Jsou třicetistupňová vedra, vzduch je zčernalý prachem a po dni šnečího stoupání v nekonečné řadě kamionů konečně klesáme východními svahy Uralu. Jak se tak drkocáme po volně zvlněné silnici, přemýšlím, jaké ty nadcházející měsíce asi budou. Nejenže se přejezdem Uralu ocitáme v Severní Asii, ale hlavně nás na konci sestupu čeká Sibiř – drsná země extrémního podnebí, nekonečné tajgy, mokřadů a velkých očekávání. Země, kde podle našeho kamaráda Ljoši neexistují cesty - pouze směry. „Hlavně dejte pozor, ať se odtud dostanete nejpozději do konce září, Sibiř potom usne.“
A BANDITŮ SE NEBOJÍŠ?
Chtěla jsem jen zkontrolovat brzdy a olej na parkovišti před posledním klesáním, ale zvědaví Rusové nás okamžitě obklopili a nevěří svým očím: dvě holky v obytném autě! Nenechají mě ani otevřít kapotu, někteří rovnou vyhrnují rukávy a pouštějí se do inspekce našeho motoru. Během deseti minut máme auto plné Rusů. Musím vzdát pokusy o jakoukoli technickou kontrolu, a tak trochu naštvaně odcházím postavit vodu na kafe.
Chlapi utahují kdejaký šroubek, kontrolují tlak v pneumatikách a přitom nás neustále bombardují veselými otázkami: „Jak se jmenuješ? Kde máš muže? Kolik je ti let? V jakého boha věříš?“ Jeden z nich opakuje dokola tu stejnou otázku. Moje ruština pokulhává, vůbec mu nerozumím a jen se usmívám. Nabízím mu cigaretu. Z ničeho nic kazašský mladík frustrovaně zvýší hlas a vytáhne z kapsy montérek blýskavou kudlu. Začne s ní přede mnou zuřivě šermovat a křičí: „Bandit?!! Bandit?!!“ Celé auto se třese pod vahou tohoto snědého obra a já cítím kapku studeného potu na čele.
Hlavou mi běží všechny ty černé myšlenky, které mi na cestu přibalili ti, kdo v Rusku zpravidla nikdy nebyli. Zavírám oči, a když se je znovu odvážím otevřít, vidím před sebou řadu zlatých zubů a přátelský úsměv. Najednou mi docvakne podstata tohoto nožového tance... „Cože? Ne! Banditů se nebojíme. Sakra chlape, tys mě ale vyděsil, schovej tu kudlu!“
Snědý Kazach se nepřestává spokojeně usmívat, konečně se mu dostalo odpovědi. Zapálí si cigaretu a obrátí do sebe kafe, které mu uvařila Conny. Teď už se slovníkem v ruce a mapou na koleni diskutujeme, kudy nejlépe dál na východ. Dává nám radu: „Přes Petropavlovsk nejezděte, v Kazachstánu jsou cesty ještě horší než v Rusku.“
Stmívá se, hory za námi, rovina před námi. Od teď už uvidíme zapadající slunce jen ve zpětném zrcátku našeho Iveca, je čas se znovu vydat na cestu. Alexej, dvacetiletý Kurgánec, nás vybaví posledními nezbytnými a povzbudivými radami: „Holky, dávejte pozor na vlky, na tygra a nikdy nespěte v divočině, nebo vás někdo okrade.“ Máváme nashledanou a lámeme si hlavu, jak to provedeme. Před námi deset tisíc kilometrů divočiny – cesta přes Sibiř s cílem ve Vladivostoku.
STROMY BOHYNĚ
Fakt, že Rusové zvolili za svůj národní strom právě břízu, najednou dává perfektní smysl. Břízy jsou stálými společnicemi všech obyvatel Sibiře. Nedohledné kilometry těchto nádherných bílých lesů pokrývají ten nejplacatější kus země a vytvářejí spolu s nekonečnou modrou oblohou nezapomenutelný obraz – barevnou kombinaci, která se nikdy neokouká.
Tak jako Sibiřané i my začínáme věřit v magické schopnosti břízy. Kdykoliv máme hlad, stačí se projít a sibiřská bohyně nám nadělí čerstvou houbovou večeři. V divočině spíme každou noc a vůbec nám nevadí, že nemáme jinou možnost. Kdykoliv chceme zakempovat, prostě odbočíme z takzvané transsibiřské dálnice. Na první křižovatce doprava nebo doleva asfaltová silnice po deseti metrech jednoduše skončí a my se ocitneme v lese. Kromě hejn komárů se nám jedinými společníky stávají volně pobíhající koně, kteří se zatoulali dál, než měli. Den po dni ukrajujeme kusy cesty.
TAJEMSTVÍ ZTRACENÉ VODY
Vzdálenosti mezi vesnicemi a městy nás nutí plánovat. Najít vodu, jídlo a naftu je naším hlavním posláním téměř každý den a dnes to nebude jiné. Jsme v Amurském kraji na východní Sibiři, a pro vodu míříme do vesničky Ušumun.
Je nesnesitelné vedro a my hledáme studnu a „magazin“ – potraviny. Jako téměř každá vesnice na Sibiři ani tato nemá asfaltovou cestu. Naše stařičká dodávka se potácí ze strany na stranu, jak se pokoušíme vyhnout hlubokým vyprahlým děrám a líně se povalujícímu dobytku. Projíždíme po návsi rychlostí šneka, což nám dovoluje prohlédnout si detailně nádherně zdobené dřevěnice s ručně tesanými ornamenty a zářivými barvami. Máváme místním, kteří zvědavě vykukují z domků, z nichž některé vypadají na první pohled neobydleně. Děti si hází gramofonovou deskou v prachu cesty, okolo vybledlé rudé hvězdy na vršku pomníku padlým vojákům z druhé světové války. Někdo tam položil čerstvé květiny.
Když se dětí ptáme, kudy „koloděc“, vyděšeně utečou do bezpečí malované dřevěnky, jejíž střecha už se dávno rozpadla. V horku, šedi a prachu vyhlížíme modrou barvu. Studny na návsích v sibiřských vesnicích jsou vždy natřeny na modro a pohled na lidi tlačící vozíky s kovovými barely se nám zatím naskytl všude. Tady se nám ale vodu najít nedaří. Projedeme po návsi tam a zpět, za námi smečka psů, marně. V téhle vesnici už není jediný člověk, který by o nás nevěděl. Když místní překonají ostych a vydají se nám na pomoc, seznámíme se s Mišou a Galou. Zavedou nás do svého domku a v jeho zahradě, ve stínu jabloně a při lahvi vodky, nám jen o několik minut později odhalují tajemství ztracené vody. „No není to úplně žába na prameni,“ směje se Gala: „Země je zmrzlá“. Ve čtyřicetistupňovém vedru se potí stejně jako my. „Vodu nám sem vozí vlakem jednou za týden,“ dodává.
Každý domek má v předzahrádce kovový barel, s nímž musí rodina, kráva a pes vystačit celý týden. K čínské hranici je to méně než sto kilometrů a my si uvědomujeme, že jsme nejen v nejsevernějším bodu naší cesty, ale že jsme také uprostřed léta potkaly fenomén jménem permafrost – trvalý mráz – a jeden z důvodů, proč je život na Sibiři tak těžký.
S LÁSKOU OD BABUŠKY
Kanystr vody se zmítá na podlaze našeho auta hned vedle krabice čerstvé zeleniny. „Máte tam i maso na šašlik. Kravku jsme zabili ráno, udělejte si to na ohni, to bude nejlepší. Okurky jsou od ‘babušky’, do magazínu nechoďte, stejně tam nic než vodku nedostanete.“ Když jsme jí za jídlo chtěly zaplatit, Gala se jen zasmála: „To máte od srdce.“
Vybaveny zavařeninami, chlebem a čerstvou zeleninou alespoň na týden už zase máváme nashledanou. K životu v téhle drsné krajině prostě potřebuješ alespoň jednu ruskou babušku, prolétne mi hlavou. Míříme na jih, tam už země bude rozmrzlá. Je září, Sibiř se chystá k spánku, komáři někam zmizeli a já natahuju extra svetr. Míříme na oslavy dnů Tygra do Vladivostoku, možná že ho i nakonec uvidíme. „Tyjo, Sibiř jsme projely a banditi nikde...,“ zadumá se večer u ohně nad šašlikem Conny. „To je proto, že Sibiř se o tebe totálně postará,“ odpovím jí a přemýšlím o všech těch lidech na pomezí chudoby, kteří se svojí štědrostí navždy zapsali do našich vzpomínek.
Earthcircuit
Myšlenka „trochu jiné“ cesty kolem světa se zrodila už před deseti lety, ale čtyřčlenný tým (+ pes) nasedl do dodávek až loni v červnu. Po cestě přes Rusko se vydal do Kanady, nyní se chce přes Jižní Ameriku a Afriku zhruba za dva roky vrátit do Londýna.
Cesta kolem světa není pro mezinárodní tým jen cílem, ale také prostředkem – ke sdílení znalostí a zkušeností, propojování jednotlivých lidí i komunit a vytváření něčeho nového. Po cestě proto připravuje výstavy fotografií i uměleckých děl, jež veze. Promítá film, který po cestě natáčí, a v plánu má pořádání workshopů a diskusí.
