Například zrušit deportace potomků nelegálních přistěhovalců z USA. Desítky tisíc mladistvých jsou odtud každoročně odváženy do Mexika, kde končí na ulicích a stávají se snadnou obětí drogových překupníků. Potíž spočívá v tom, že děti ilegálů strávily v Americe většinu života, chodily tu do škol a měly zaměstnání. Za to, že se narodily lidem, které Američané léta využívali na rukodělnou práci, nemohou. Obama proto nyní vyzývá k aktivismu. Všichni se prý „musejí snažit“, aby se změnila imigrační politika.
Obama už ale neříká, že je v jeho moci deportace dočasně zastavit. Stačil by jen jeden příkaz. Je to podobné jako u vojáka Bradleyho Manninga, jenž předal serveru Wikileaks kompromitující materiály o americkém angažmá v Afghánistánu a Iráku. „Porušil zákon,“ odsekl prezident na dotaz novinářů ohledně Manningova osudu. Na Daniela Ellsberga, který v roce 1971 vynesl na světlo světa legendární „Pentagon Papers“ o brutalitě války ve Vietnamu, ale za mřížemi neskončil, si nevzpomněl. „To bylo jiné,“ odpověděl prezident na srovnání s Ellsbergem. Mohl sice přinejmenším zmírnit Manningovu devítiměsíční vazbu s „nadstandardním“ zacházením, ale asi na to zapomněl. Stejně jako na zrušení věznice v Guantánamu.
Využít své pravomoci prezident naopak neváhá při bombardování země neposlušného diktátora Kaddáfího. Americká armáda totiž potřebuje pro každou vojenskou operaci svolení Kongresu. Bez něj může být v akci jen šedesát dní. Ačkoli Obama souhlas zákonodárců s útoky na Libyi nemá, na to, jak i bez něj prodloužit vojenské tažení, si zavolal své právníky. Ti přišli s jednoduchým receptem: ostřelování podle nich stačí na chvíli zastavit a pak se v něm může nerušeně pokračovat dalších šedesát dní. Princip vládnutí je v něčem stejný. Nejdřív se lidem dodá naděje a pak se v něm pokračuje.
