Do Prahy jsi přijela jen nakrátko a hned jedeš do Vídně. Na jaké jsi cestě?
Mám půl roku pracovní volno. Osm let dělám editorku v Big Issue Japan, ale už toho na mě bylo moc. Zašla jsem za šéfem, že chci dát výpověď, ale on mi navrhl, abych se vydala zmapovat světové street-papery. Dělám rozhovory se zaměstnanci a prodejci. Něco z toho vychází u nás v časopisu, ale spíš bych pak chtěla dát dohromady celkovou zprávu. Na cestě jsem od dubna.
Jaké země jsi zatím navštívila? Co tě na nich zaujalo?
Nejdřív jsem byla v korejském Soulu, pak v Tchaj- -peji. Následovala Manila, Petrohrad, Oslo, Kodaň, Holandsko, Paříž, Německo, Polsko a teď jsem v Česku… Když srovnám obsahově časopisy v jednotlivých zemích, dá se říct, že každý z nich reflektuje problémy, které má ta která země. Jinak je těžké hledat něco společného, každý má vlastní charakter. Někdo spolupracuje s vládou, jinde jsou nezávislí. Profily jsou různé. V Holandsku mě pak zaujalo, že tři čtvrtiny prodejců tvoří lidé neholandského původu. Vláda má totiž skvělé programy pro místní bezdomovce, takže street-paper je víceméně pro cizince.
Zaujala tě něčím Evropa jako celek?
Nejsem tu poprvé, už před deseti lety jsem navštívila Itálii a Francii, takže se žádný šok nekonal. Pokud mám ale srovnávat, tak japonská společnost tradičně vyvíjí na jedince velký tlak. Ten se ještě prohloubil během minulé dekády, kdy premiér Koizumi nejprve zavedl neoliberální reformy a poté došlo v roce 2008 ke krachu investiční banky Lehmann Brothers a začátku finanční krize. Abys dnes v Japonsku obstál, musíš pracovat třeba čtrnáct hodin denně a bez nároku na dovolenou. Výsledkem toho jsou deprese, jevy jako hikikomori (fenomén, kdy se lidé zcela stáhnou ze sociálního prostoru do izolace – pozn. red.) a vysoká sebevražednost (v Japonsku si v roce 2009 sáhlo na život téměř 33 tisíc lidí – pozn. red.). Evropa mi ve srovnání s tím přijde ještě jako příjemně uvolněná. Myslím, že by mohla Japonsku sloužit jako model pro inspiraci.
VÝLETNÍCI BEZ DOMOVA
Jak rozšířené je v Japonsku bezdomovectví?
Vláda eviduje patnáct tisíc bezdomovců v celé zemi, ale to číslo může být o dost vyšší. Nezapočítává totiž především mladší lidi, kteří raději tráví dny v nonstop otevřených internetových kavárnách nebo mcdonaldech. Přitom jsou to také bezdomovci.
Kteří z nich jsou vašimi prodejci?
Časopis funguje od roku 2003 a dlouho byli našimi prodejci muži nad padesát, kteří přišli o práci. Ženy spíše nepřijímáme a snažíme se pro ně najít něco jiného – práci na ulici pro ně pokládáme za příliš tvrdou. Od roku 2008 ale chodí stále mladší a mladší lidé. Přemýšlíme, co by pro ně bylo nejlepší. Vedle prodeje časopisu proto zavádíme job training, neboť potřebují pracovní dovednosti, aby dokázali přežít v této společnosti.
Čekáte, až přijdou, nebo se je pokoušíte vyhledávat?
Chodíme rozdávat letáky do státních nocleháren i mcdonaldů a internetových kaváren. Někdy je to složité, protože obzvlášť mladí lidé často nevypadají jako bezdomovci. Mají sice velký batoh, ale zdá se, že mohou být na výletě. Někdy nás ale náš prodejce na někoho takového upozorní, my mu jdeme dát letáček a on řekne: „O.K.“
JAK SE STÁT ČLOVĚKEM
Japonština zná pojem sonzai-kan, označující jakousi „auru“, jež přetrvává, i když dotyčný není na místě. „Aura“ je nejen známkou lidskosti, ale také síly a velikosti. Mají japonští bezdomovci sonzai-kan?
Ti, kteří žijí například v tokijských parcích, nikoli. Pro společnost jsou prostě neviditelní a často jsou terčem útoků. Jakmile se ale stanou prodejci Big Issue, myslím, že už sonzai- kan mají. Pracují na ulici a všichni jejich snažení vidí. Protože mnoho osamělých lidí si za nimi také chodí popovídat a sdělovat jim své problémy, zavedli jsme v časopisu sloupek, ve kterém prodejci odpovídají na mejlem zaslané strasti.
V časopisu jsi takřka od jeho počátku. Jak jsi sama přišla na to, že bezdomovci mají sonzai-kan?
V Japonsku bych si to asi neuvědomila. Pokud s bezdomovci nemluvíš, nemáš s nimi kontakt, tak je to nemožné. Studovala jsem ale ve Spojených státech, kde jsou bezdomovci mnohem extrovertnější. Zatímco ti japonští se skrývají a v žádném případě si neřeknou o pomoc – je v tom něco samurajského – ti v Kalifornii přijdou umýt okna hned, jak zastavíš na semaforech. Klíčový zážitek pro mě byl, když jsme šli s univerzitním sborem zpívat koledy do jednoho bezdomoveckého útulku. Tehdy jsem se seznámila s Johnem, který tam zároveň pracoval jako kuchař a snil o tom, že bude vařit v běžné restauraci. Na něm jsem si uvědomila, že bezdomovec je lidská bytost, která má jméno a je stejná jako já.
Pokud už někdo ve společenské soutěži selže a sonzai-kan prostě nemá, je to jeho chyba?
V japonštině máme slovo džiko-sekinin. Pokud si někdo stěžuje, že musí například trávit celé dny v práci, používá se džiko-sekinin jako odpověď ve smyslu „to je tvůj problém“ nebo „můžeš si za to sám“. Lidé to v sobě mají zakódované a projevit slabost nebo říct si o pomoc vnímají jako hanbu. V této souvislosti se teď v Japonsku často hovoří o fenoménu osamělé smrti, kdy lidé raději umřou bez pomoci sami doma, než aby zaklepali u sousedů na dveře. Zároveň mám ale pocit, že tenhle způsob myšlení nám byl nejvlastnější před dopadem krize. Před deseti lety si nikdo nepřipouštěl, že může ztratit zaměstnání, rodinu i domov. Dnes ale mají tyto obavy i běžní lidé.
Jak se tato společenská nejistota projevuje? Z velké dálky je občas slyšet, že v Japonsku je na vzestupu nacionalismus…
Faktem je, že jsme měli premiéra (Kajoko si ho nepřeje jmenovat – pozn. red.) s militaristickými sklony, až to vypadalo, že by mohla začít válka. Také se někdy hovoří o hledání obětních beránků na japonské půdě. Nejspíš tu určité nepřátelství, které má odvést pozornost od ekonomické situace, opravdu je: třeba vůči Brazilcům, kteří pracovali v automobilkách, ale patřili k prvním propuštěným, anebo Korejcům, kteří sice nejsou tak vizuálně odlišní a přijímají japonská jména, ale předsudky vůči nim přežívají léta. Přijde mi ale, že ten hněv je obsažený spíš v médiích. Z přímé zkušenosti mám zažité, že vůči bezdomovcům projevují lidé naopak více empatie. Dříve si mysleli, že bezdomovci jsou prostě líní lidé, kteří se rozhodli nepracovat. Nyní si ale začínají uvědomovat, že skončit na dlažbě není džiko-sekinin, volba jednotlivce, ale problém společnosti.
Má japonština i pro tento názor nějaký výraz?
Ne, ten budeme muset teprve vymyslet (směje se).
Big Issue Japan
Big Issue Japan vznikl v roce 2003, aby pomáhal řešit sociální problém bezdomovectví. Sídlí v Ósace, avšak je distribuován i ve dvanácti dalších japonských prefekturách. Za prvních šest let fungování prošlo čtrnáctideníkem 829 prodejců bez domova. Dohromady prodali více než tři miliony výtisků a vydělali si v přepočtu 76 milionů korun. Dnes prodá zhruba sto padesát prodejců asi třicet tisíc výtisků každého čísla. Cena časopisu na ulici je 300 jenů (60 Kč), prodejci náleží 160 jenů (32 Kč). Čtenáři Big Issue Japan jsou většinou liberální intelektuálové mezi 20–50 lety. Sedmdesát procent čtenářské obce tvoří ženy. Projekt funguje nezávisle na státní podpoře – je živ z prodeje, inzerce a soukromých darů. Jak zmiňuje Kajoko Jakuwa, Big Issue Japan není jedinou organizací, která se snaží pomáhat bezdomovcům. V Japonsku fungují vývařovny, které denně servírují teplé jídlo. V některých sousedstvích, kde dochází k napadání bezdomovců, se také organizují noční hlídky, aby pomohly zajistit bezpečí lidí na ulici.
