Jste propagátor vážné hudby, proslulé jsou vaše výchovné koncerty. Jak jste se jako aktivní umělec dostal k osvětě?
Učil jsem na gymnáziu a vedl skauty, komunikace s mladými mě baví. Pak přišla příležitost dělat výchovné koncerty. Vytvořili jsme s muzikologem Petrem Kadlecem koncepci, která má oslovit hlavně mládež okolo osmnácti – vlastně už dospělé, s nevýhodou či výhodou v absenci zkušenosti. Takže jako houby nasávají intelektuální podněty, třeba chodí do Aera a poslouchají Rádio 1. No a my se jim snažíme zprostředkovat, že vážná hudba je taky alternativa…
Daří se to?
Máme dobré ohlasy. Vážná hudba, to jsou většinou starší skladby, těžko přístupné bez znalosti kontextu. Máme symfonický orchestr ze studentů, vrstevníků publika. Vždy vezmeme atraktivní skladbu, kterou „rozpitváme“ – zařadíme do souvislostí a přehrajeme nejprve po částech a pak vcelku.
Jak jste se dostal k vážné hudbě? Jste z hudební rodiny?
Vůbec. Prostě mě zkusmo dali do hudebky. Víc než cvičit mě ale bavilo vymýšlet si u piána vlastní věci. Časem se ukázalo, že asi mám talent, takže mě v tom rodiče podporovali a v patnácti mě poslali na pražskou konzervatoř. Tehdy mě ale bavily i počítače, zrovna tak jsem mohl být programátor. Začal jsem studovat skladbu a po dvou letech si přibral dirigování. Dokončil jsem oboje a takhle dvoukolejný jsem dodnes…
TEĎ NÁS ROZDĚLUJÍ OHLEDY
Studium v Praze pro vás znamenalo i opuštění dosavadního domova...
Vlastně to byl návrat. Narodil jsem se v Praze, maminka odtud pochází, ovšem dětství jsem strávil v Srbsku, odkud je otec. Sem jsem přišel právě kvůli studiu v patnácti, rodiče zůstali v Srbsku. Jezdil jsem za nimi a dodnes mám dvojí občanství a rád se do Srbska vracím. Pak ale vypukla válka, embargo... Nakonec se rodiče také přestěhovali do Prahy.
V Srbsku se nebojovalo, ale i tak to bylo šílené. Ta země měla poměrně vysoký západní standard a najednou všechno z týdne na týden zamrzlo. Obchody prázdné, ohromná inflace, lidi vydělávali v přepočtu třeba dvacet marek měsíčně a propadali se do bídy. Do toho se rukovalo do armády, někteří se nevrátili… Ohromný šok.
Zvlášť pro mladíka…
Rozpad Jugoslávie mě dodnes moc mrzí. Byl to dobrý stát s možnostmi, byl řešením národnostních problémů. Srbům umožňoval být v jednom státě a zároveň nebýt hegemony. Jugoslávie se vyvíjela k občanské společnosti, pak se to ale zvrtlo. Tito potlačoval nacionalismus, kterého pak někteří politici využili k získání moci, až jim nakonec přerostl přes hlavu. Začaly se křísit věci, které byly dlouho kdesi pohřbené a moji městskou generaci už nezajímaly, ale na venkově byly pořád živé. Takové to: my jsme Srbové, vy Chorvati a váš dědeček zabil našeho dědečka…
Jaká je situace dnes, po všech těch hrůzách?
Kromě zničených životů je největším problémem emigrace – ohromný odliv inteligence. Před rokem jsem v Sarajevu dirigoval místní filharmonii. Ze tří profesionálních orchestrů tam zbyl jeden, ani ne dostatečně velký, takže musí brát výpomoc ze Srbska a Chorvatska. To město hrozně zvenkovštělo. Bělehrad je podobný případ, kulturní úpadek jde ruku v ruce s hospodářským. Je mi to moc líto a po pravdě jsem rád, že jsem tady.
A co reakce světa?
Pro mě válka znamenala obrovskou ztrátu důvěry v média. Najednou se všude vyrojily články o Balkáně se spoustou nepravd a polopravd. Člověk to četl, věděl, že to jsou lži, ale neměl možnost odvolání. V patnácti mě navíc nikdo nebral vážně. Přesto jsem rozhořčeně obcházel redakce a psal polemiky, jednu mi otiskl křesťanský časopis AD, ovšem pod titulkem „srbskýma očima“ a s komentářem, uvádějícím má tvrzení „na pravou míru“. Hrozně mě rozčiloval třeba Katolický týdeník, ze kterého byla znát představa o zlých pravoslavných Srbech ubližujících hodným chorvatským katolíkům. Jugoslávie vejde do dějin jako jedna z prvních mediálních válek, ve které měli své ekonomické zájmy hlavně Němci. Netvrdím, že Srbové byli oběťmi, a mnozí moji chorvatští a bosenští kamarádi se mnou asi nebudou souhlasit, ale ten konflikt měl jasné znaky občanské války, ve které není žádná strana bez viny. Nejvíc to bylo vidět v Bosně, o kterou se porvali Miloševič s Tudjmanem, a bylo jim všechno jedno.
Projevovala se nějak válka i tady v Praze?
Praha se zaplnila Jugoslávci, tehdy jsme si tak ještě všichni říkali. Tady bylo jedno, kdo je odkud, sem přišli lidé, kteří s tím běsněním nechtěli mít nic společného. Jenže jak plyne čas a na Balkáně se situace zklidňovala, i tady je znát, že se spolu víc kamarádí lidé ze Srbska a zvlášť zas ti z Bosny. Ne že by proti sobě něco měli, ale jsou témata, o kterých není slušné se společně bavit. Nebudete se známým z Bosny rozebírat obléhání Sarajeva, protože máte každý jiné historky a úplně jinou zkušenost. Takže nás teď rozděluje paradoxně nikoli nenávist, ale vzájemná ohleduplnost.
VŠICHNI JSME TU INDIVIDUALISTÉ
Následoval konflikt o Kosovo. Necítíte hořkost vůči postoji Česka?
Pro Srby byl velkým zklamáním Václav Havel. Když byl zavřený, v Bělehradě byly velké demonstrace na jeho podporu. Všichni pak brali jako zradu, že se Havel postavil na protisrbskou stranu a vyzýval k bombardování Bělehradu. Hodně jsem to řešil i s bratry Formanovými, s kterými se přátelím a kteří taky podepsali výzvu k bombardování. Věřím těm lidem, včetně Havla, že to mysleli dobře, viděli v tom nejlepší řešení. Zároveň je to ale hrozné propadnutí klamu, neschopnost připustit, že i Američané se mohou mýlit.
Připomíná mi to mého moravského dědu, který byl partyzánem, a z přesvědčeného katolíka se v odboji stal komunistou. Do konce života pak nebyl schopen se vyrovnat se selháním té ideologie, maximálně přiznal pochybení jednotlivců. I když třeba kritizoval invazi v šedesátém osmém, neustále Sovětský svaz obhajoval.
Srbové přesto vnímají Čechy stále jako přátele. K tomu pomohl i Václav Klaus, jakkoli vůči němu může člověk mít výhrady, a Jiří Dienstbier. V posledních letech došlo v Srbsku k vystřízlivění. Panuje shoda v tom, že mnozí páchali ve jménu národa zvěrstva a že je třeba je odhalit jako zločince. Ale stejně tak panuje jednota v otázce bombardování v roce 1999, kde už je zjevné, že se to mohlo řešit jinak. NATO vyčítalo Srbům v případě Kosova potlačování povstání za cenu civilních obětí a samo se pak dopustilo téhož, ne-li ve větší míře.
V Srbsku jsou teď lidé velmi protiunijní a proti NATO, zároveň ale nevidí jinou alternativu, berou to jako nutné zlo. Chudoba nahrává extremistům, těžko říct, co z toho vzejde.
Být poloviční Srb a zároveň katolík jistě není jednoduché…
Otec byl ateista, matka a babička katoličky, takže jsme se sestrou byli vychováváni jako katolíci, nicméně v Srbsku jsme chodili do pravoslavných kostelů a měli spoustu pravoslavných kamarádů.
Náboženství je na Balkáně klíčem k národnímu uvědomění, katolík se považuje za Chorvata, pravoslavný za Srba a kdo není ani to ani ono, jako třeba Bosňáci – ti se považovali za Jugoslávce nebo se přidali podle situace k jinému národu. Až v roce 1974 zavedl Tito v ústavě muslimskou národnost, takže se píší jako Muslimové, i když jsou nábožensky spíše vlažní.
Bohužel, církve, katolická i pravoslavná, se strašně zdiskreditovaly. Teď třeba soudili v Haagu generála Ante Gotovinu. Chorvatská biskupská konference k tomu vydala pastýřský list vyzývající k týdnu modliteb a postu za spravedlivé rozhodnutí, čímž myslí osvobozující rozsudek. Odsouzení odmítají jako útok na národ. Jak mám pak svým srbským kamarádům vyvracet spiklenecké teorie o katolické církvi, které jsou mnohdy absurdní, ale tohle jim nahrává. Třeba se říkalo, že Tito podplatil Vatikán, aby na prvního máje vyhlásili svátek Josefa dělníka!
Chaotický rozpad Jugoslávie různým konspiracím dost nahrává, bývalý černohorský prezident o tom dokonce vydal knihu.
No jistě. Samostatná Černá Hora je vlastně výsledkem západního tlaku na Miloševiče. Cpali tam peníze, aby ukázali, jak se vyplatí spolupracovat se Západem, dovolili jednostranné zavedení marky a dělali vše pro destabilizaci toho státu. Pak Miloševič padl, ale separatisté už se nedali zastavit. Přitom je to stejně absurdní, jako kdyby se odtrhla Morava od Čech. Je až legrační, jak jsem se stal přes noc polyglotem, umím chorvatsky, srbsky, bosensky i černohorsky. Všechny ty národy pracují na tom, aby se ty jazyky nějak odlišily, vytahují se různé archaismy, turkismy, Černohorci si teď vzpomněli, že mají nějaký speciální znak…
Srovnáváte někdy s Českem?
On ten český povznesený postoj má výhody i nevýhody. Často jsme diskutovali, jestli by se občanská válka dala vyvolat i tady, třeba v souvislosti s rasismem vůči Romům. Myslím, že tady nakonec vždy zvítězí nadhled, lidi by se nenechali nabudit tak, aby vzali do ruky pušku a šli za něco bojovat.
Takže potvrzujete naši mnohokrát přetřásanou národní povahu?
Ona se ta mentalita pozná i u orchestrů. Z českých, zvláště velkých hudebních těles, je cítit jistý skepticismus, neochota táhnout za jeden provaz, takové to: my jsme tu všichni individualisté. Stačí přejet do Polska nebo na Slovensko a tam cítíte to nadšení: jó, teď všichni zabereme, je nás hodně a bude to krásný velký zvuk!
Projevuje se to i ve vztahu k dirigentovi?
Myslím, že je mnohem kritičtější. Ale to, že je dirigent neoblíbený, to je jasné, to vždy a všude bylo. Je to člověk, který pořád něco chce, rýpe a v posledku slízne smetanu, má víc peněz, je vidět a dostane kytku.
Jsem spíš přátelský typ a tohle je spíš povolání, kde člověk stojí proti lidem. Snaží se je přesvědčit o své pravdě a ví, že je nepřesvědčí úplně a rozhodně ne všechny. A pak je otázka, kam až je člověk ochoten zajít, aby ten výkon z hráčů dostal. Jestli na ně bude řvát, přemlouvat je, nadchne je charismatem nebo přesvědčí dokonalou znalostí skladby… U každého dirigenta má nějaká vlastnost navrch. Někdo třeba nemá moc pěkné ruce, diváci se nemají na co koukat, ale zas to umí s orchestrem perfektně připravit, takže to hraje skoro samo a on nemusí nic moc ukazovat. Jiný je spíš bohémský typ, málo zkouší, ale pak udělá show…
Takže záleží i na elegantně rozevlátých vlasech a máchání rukama?
No jistě. Sedíte v hledišti a na koho se díváte? Kdo je nejvíc vidět a nejvíc se hýbe? Dirigent na sebe strhává pozornost.
Mnozí byli vyloženě despotičtí, třeba Talich řval, házel po hráčích boty, z Toscaniniho zkoušek jsou zachovány záznamy, na kterých řve. To už si dnes ale dirigenti nemohou dovolit, i kvůli odborům.
Nejsou odbory v uměleckých tělesech trochu zvláštní věc?
Ono se na ně leckdy nadává, zvlášť mezi umělci, kteří nejsou z té institucionalizované sféry. To jsou často lidé, kteří jsou schopni pro zdar představení obětovat cokoli, a teď přijdou do Národního, kde uplyne osmdesát minut zkoušky, zvedne se inspektor, řekne „pauza“ a všichni na půl hodiny odejdou uprostřed rozdělané práce. Na to si člověk musí trošku zvykat.
SYMFONISTŮV MELOUCH
Tím je proslulá zvlášť Francie, že?
Tam se nám dokonce s bratry Formanovými stalo, že jsme museli připravit premiéru a měli na to dost málo času, takže jsme potřebovali zkoušet i v sobotu a neděli. To byl strašný problém, říkali nám, že kdyby se to někdo dozvěděl, mají problém s centrálními odbory. Takže jsme museli zkoušet tajně. Já to ale považuji za pozitivní. Ono se třeba politikům, co dávají peníze, špatně vysvětluje, že umělci nemohou zkoušet osm hodin každý den. Třeba tříhodinové zkoušky bývají mnohdy efektivnější než čtyřhodinové.
Nemám nadávání na odbory rád, stejně jako nesnáším pohrdání řadovými hudebníky. I ten poslední houslista musel svému nástroji zasvětit život, od šesti let cvičit, zatímco si jeho kamarádi kopali s balonem. Ti se mu dnes třeba smějí, protože dělají někde v marketingu a mají třikrát větší plat, i když nejsou ani zdaleka tak kvalifikovaní.
Bez nich přitom není možný žádný vrcholný výkon. V Česku je asi hodně těžké se hudbou uživit?
Uživit se lze, ale za jakou cenu. V Praze je naštěstí hodně turistických koncertů a je zde velká tradice nahrávání filmové hudby, studio Ve Smečkách stále jede naplno, Lynchovy filmy se zvučily v Praze. Američané už sem ani nemusejí jezdit, jen pošlou noty a naladí si frekvenci z Prahy, odsouhlasí a za chvíli mají hudbu k hollywoodskému trháku na harddisku. Je to ale dost otročina, filmová hudba bývá nudná.
Občas si takhle taky přivydělám. Jednou jsem naběhl do Rudolfina dirigovat filmovou hudbu, čekal jsem nějakou směsici hudebníků a tam sedí Česká filharmonie! Měli zkoušku se slavným zahraničním dirigentem, pauzu od dvou do šesti protočili se mnou a od půl sedmé už měli koncert, přímý přenos do rozhlasu! A to jsem ještě mnohé z nich potkal druhý den ráno na Kavčích horách, jak jdou točit hudbu k nějakému seriálu! To už si někteří stěžovali, že jsou nějací unavení. Tohle na Západě opravdu není…
Pak často slyšíme stesky na zaostávání za špičkovými zahraničními orchestry, které ale mají nesrovnatelné podmínky.
To je jedna stránka věci, ale hlavně to není pravda. Teď je velká móda nadávat na Českou filharmonii, ale ona pořád patří nejen k našim nejlepším orchestrům, ale i ke světové špičce! Samozřejmě, Česká filharmonie dokáže zahrát i špatně, ale to newyorská taky.
VŽDYCKY PŘEŽIJE ZLOMEK
Jak se díváte na nynější situaci okolo Státní opery a Národního?
Ministerstvo přichází s radikálním řešením, ale bez koncepce. Nechtějí nic plánovat do budoucna, záleží jim jen na okamžitých dopadech – teď jsme tady ušetřili. Až když se kulturní veřejnost ozvala, zjišťují různá ale. Protesty podporuji, zároveň je ale zřejmé, že za všemi těmi řečmi o kulturním dědictví a zlaté kapličce je strach o pracovní místa. Co mě štve, je, že každou chvíli se vzbouří nějaká skupina obyvatel, které chtějí sebrat peníze, ale nikdy se ti lidé nepodpoří vzájemně. Když měla tady na piazzetě Národního divadla protest Akademie věd, byl to strašně smutný pohled. Staří pánové, jistě kapacity svých oborů, u toho pár jejich mladých doktorandů s transparenty a peticí a jinak nikdo. Totéž když protestovali divadelníci za Prahu kulturní. Ten den měl orchestr ND dvoják, takže o pauze se klidně mohli připojit k demonstraci. Neviděl jsem tu z nich nikoho a teď titíž lidé předpokládají, že národ povstane a bude bojovat za jejich práva.
To o společnosti vypovídá…
Dnes se klade důraz na to, individuálně se chytit a neřešit nějaké obecné věci. To je vidět i na vztahu k bezdomovcům nebo romské menšině. Řeší se, když dojde k nějakému incidentu, ale nikdo nechce vidět, že léta tu jsou celé části měst, které mají sociální, ne rasový problém. A politici se chovají tak, jak jim dovolíme. Je to neschopnost se solidarizovat.
To se projevuje i v kultuře. Ta nemůže být jen o tom, co si lidé zaplatí. Kultura se nedá převést na peníze, její smysl není v uspokojování poptávky, ale i v kultivaci společnosti.
Je naše společnost zatím kultivovaná?
Celkem ano, je tu kulturní povědomí, ale je znát, že lidi nemají rádi novinky. Hodně bojuji za soudobou vážnou hudbu – naše kulturní veřejnost je konzervativní. Mám rád crossover, myslím, že se rodí zárodky nové kultury, která ale potřebuje i jiný způsob prezentace. Už to nebude tak, že obléknete smoking a jdete někam dvě hodiny poslouchat artificiální hudbu. Dnes jsou třeba DJs, kteří míchají do své hudby Stockhausena. Je jasné, že z nové hudby přežije jen ten kvalitní zlomek, ale to z barokní hudby také.
Aby vzniklo něco nového, musí se to také podpořit, a to se bohužel neděje. Stále jen posloucháme sliby a situace se spíš zhoršuje. Já ale nemohu být ten, který bude říkat, že kultura je potřeba, to si musejí vyvzdorovat ti, které kultura neživí.
MARKO IVANOVIĆ
Narozen 1976, vystudoval pražskou konzervatoř a AMU – skladbu u Václava Riedlbaucha, dirigování u Jiřího Bělohlávka, sbormistrovství u profesora Košlera. V roce 2003 se v polských Katovicích stal laureátem Mezinárodní soutěže mladých dirigentů. Od roku 2006 je dirigentem opery Národního divadla a od srpna 2009 šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice. Jako autor vážné hudby pravidelně spolupracuje s předními českými interprety v tomto oboru – Agon Orchestra, Ansambl Moens, Komorní orchestr Berg. Je ženatý s herečkou Janou Infeldovou.
