeba u Franze Kafky, ale za vysoký status, který poskytovalo, stálo za to leccos obětovat. Úředníci byli na své postavení náležitě hrdí a vymezovali se vůči dělníkům škrobenými límečky a bělostnými náprsenkami. Dnes kancelář představuje nejobvyklejší pracovní prostředí a manuálně pracující jsou spíše předmětem závisti některých kancelářských krys. Odcházejí totiž domů s čistou hlavou a ještě ušetří za fitko.
Navíc kancelář už není místem důstojného soustředění, vybaveným fortelným nábytkem. Proletariát se přesunul od soustruhů ke stolům s počítači a tomu odpovídá proměna administrativních prostor. Vládne jim openspace, tedy otrocky přeloženo otevřený prostor, což je ovšem notně zavádějící. S otevřeností nemá nic společ- ného a prostoru také mnoho neposkytuje. Naopak jde o to namačkat co nejvíce pracovních sil na co nejmenší plochu. Chvíli se sice předstíralo, že se kanceláře spojují do jedné v zájmu zvýšení efektivity, ale tyto mýty byly výzkumy na poli psychologie práce přesvědčivě vyvráceny. Činnost v takové ratejně nejde lépe od ruky, nezlepšuje se komunikace, ani nevzniká žádná synergie. Odpadá sice nutnost klepat na dveře, a tím se ušetří trocha času, ale klesající soustředění, a tudíž vzrůstající chybovost tento efekt bohatě převáží.
Jediné, k čemu je openspace kromě úspory místa opravdu dobrý, je snazší kontrola nadřízenými. Manažeři společný prostor s řadovými pracovníky sice málokdy sdílejí, ale mohou ho snadno přehlédnout jediným pohledem, zkontrolovat, kdo chybí, a též nakukování přes rameno je v případě potřeby snazší. To dobře věděl už Baťa, a proto svůj zlínský kancelářský mrakodrap pojal jako otevřený prostor s dvěma sty pracovníky na každém patře, mezi kterými se pohyboval ve své ve výtahu umístněné kanceláři.
Není tedy divu, že zvláště pro ty, kteří v práci nesou zodpovědnost a musejí podávat hmatatelný výkon v řádném termínu, je společná velkokancelář noční můrou, které se vyhýbají, jak jen to lze, a pokud to uvolněnější firemní kultura dovoluje, dělají důležité věci raději jinde nebo až po pracovní době, když nastane klid.
POLETOVÁNÍ STRATOSFÉROU
Ovšem i mezi openspace kancelářemi jsou značné rozdíly. Některé firmy si přímo zakládají na tom, že poskytují svým zaměstnancům vlídnější prostředí, větší prestiž a liberálnější firemní kulturu, za kterou se pak zaměstnanci odvděčí větší loajalitou a menšími platovými nároky. Za příklad tohoto přístupu bývá dáváno nové sídlo ČSOB v Radlicích, které projektoval architekt Pleskot a je jednou z mála kancelářských budov, kde se dobře dýchá. Svým architektonickým pojetím, relativně lidským měřítkem a důrazem na ekologii kontrastuje s největší kancelářskou budovou u nás, T-mobilem na Spořilově, která je daleko nevlídnější.
V dovedném vyvažování cukru a biče v pracovním prostředí vynikají zejména reklamní agentury, IT firmy, vydavatelství a obecně společnosti postavené na kreativní práci a technologiích. Taková firma dobře chápe, že vysoce kvalifikovanému zaměstnanci je třeba vytvořit adekvátní podmínky k práci, navíc si toho nenechá tolik líbit a náhrada se za něj shání přeci jen hůře, než za telefonistu do call centra.
Na přelomu tisíciletí bylo jedním z vyhlášených míst, zaměstnávajícím mladé, dynamické a krea tivní, vydavatelství, které už svým názvem naznačovalo touhu dotknout se nadoblačných výšin. Kdo by nechtěl pracovat v prostředí společenských a lifestylových magazínů! Všude po budově visely zvětšeniny módních fotografií mladých a krásných lidí. A kdyby ti lidé jen viseli, bylo možno je také potkat, vždyť jednou kolem mě v chodbě u ateliérů prošla Eva Herzigová! Ale i řadoví zaměstnanci se snažili, náležitě stimulováni podnětným prostředím. Nebyl třeba dress code, všichni se snažili, seč mohli, být náležitě ležérní podle nejnovějších módních trendů. Kde na to brali, těžko říci. Platy zde sice byly lehce nad průměrem, ale přepočítal-li si je člověk na hodinovou mzdu, nevycházelo to o mnoho lépe než lepení pytlíků. Atmosféra byla sice poměrně liberální, nikoho příliš nezajímalo, přišel-li člověk v devět nebo v deset hodin, zato ale bylo samozřejmé stihnout vše, co bylo třeba, a to i za cenu nonstop práce přes noc. Po desáté večerní měli zaměstnanci nárok na voucher na taxi, ale mnohdy se už ani nevyplatilo jezdit domů a bylo lepší rozbalit si spacák. Ráno se tak daly vyslechnout zajímavé rozhovory ze zákulisí, když si šéf nevšiml pod stolem spícího editora…
Platilo heslo „pracujeme tvrdě, bavíme se tvrdě“. Když už měl člověk k dispozici rychlý počítač – tehdejší módní výkřik iMac – nešlo odolat střílečkám jako třeba Quake, jejichž prostřednictvím se stresovaní zaměstnanci odreagovávali. Občas se na server připojil i sám pan nejvyšší a zastřelit svého šéfa patřilo k nemnoha opravdu uspokojivým pracovním zážitkům. K neméně oblíbenému benefitu patřil rozsáhlý hudební archiv, který obsahoval i žhavé novinky, vždyť součástí vydavatelství byl i hudební časopis. Sluchátka na uších se tak staly vítaným izolantem od rušivých kolegů stejně jako nejapných otázek šéfů, jestli tak jako obvykle nakonec vše stihneme. Hudba na serveru se postupně stala jakýmsi neformálním přilepšením k platu, vždyť cédéčka byla drahá a vypalovačka tehdy představovala hi-tech v ceně desetitisíců.
Z dnešního hlediska se takové pracovní prostředí v mnohém může jevit jako ztracený ráj. Všichni si neformálně tykali. V místnosti nesedělo nikdy více než patnáct lidí, což je ve srovnání s dnešními lidojemy směšné. Do kanceláří směli psi a tak měla každá redakce svého maskota. Kouřit se sice už nesmělo, ale před uzávěrkami a po šesté večer už nebyl zákaz nijak striktní, navíc na patře byla útulná kuřárna. Před domem parkovala naleštěná auta zapůjčená kolegům z motožurnálu na testování, takže se člověk při troše štěstí mohl projet ve voze svých snů. I pan nejvyšší svým rudým Ferrari jasně ukazoval, kam až to lze v tomhle domě dotáhnout. Občas se poštěstilo i nějaké to pozvání na mondénní večírek, takže i asistent asistenta měl příjemný pocit příslušnosti k velkému světu. Kdo by se tedy trápil tím, že soukromý život bere pomalu za své, jezdit přespávat domů se nevyplatí, u vchodu do budovy se vyjímají hitech píchačky snímající otisky prstů a vedle šéfova Ferrari parkují už jen převážně obouchané ojetiny špatně placených zaměstnanců…
BIČ BEZ CUKRU
Ne každý má to štěstí, že se mu šéfové snaží pracoviště aspoň trochu osladit. V méně lesklém světě mimo „kreativní byznys“ pokročila fašizace pracovního prostředí mnohem dál. Podobně jako zemědělcům přehlušil řev motorů zpěv ptáků a svist kos, byl samostatný řemeslník ve vlastní dílně či respektovaný partner-zaměstnanec nahrazen bezprávným kolečkem v soukolí, kterému je jasně naznačováno, že pokud se mu prostředí nelíbí, nikdo ho nedrží. Už i řidiči dodávek balíkové služby se tak musejí podrobovat striktnímu drilu – žádné účesy, náušnice, tetování, žádné kouření ani hudba ve voze – a nejsou za to odměněni prestižní pozicí či nadprůměrným platem, ale mzdou umožňující tak holé přežití.
Těch, co se vzepřou a postaví se na vlastní nohy, však přibývá. Mohou si své pracovní prostředí tvořit sami, ovšem za cenu prekérního postavení samostatně výdělečně činné osoby, které už nikdo nic negarantuje.
