Film Lidice, na který je houfně posílána mládež, aby si rozšířila dějepisné poznání, je vystavěn tak, aby se historie dotýkal pokud možno co nejméně. Postupuje přitom opačně než třeba Svěrákův obdobně ahistorický Tmavomodrý svět, kde je druhá světová válka přítomna jen coby atraktivní pozadí internacionálního milostného trojúhelníku. V Lidicích naopak „velké dějiny“ dominují. Jejich podoba je však vysoustružena do podoby sterilního pomníku. Ty většinou nezpřítomňují minulé události a osudy lidí, jež se v jejich víru propletly (a zmarnily). Jsou vztyčovány proto, aby reálnému a nepřehlednému lidskému plahočení poskytly řád a vyšší smysl. Chaotické série úmyslů, omylů a náhod jsou díky nim přetaveny v jednoznačné symboly, které mají jednou provždy zafixovat v učebnicích kodifikované kategorie obětí a viníků a zabránit jakýmkoli pokusům, které by se pokoušely hranice mezi nimi zpochybnit. Jinými slovy: jakýmkoli pokusům vzpomínat.
ABSTRAKTNÍ OSUDY, PŘEHLEDNÁ PROVINĚNÍ
Zní to překvapivě. Prostupnost hranic mezi osudem, vinou a náhodou se totiž projevuje jak v příběhu jednoho z hlavních hrdinů Františka Šímy, který unikne lidickému vraždění jen díky trestu, který si ve vězení odpykává za zabití vlastního syna, tak ve zkáze samotných Lidic, hornické vesnice, kterou německé policejní jednotky vymazaly z mapy důsledně, a přitom bez důvodu. Nelze-li za dostatečný důvod považovat směs vzteku, hysterie, politických ambicí a jednoho lživého milostného dopisu. Nikolaevovy Lidice však nevyprávějí žádnou tíživou grotesku o tom, jak prostí lidé při svém plahočení narazí na rozjetou politickou mašinérii. Nepřipomínají Formana, kde by mohli jedinci v boji s velkým světem osvědčovat své ctnosti, ani Hrabala, kde by okouzleně sledovali, co a jak vlastně semlelo jejich životy. Individuální osudy lidických obyvatel jsou tu redukovány na soubor plochých momentek. S lidmi, kteří v nich vystupují, nelze ani polemizovat ani soucítit. Jednotlivé (a vesměs dost bezbarvé) tváře slouží jen jako mnemotechnická pomůcka k tomu, co je skutečně podstatné – „vyvraždění“ (lidických mužů), „internaci“ (žen a dětí), „konfiskaci“ (dobytka), „vypálení“ (domů, hospody, kostela...). Abstrakta, která sama o sobě nic neříkají, a proto se tak snadnou vlezou do jakýchkoli učebních osnov.
REKLAMA NA UTRPENÍ
Vzhledem k tomu, že Nikolaevův film si neklade žádné otázky, nezbývá mu nic jiného, než tupě svědčit. Byly Lidice, byly srovnány se zemí a bylo to hrozné. Vzhledem k tomu, že to není příliš překvapivé sdělení, nezbývá mnoho prostoru ani divákům. Ti mohou nanejvýš zkoumat, jak je tato filmová upomínka řemeslně zpracována. Po pravdě řečeno nijak zvlášť. Krom podivně kodrcavého rytmu celého filmu a jalových výkonů herců nucených pronášet věty, jež nepřipouštějí humor, ironii nebo dvojí výklad, je strašidelná především sladkobolná hudba, která ve filmu zní od prvního do posledního záběru a neustále drží stejný motiv i tempo. Jen v klíčových okamžicích tvůrci přidají na molových tónech a režisér na hlasitosti (pravděpodobně aby si všichni v sále uvědomili, že popravy civilistů a zplynování dětí jsou věci, které je třeba odmítnout). Ale i ty nejkvalitnější aspekty filmových Lidic, třeba nevšedně nasvícené a komponované záběry mexického kameramana Antonia Riestry, jsou natolik poznamenané upachtěnou honbou za co nejefektnějším zpracováním, že výsledný snímek vyvolává asi stejně silné emoce jako reklama na Snickers.
V jistém ohledu – byť nejspíš nezáměrně – však Nikolaevův film tragédii lidických obyvatel zachycuje dokonale. Jejich životy a smrt byly bez jejich přičinění už v průběhu války proměněny v abstraktní memento, u něhož je vlastně lhostejné, zda mělo nějaký reálný předobraz. Důležité je jen to, aby se dalo dostatečně úhledně vyjádřit a my se nad ním mohli v klidu dojímat. Podobně jako nad naším novým národním velkokýčem.
