Torontské pochody štětek se rozšířily po Severní Americe a další jsou plánovány v Evropě, Austrálii i jinde. Česko zasáhly zatím jen debatami na internetu, z kterých je patrné, že bychom je tu potřebovali jako sůl.
„SKUTEČNÉ“ ZNÁSILNĚNÍ VS. „NO ALE TO PŘECE NEBYLO…“
Čeští diskutéři jsou přesvědčeni, že policista měl pravdu. Podle zakořeněné představy totiž existuje skutečné znásilnění, ke kterému dochází v noci v parku, kdy na polonahou ženu z křoví vyskočí násilnický úchyl. Ženy si jsou svým znásilněním vinny samy, když se na takových místech nacházejí.
Jen asi pětina všech znásilnění je přitom spáchána neznámým útočníkem. Naopak v 80 % případů ženu znásilní osoba jí známá, často partner na schůzce, kamarád či manžel. Jen mizivé procento pášou devianti.
Obviňování oběti je však běžné. V případě znásilnění známým: „Proč jsi na tu party šla?“ „A fakt jsi musela pít?“ „No jo, ale když jsi s ním v minulosti spala…“ V případě znásilnění neznámým: „Tos musela chodit v noci sama?“ „A proč sis nevzala taxíka?“ „Proč jsi tam vůbec chodila?“ A v obou případech: „Cos měla na sobě?!“
Čím víc se znásilňovač podobá z křovisek vyskakujícímu úchylovi, tím více lidí je ochotno uznat, že se „skutečně“ jednalo o znásilnění. Pokud se čin blíží nechtěnému sexu v rámci blízkého vztahu, toto množství se rapidně snižuje. Jasný vzkaz ženám: veřejný prostor je pro vás nebezpečný, a když se vám něco stane, je to vaše vina.
Větší šanci domoci se sympatií okolí i spravedlnosti u soudu má žena, která „neudělala nic špatně“, je považována za sexuálně čistou a celkově normální. Nejvyšší tresty dopadají na muže, kteří znásilnili dítě, tedy osobu sexuálně nejčistší, tresty pro znásilňovače dospělých žen, které už byly narušeny sexuální praxí, jsou o poznání nižší. Svatební ano historicky bránilo ženě říci ne na sexuální návrhy manžela. Například v USA až do osmdesátých let 20. století nebylo podle zákona možné znásilnit vlastní manželku. Také pokud žena s dotyčným měla v minulosti sexuální styky, šance, že prokáže znásilnění, se dramaticky snižují. Ženy, které řekly ano a pak ne, se tedy s vysokou pravděpodobností nedočkají spravedlnosti. Nevyhnou se však následkům znásilnění v podobě posttraumatického syndromu.
Do rozhodnutí o vině a trestu vstupují i další charakteristiky pachatelů a obětí. Jak ukazuje kauza znásilnění v Novém Bydžově, více si odsedí Rom, který znásilnil mladou bílou ženu (soud v Hradci Králové 2011, trest 10 let nepodmíněně). Když naopak bílý Čech, recidivista, znásilní několik prostitutek, dostane trest nižší, jak ukazuje případ takzvaného fantoma prostitutek (soud v Plzni 2008, trest 8,5 roku nepodmíněně). „Normální“ bílá holka = 10 let; 3 prostitutky = 8,5 roku. A to si plzeňské sexuální pracovnice mohou gratulovat, mohly totiž dopadnout jako jejich kolegyně v Brně. Bývalý vysoký policejní důstojník, který tam znásilnil romskou prostitutku, byl odsouzen jen k podmínce (soud v Brně 2006, trest 3 roky s podmínkou). Soudce odůvodnil své rozhodnutí slovy: „Ta žena je prostitutka a musí znát rizika. A navíc, vždyť je to Romka, taková nevzhledná, normální chlap by s ní střízlivý snad ani nešel.“ Ani státní zástupce se proti rozsudku neodvolal s komentářem: „Já vím, že prostitutky často potkávají násilníky, ale s tím musí počítat. Jsou to kurvy, já tomu jinak neřeknu. Něco jiného je, kdyby to byla slušná holka.“
Znevažovány jsou i ženy, které proti znásilnění vystupují. I na české diskusi o SlutWalks se dočteme o „hysterkách s transparentama“, jejichž část „by se ještě dala znásilnit, ale většina jsou hnusný tlustoprdky.“ Ženy jejich zjev poškozuje: buď svou vyzývavostí lákají znásilňovače (pak ať si nestěžují), nebo svou ohavností všechny chlapy odpuzují (pak ať drží hubu). Výsledek je jasný: ženy mají mlčet, hlavně na veřejnosti.
KAVALÍRSTVÍ A NADŘAZENOST
Čeští muži se vyznávají ze svých ochranitelských potřeb: „Znásilnění partnerky nebo jiné blízké osoby ženského pohlaví bere člověk tak, že jistým způsobem zklamal jako ochránce.“ Zdálo by se, že mužské kavalírství je pro ženy výhrou. Má to ale háček. Rytířská ochrana totiž posiluje diskriminaci žen, drží je stranou od skutečného života, pro který „nejsou stvořené“. („Ta taška je pro tebe příliš těžká, nenos ji sama.“) Projevy kavalírství navíc bývají soudy považovány za důkaz vyvracející žalobu za znásilnění. Muž, který se choval galantně v baru, nemohl přece o pár hodin později ženu znásilnit.
Kavalírství v sobě skrývá ještě jednu past. Staví proti sobě „civilizovaného muže“, který ženu chrání před násilím (a sem tam jí doporučí, co by si ne/měla obléct), a „barbara“, který – slovy jednoho z diskutujících – „na ženu hledí jako na nesvéprávného velblouda, a pokud je znásilněna, tak nejenže za to může sama, ale taky je občas i za své znásilnění následně ukamenována.“ Ano, tito barbaři jsou identifikováni jako muslimové a jejich existence jako hrozba a „mor“.
Vzestup xenofobních stran v Evropě tento trend dokládá. Ultrapravičáci už nezískávají body na tupém „cizí pryč“, ale na tématech „západní“ ochrany práv menšin včetně emancipace žen před „středověkými hordami“. Milé ženy, dejme si na tyhle kavalíry pozor. Dnes říkají, že nás chrání (pokud jsme slušně oblečené, nejsme na místech, kde nemáme co dělat, chováme se způsobně atd.), ale zítra může vyjít najevo, že se naše „štětkovitost“ neslučuje s parametry „křesťanské Evropy“. A proto, milé štětky, pochodujme!
Autorka vyučuje genderová studia na FSS Masarykovy univerzity v Brně.
