I v díle, který by snesl název „Poražená generální stávka“, jsme se ale mohli setkat s celou řadou známých herců: Levicovými politiky prosazujícími vnucené pravicové recepty. Pravicovými politiky, kteří pro ně odmítají hlasovat. Politiky z Evropské unie a byrokraty z Mezinárodního měnového fondu s dobře zahranými výrazy starostlivých rodičů přemítajících, zda hradit další peníze, které rozfrcal jejich nezvedený řecký synek. A pak také obyčejnými Řeky, jejichž velká část se snaží dát co nejvýrazněji najevo, že oni krizi nezpůsobili a nevědí, proč by se teď náklady na její řešení měly přesunout do jejich peněženek.
Epizoda skončila bez překvapení. Řekové na oltář dluhu hodili další obětiny, mj. v podobě 30 % platu zaměstnanců státních podniků. Řada komentátorů nicméně již nyní pronáší sebenaplňující proroctví o tom, že božstvo Dluhu a jeho velekněží (ratingové agentury) se beztak neuspokojí a Řecko stejně padne. Není se ani čemu divit – dosavadní škrty nepřekvapivě přinesly přiškrcení ekonomického růstu. Analytici bankovních domů v Česku se starostlivě dívají na hodinky – tak provedete už ty reformy (z nichž budou mít největší zisky naši zaměstnavatelé), anebo chcete dopadnout jako Řecko?
Příznačně se o Řecku vypráví jen část příběhu. Příliš se nepřipomíná, že jednou z příčin řecké krize je také nízký výběr daní, neschopnost státu vybrat daně od velké části bohatých a snížení daně pro firmy, doporučené před deseti lety MMF a Světovou bankou. Nechceme-li „dopadnout jako v Řecku“, měli bychom ne dusit jako tam ekonomiku škrty a zvyšováním DPH, ale spíše se zeptat, jak je na tom Česká republika s výběrem daní a kolik jejích bohatých se danění vyhýbá. Jenže to už není taková seriálová zábava, jako ukazovat si prstem na řeckého státního zaměstnance a posmívat se mu: Kiš kiš, sám sis to zavinil.
