Jméno Petera Handkeho patří bezpochyby k jedněm z nejdůležitějších v dějinách evropského divadla druhé poloviny 20. století, do nichž se autor zařadil již svou první, formálně i obsahově značně kontroverzní hrou Spílání publiku. Ústřední roli v Handkeho textech plní řeč jakožto prostředek obnažení proudů vědomí postav i základní forma, která určuje lidskou komunikaci a sama o sobě se stává společenským činitelem. První autorova dramata byla ostatně postavena na principu takzvané mluvohry – verbálního střetu mluvčího s posluchačem, opřeného o reálné, zcela nedivadelní způsoby komunikace a jistou míru interaktivnosti. Jestliže se raná Handkeho díla vyznačovala konfrontačním zarámováním, výraznou útočností a experimentálními formálními postupy, jeho poslední hra Podzemní blues je jakousi tečkou za tímto obdobím.
ONI NEVĚDÍ, ČÍM JSOU
Základní podobou projevu je ve hře monolog. Ten má většinou podobu spílání, ačkoli spíše než útok na publikum tvoří předmět autorova zájmu samotná postava spílajícího. Přísná analýza pokrytectví a povrchnosti společnosti ustupuje intimněji zaměřenému rozboru odcizení osoby kritika, jeho motivací a smyslu podobného hněvu. Rozčílení už není, jako tomu bylo v případě Spílání publiku, výzvou a subverzivní silou. Naopak, stává se výrazem bezmoci a samoty.
V první části hry vidíme mladého muže, který v drsných tirádách nadává publiku i neviditelným (či spíše imaginárním) spolucestujícím v metru. Nikdo nebude ušetřen: veselí ani smutní, škaredí ani krásní, kněží, invalidé, děti, důchodci... „Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí,“ paroduje Rozhněvaný muž Ježíšova slova, aby je za chvíli parafrázoval: „Neodpouštěj, neb oni nevědí, čím jsou!“ Následně ovšem do prázdného metra nasedne antagonista – druhý Rozhněvaný muž. Je starší, asi zkušenější, mnoha problémům prvního hrdiny může oponovat už jen tím, že zná jejich druhou stranu. V ruce drží dlouhý futrál s hudebním nástrojem.
Vzájemné spílání těchto dvou cestujících vyústí v souboj, který bude neméně nemilosrdný – a neméně pravdivý – než úvodní monology prvního z nich. Časem ovšem začne přecházet v jakousi komorní meditaci a ustoupí katarzi i jistému druhu pokání.
BLUES NA KONEC SEZÓNY
„Monolog na divadle často působí jako přežitek, přežitek navíc scénicky jen zřídkakdy uspokojivě řešitelný. Možná se právě proto… tak rádi zastaralými formami ‚zveřejněného‘ proudu vědomí zabýváme,“ čteme v úvaze Dušana D. Pařízka, která je součástí programu představení. Podzemní blues je skutečně po formální stránce velmi konzervativní inscenací. Možná dokonce nejkonzervativnější z těch, které Komedie v posledních letech uvedla. Dělá ji takovou jednoduché uspořádání scénického prostoru a střídmá koncepce, založená na pečlivé recitaci textu herci. Těžko říct, jestli bylo takové pojetí v případě Handkeho dramatu tím nejšťastnějším. Na jedné straně nám totiž jistě umožňuje lepší soustředění na hru samotnou, na druhé straně dělá představení poněkud méně poutavým.
K největším kladům inscenace patří bez pochyby herecké výkony. Martin Finger dokáže mistrovsky balancovat mezi vztekem, sarkasmem a reflexivností. Herectví Boleslava Polívky působí možná někdy příliš akademickým dojmem, celkově ale zapadá do charakteru představení a zaujme výrazně tragikomickými rysy. Výborná je i úprava textu hry, do nějž byly zapracovány narážky na několik předchozích inscenací Divadla Komedie.
Podzemní blues sice poněkud zaostává za ostatními realizacemi Rakouské sezóny, zároveň ale dobře dokresluje její tematickou linii. V kontextu blížícího se konce působení souboru je také bohužel existenciální téma představení a jeho pesimistické ladění zcela na místě.
Peter Handke: Podzemní blues, česká premiéra 25. června 2011 Divadlo Komedie
