Každý v našich zeměpisných šířkách, kdo přišel do styku s počítačem, se zcela určitě setkal se systémem Windows – operačním systémem neboli programem, který má na starosti správu všeho, co je ukryto v osobním počítači. Windows neboli lidově řečeno „Vokna“ na první pohled upoutají relativně příjemnou grafikou a celkem nápomocnými průvodci všemi základními činnostmi, které člověk v kyberprostoru potřebuje.
VZNIK LEGENDY
Na druhý pohled se ale všelijaké směrování a přesvědčování uživatele může změnit v neurózu – člověk si reálně nemůže vybrat vlastní nastavení systému. Tedy – může, ale většinu času pak stráví zavíráním pomocných nástrojů, které chtějí všechno dělat za něj. Noční můra z Alphaville – počítač přemýšlí za vás. Navíc celá ta legrace stojí docela dost peněz, nemluvě o neustálém vnucování stále náročnějších nových technologií, které vás tlačí k pořizování nového hardware, k nekonečnému vymýšlení nových lákadel, kvůli kterým vznikají další a další verze, které jediné si pak rozumějí s nejnovějšími zařízeními. Takže tu máme nikdy se nezastavující kolotoč, který znamená pravidelný odsun peněz z uživatelovy kapsy do kasiček „kreativců“, vymýšlejících další a další zbytečnosti. Jenže operační systém se dá zařídit i jinak. A v tom se právě skrývá ta revoluce.
Vše začalo v roce 1983, kdy byl na veleslavném Massachusettském technologickém institutu (zodpovědném za značnou část vědecko-technologických inovací 20. století) založen tzv. projekt GNU. Jeho cílem bylo vytvořit nekomerční alternativu ke stávajícím operačním systémům, která by byla stejně dobrá jako její komerční souputníci a zároveň nedostávala uživatele do područí marketingových manažerů a ponechala mu volbu výběru nastavení prostředí i nakládání se všemi zařízeními. Tehdy byl nejvýkonnějším a nejschopnějším operačním systémem UNIX, první široce dostupný produkt, který umožňoval spouštění více aplikací více uživatelů najednou – vesměs to bez zádrhelů fungovalo na velkých centrálních počítačích i v počítačové síti.
Projekt GNU (jehož zkratka je jen vtipnou slovní hříčkou s nekonečnou smyčkou, jež zní: „GNU není UNIX“) využil právní mezery, která dávala za povinnost výrobci UNIXu, tj. společnost AT&T, poskytnout naprogramovaný kód (tj. věc jinak podléhající nejvyššímu stupni obchodního tajemství) UNIXu komukoli, kdo o něj požádá a stanovil si za cíl vyrobit jeho ještě lepší variantu, která by byla zadarmo široce dostupná a zároveň kýmkoliv z široké veřejnosti vylepšitelná. V roce 1989 pak zakladatel GNU Richard Stallman zveřejnil tzv. licenci GPL, která jako první veřejná licence nevynucovala copyright (neboli monopolní právo na kopírování díla), ale povolovala libovolné zkopírování a přepsání programového kódu s podmínkou, že bude opět zveřejněn pouze pod touto licenci.
KAŽDÝ SVOJI TROŠKU
To otevřelo brány všem těm pověstným nemytým asociálním programátorům i méně znalým uživatelům. Všichni mohli přispět svojí troškou do mlýna a podílet se na vývoji a vylepšování systému. V praxi to samozřejmě neznamenalo, že se každý chaoticky „nakýbloval“ do nějakého týmu a naklepal tam, co chtěl. Dokumentace a standardizace se dodržovala úplně stejně přísně jako při vývoji komerčních programů, jen se do tohoto procesu mohl zapojit každý zvenčí, nebo si celé jádro systému zkopírovat a napsat si prostě vlastní verzi, která mu lépe vyhovuje.
V době zveřejnění licence GPL už byly téměř všechny programové komponenty hotovy, až na samotné jádro – srdce celého systému. Jeho vývoj provázely velké porodní bolesti, experimentovalo se s různými akademickými variantami UNIXu, vymyslely se i úplně nové moduly… Celé to ale neštymovalo, dokud se neobjevil bystrý finský programátor Linus Torvalds. Podle vlastních slov začal pracovat na jádru s UNIXem kompatibilního systému proto, že prostě zrovna nějaké potřeboval a to od GNU stále nebylo hotové. Výsledkem byl systém LINUX (stejně jako všechny ostatní UNIXové varianty se jednalo o slovo zakončené písmenem X), jenž byl dokončen v roce 1991 a který spustil celou tuto revoluci. Torvalds původně chtěl svůj systém distribuovat pod vlastní licencí, která znemožňuje komerční redistribuci, nakonec se ale přiklonil k licenci GPL (jez umožňuje modifikovat kód systému i komerčním subjektům) a jádro je od té doby distribuováno pod názvem GNU\Linux.
SPANILÁ JÍZDA A ATAK KOMERCE
Výraz „distribuováno“ je použit záměrně. V linuxovém světě se slovem „distribuce“ totiž označuje každá nová varianta systému, kterou někdo poskládal, vylepšil, odladil a vyslal do světa. Dnes jich jsou stovky a jen málokdo se vyzná úplně ve všech. Samozřejmě existuje pár nejdůležitějších, které jsou buď využívány nejvyšším počtem uživatelů vzhledem k jejich uživatelské přívětivosti (už dávno není pravda, že Linux je ošklivý a že je k jeho obsluze nutné znát příkazy v programovacích jazycích), sníženým nárokům na rychlost či stáří počítače nebo jejich širokým programovatelným možnostem.
Pokud jste u Linuxu ještě nikdy neseděli, představte si to tak, že jádro systému je vesměs společné všem, ale každá distribuce má vlastní systém na grafické zobrazování (tj. okna, rozbalovací nabídky, správa pracovní plochy – v Linuxu můžete mít plochy minimálně čtyři, často i více), vlastní sadu obslužných i uživatelských programů i vlastní „vychytávky“, které třeba jiná distribuce nemá. Navíc různé distribuce mají některé služby nebo programy společné, nebo se dokonce v mezičase sloučily, takže si můžete vybrat právě tu, která vám vyhovuje nejvíce – ale bude vám samozřejmě chvíli trvat, než jich pár vyzkoušíte.
Některé distribuce nejsou poskládány jenom ze svobodného softwaru, ale obsahují aplikace, které byly vyvinuty komerčními firmami. Některé byly dokonce vytvořeny etablovanými komerčními počítačovými magnáty. Jiné si naopak zakládají na tom, že jsou kompletně naprogramovány otevřeně a dávají to rády najevo. Existují také různé distribuce pro různé typy uživatelů – pro domácí uživatele, pro síťové administrátory, pro jiná zařízení než klasické stolní počítače, pro vědecké pracovníky, pro hudební producenty atd. Ty většinou obsahují maximální škálu funkcí a aplikací právě pro zvolenou cílovou skupinu. Tyto distribuce lze obvykle stáhnout přes internet a spustit jejich instalaci z jiného operačního systému. Existují ale i klasická balení, která obsahují instalační DVDčko spustitelné při startu počítače, přiložený manuál a třeba i sadu dalších šikovných programů od různých komerčních nebo nekomerčních výrobců. Původně se Linux pěstoval hlavně v akademické sféře a ve volném čase programátorů, v roce 1999 ale začala firma EmperorLinux prodávat na trhu notebooky přímo šité na míru na nich předinstalovanému Linuxu. V polovině roku 2001 stabilita systému a jeho nízké nebo nulové pořizovací náklady přinesly již 15% podíl na trhu serverů, tj. centrálních počítačů řídících provoz na počítačové síti, a o tři roky později to bylo již padesát procent malých a středních serverů a dvacet procent serverů velkých. V roce 2007 pak úmysl prodávat počítače s předinstalovaným Linuxem představil i počítačový gigant Dell, následovaly firmy Hewlett-Packard, ASUS a Acer.
LINUXOVÉ VÁLKY
V roce 2008 se objevil první hromadný správce osobních počítačů, který z důvodu monopolního poškozování zákazníka ze strany firmy Microsoft, výrobce Windows, zrušil distribuční smlouvu a namísto toho začal všem klientům předinstalovávat Linux – jednalo se o firmu ELCOT, která v indickém státě Tamilnádu nakupovala počítače pro tamější studenty. Ve stejné době se i firma IBM veřejně ohradila proti tehdy zbrusu novému systému Windows Vista a zahájila jednání s firmou Novell a představiteli linuxové distribuce Red Hat. V následujících letech se pak začaly množit pokusy o podplácení ze strany firmy Microsoft, jež byly směřovány na vlivné hromadné nákupčí počítačových systémů, aby nepřecházeli na linuxová řešení. V roce 2010 se pak udál soudní spor z poněkud jiného úhlu – vláda kanadské provincie Quebec byla žalována za to, že utratila 720 000 kanadských dolarů za produkty Microsoftu, místo aby se věnovala „seriózním a zdokumentovaným“ alternativám k Windows. Na druhou stranu existují aplikace široce provozované uživateli Linuxu, které pocházejí z „nesvobodné“ části počítačového spektra. Mnoho uživatelů používá grafické a text zpracovávající programy firmy Adobe, které jsou distribuovány pod klasickou autorskoprávní licencí. Oblíbený internetový prohlížeč Mozilla je stále vyvíjen jako svobodný software, ale není distribuován v souladu s licencí GNU\GPL, jelikož si vyhrazuje jisté patentové nároky na design nebo některé části kódu. Firmy, jako např. jmenovaný Novell, mají vlastní linuxovou distribuci a je veřejným tajemstvím, že úspěch Linuxu výrazně ovlivnil rozhodnutí firmy Mac- Intosh, aby do svých počítačů Apple (jež mají odlišnou architekturu než tradiční PCčka původně vzniklá v laboratořích IBM) vytvořil desátou verzi svého operačního systému MacOS založenou na UNIXovém jádru.
Ať tak anebo tak, rozhodně je zajímavé číslo, se kterým přišla studie z roku 2007, jež na základě velikosti jedné z distribucí Linuxu (283 milionů řádků programového kódu) odhadla, že na její výrobu v komerční sféře by padlo přibližně 73 000 roků práce na jednoho člověka (jednotka užívaná pro srovnávání náročnosti vývoje jednotlivých programů), což by znamenalo náklady ve výši 7,6 miliard dolarů. Což je číslo, které ukazuje, jakou může mít otevřená komunita sílu, když se spojí v nějaký smysluplný projekt. Jeho výsledky jsou přitom volně zadarmo k dispozici. No – nekup to!
Autor je spolupracovníkem redakce.
