NP č.373 > ReferátZapalte stanici požárníkůmRoman Hloušek

Příjemci sociálních služeb se v posledních letech ještě více stali „feťáky“ A „nepřizpůsobivými“ – zdrojem strachu a předsudků. S nimi se mění i pohled na terénní sociální pracovníky, kteří se mezi „odpadem“ společnosti pohybují.

 

Terénní sociální práce začíná citelně pociťovat tlak sílící represivní agendy, která se snaží přerámovat letité základy jejich práce. Otázkou zůstává, kam až lze v současném společenském klimatu zajít. Stejně tak je potřeba se ptát, kdo na dané situaci profituje a kdo ztrácí.

Podivnou předzvěst tendencí vstupovat na pole sociální práce formou sociální kontroly představovaly pokusy zakázané ultrapravicové Dělnické strany zřizovat hlídky na principu domobrany. Tehdy ovšem ještě bez balastu maskujícího zastrašování jako sociální pomoc. Situace „v terénu“ ale nabyla nových rozměrů, když se tématu s nezanedbatelným marketingovým potenciálem začali věnovat představitelé etablovaných politických stran. Nejviditelnějším příkladem byly předvolební hlídky Věcí veřejných s cílem povýšit tento způsob „amatérské sociální kontroly“, jak trefně poznamenal Oldřich Matoušek, přednášející sociální práci na Univerzitě Karlově, na novou formu efektivní sociální práce.

Nenápadných útoků na sociální a terénní práci lze ale vysledovat více. Přebírání „antifeťácké a antibezdomovecké“ rétoriky dalšími politickými stranami, pokus o pilotní projekt ne nepodobný hlídkám Věcí veřejných ve skandálech se topící Praze 11 (rovněž propojený se soukromou bezpečnostní agenturou), emocionálně zabarvené prohlášení Národní protidrogové centrály proti testům extáze na tanečních akcích, projekt „bezdomovecké oázy“ v okrajových lokalitách Prahy nebo problémy terénních a kontaktních pracovníků občanského sdružení Sananim na Praze 1 a 5 – to je jen část z mozaiky útoků na terénní sociální práci.

Zároveň je cítit i nárůst nenávistných postojů ve veřejnosti, nekončících u siláckých řečí volajících po „konečném řešení“ v internetových diskuzích. Nejvýraznější jsou podobné tlaky v Praze, městě s největší koncentrací obyvatel a také s největší otevřenou drogovou scénou v republice. Napadení jednoho z pracovníků kontaktního centra Sananim pěstí stejně jako nedávný útok slzným plynem na terénní pracovníky ze stejného sdružení jsou jen špičkou ledovce urážek, jež se pomalu stávají denním chlebem.

Do jisté míry může být frustrace obyvatel exponovaných míst pochopitelná, ale terénní služby i kontaktní centra přicházejí za klienty, do míst kde žijí a přirozeně se pohybují. Útočit na ně je asi stejné, jako třeba pomazat exkrementy dveře požárnické stanice, vytlouct jí okna a zbít její zaměstnance s odůvodněním, že se v okolí vyskytují požáry. Nehledě na to, že nejen sociální pracovníci, ale ani injekční uživatelé drog nejsou žháři, ale spíše oběťmi požáru.

 

PĚT MILIONŮ STŘÍKAČEK

To ovšem nic nemění na faktu, že drogově závislí patří k nejsnadnějším terčům nenávisti či populistické kampaně. Společně s bezdomovci jsou nejvíc na očích a mnohé provokují už svým odlišným vzhledem. Pro velkou část veřejnosti je prostě nejjednodušší označit je za „feťáky“ a „narkomany, kteří musejí zmizet z ulic“, než se zabývat příčinami závislostí a hledat řešení, jež nadělá nejméně škody.

Ano, častý obrázek potácejícího se nemytého narkomana s posledním zbytkem peněz za kradené zboží na malou dávku heroinu, která mu pomůže přežít dalších pár hodin bez křečí, než se celý kolotoč rozjede nanovo, mnoho sympatií nevyvolá. Jednoduché heslo „Pryč s narkomany z našich ulic“ se tak může jevit jako přitažlivé řešení. Jenže: Kam by měli zmizet? Odkud se vůbec objevili? Proč jich je tolik? A co takové „zmizení“ může stát? Jednoduchá řešení jsou mimo realitu – a s otázkami lze pokračovat dál. Patří mezi ně i role sociálních a zdravotních služeb. V tomto případě pracovníků terénních programů a kontaktních center, kteří mají na starost i výměnu injekčního materiálu či zaměstnanců metadonových center. Otázky míří i na ně. Neznamená ono rázně přitažlivé heslo, že „zmizet“ mají především ti, kdo problém řeší – a čáry máry fuk, bude po problému? Případně, pokud nezmizí, mají jít aspoň na ruku policii a snažit se přispět k co největšímu „zmizení“ svých klientů.

Zapomíná se na to, že sociální pracovník není součástí represivních složek. Ve středu jeho zájmu je klient, ať se na něj širší veřejnost dívá jakkoli. Jedním ze základních úkolů terénní práce je vyhledat skrytou a těžce dostupnou komunitu osob a pomáhat na základě vztahu založeného na důvěře. To lze stěží s bezpečnostní agenturou za zády. Ostatně zákon o sociálních službách v tomto směru hovoří jasnou řečí.

Péče o injekční uživatele drog ovšem není pouze v jejich zájmu. Má také významnou roli v tom, co se shrnuje do pojmu „ochrana veřejného zdraví“. Životní styl spojený s injekčním užíváním nelegálních látek sebou nese velké riziko přenosu infekčních chorob včetně HIV či nebezpečné žloutenky typu C. Uživatelé drog nejsou izolovanou a lehce rozpoznatelnou skupinou. Naopak s námi sdílejí veřejný prostor a jejich identifikace je v mnoha případech nejasná – jen malá část klientů spadá do představ o typickém otrhaném feťákovi v kapuci. A nejtypičtější arogantní argument: „ať si mezi sebou pochcípaj“, pokulhává od doby, co děti přestal nosit čáp a začalo se vědět o pohlavně přenosných chorobách.

Připomeňme, že jen za rok 2009 vyměnili zaměstnanci všech výměnných programů v ČR 4 859 100 injekčních jehel a stříkaček. Přibližně stejné množství použitého materiálu by jinak skončilo v ulicích a v komunálním odpadu. Tohle číslo naznačuje, jak by mohla situace vypadat bez podobných služeb.

 

CO BY BYLO, KDYBY NEBYLO

Apokalyptické vize si přitom bohužel netřeba vymýšlet. Stačí se poohlédnout k našim východním sousedům na Ukrajinu, kde terénní programy pro injekční uživatele drog i jiné cílové skupiny prakticky neexistují a kde prevalence (neboli promořenost) HIV a žloutenkou typu C dosahuje astronomických čísel. Podle údajů Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogové závislosti byl v roce 2007 počet injekčních uživatelů na Ukrajině cca 375 000 (v Rusku 1 825 000), přičemž 40 % z nich bylo HIV pozitivní. Celkové číslo HIV pozitivních se v témže roce na Ukrajině pohybovalo v rozmezí 230 000 až 573 000.

Přestože uvedená čísla mají pandemický charakter, vnímání problému tamní veřejností tomu nemusí zdaleka odpovídat. To potvrzuje i Markéta Lukáčová z kolínského občanského sdružení Prostor, která se podílela na zavádění terénní práce v Zakarpatí. Na společné pochůzce s kolegy z ukrajinského Užhorodu čekalo překvapení nejen ji, ale i místní. „Byli docela v šoku, co všechno za lidi je na ulicích. Vůbec nečekali, že uvidí feťáky a bezdomovce. Připadali si jako v úplně jiném městě, a přitom tam žili třebas třicet let.“

V rámci svého pobytu zavítala i do zařízení podobného zdejším kontaktním centrům, kde se prováděly testy na žloutenku C. Testy potvrzují alarmující rozšířenost infekčních chorob. „Přes sedmdesát procent jimi testovaných lidí, kteří jsou na jehle, bylo pozitivních na žloutenku C. A nikdo je tam neléčí, protože ta léčba je strašně drahá. Když jsme to počítali, tak by na svou léčbu museli vynaložit většinu tamního průměrného platu po dobu skoro dvaceti let.“

Léčba žloutenky je nákladnou investicí i v České republice – nekomplikovaný léčebný proces přijde cca na půl milionu korun. Zahraniční výzkumy dokládají, že každá investice do racionální a realistické protidrogové politiky se společností několikanásobně vrátí. Koneckonců ani pobyt ve vězení není zrovna levný – a rovněž se hradí z peněz daňových poplatníků. A jak je uvedeno výše, infekčními nemocemi je sekundárně ohrožena celá společnost.

Co nám tato východní zkušenost může ukázat? Že zavíráním očí ani čistě represivním přístupem se problém nevyřeší a sám od sebe nezmizí. Možná na čas sejde z očí veřejnosti, aby se vrátil s daleko větší intenzitou.

 

ZPÁTKY NA ZAČÁTEK

Útoky na terénní sociální práci můžeme chápat jako krizi. Právě terénní sociální pracovníci, stejně jako třeba lékaři nebo literární vědci ale vědí, že krize není prostě označení pro „špatnou situaci“. Krize představuje také moment rozhodnutí a možnost změny, začátku něčeho nového. Terénní sociální pracovníci by se mohli rozvzpomenout, že mezi jejich dovednosti patří „krizová intervence“ – schopnost do krize zasáhnout a ovlivnit její průběh.

Proč nepojmout současný stav na poli terénní práce podobně? Proč by nemohli terénní pracovníci hájit svoji práci a práva aktivněji a víc nahlas? Zvláště když se veřejné prohlášení České asociace streetwork upozorňující na nebezpečný trend propojování terénní sociální práce se soukromým sektorem, zejména bezpečnostními agenturami, setkalo s takřka nulovou reakcí odborné veřejnosti?

Jednou z cest může být užší spolupráce s realistickými politiky, jak o ní hovoří Martina Zikmundová z České asociace streetwork. „Živě si vybavuji, jak se naši zahraniční kolegové na setkání Dynamo International (mezinárodní organizace sdružující terénní pracovníky, pozn. autora) divili, když jsme se bavili o vztahu veřejnosti a streetworku a nebyli jsme schopni říct jméno politika, který rozumí terénní práci a je schopný tlumočit naše názory jak veřejnosti, tak mezi politiky na komunální i vládní úrovni. V zahraničí to je běžná praxe.“ A dodává: „Tato spolupráce by měla jít napříč celým politickým spektrem, protože jde o odborné záležitosti, ne o prosazování politických zájmů.“

Adiktologický pracovník Jakub Černý ovšem upozorňuje, že i v zahraničí má spolupráce s politiky své meze. Připomněl pohled prezentovaný Samuelem Friedmanem z New Yorku na pražské konferenci Urban Drug Policies In The Globalized World. Uznávaný profesor na otázku „jak argumentovat politikům“ odpověděl: „Politikům můžete říkat spoustu rozumných argumentů, ale oni komunikují jiným jazykem, racionální argumentací je většinou nejde přesvědčit. Je třeba, aby se sociální pracovníci, neziskové organizace a klidně i uživatelé stali součástí širších sociálních hnutí. Aby vytvořili širší společenskou platformu s reálným tlakem a dopadem.“

Náznak něčeho takového lze vystopovat v demonstraci před kontaktním centrem Sananimu proti provokaci hlídek Dělnické strany, kdy svoji podporu přišlo vyjádřit několik desítek mladých lidí z autonomní scény a organizací jako Studenti proti rasismu apod. Ovšem jestli je tato cesta s důrazem na sociální hnutí reálná v českém prostředí, kde jsou tato hnutí zatím vcelku slabá, a to i vzhledem k rigidnímu antikomunismu, v němž je na cokoli s nádechem „levicového“ slovníku pohlíženo skrz prsty, zůstává velkým otazníkem. Tak jako tak čekat na pomoc zvenčí nelze, svoji identitu si budou muset sociální a terénní pracovníci uhájit sami.

 

Autor je sociální pracovník.

 


autor / Roman Hloušek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Vzít do ruky sprej... / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Graffiti patřilo k vedlejším produktům revoluce. Stylizované nápisy na zdech přiblížily Prahu západu dříve než nové supermarkety a silnice. Policie zpočátku příliš často zasahovat neuměla nebo nechtěla. Příslovečné betonové džungle sídlišť tak vytvořily ideální prostor pro vznik místních „crew“. Všeho do času?   číst dále A je to? Není. / Jan Stern > NP č.373 > Fejeton Mnozí jste již jistě pochopili, že patřím k velkým bojovníkům proti iracionalitě. Jako takový nemohu již dále mlčet o jednom z nejohavnějších tmářských rituálů orgiastického typu, jemuž se pravidelně mnozí mezi námi oddávají. Míním tím uklízení.   číst dále Za čisté město / Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Jihlavu předchází pověst jednoho z „nejpočmáranějších“ měst v republice. A také města, jehož radnice bojuje proti writerům nevybíravími metodami, aniž by jim nabídla jedinou legální plochu. To zní přitažlivě. Nejde ale jen o populistickou bublinu?   číst dále Ozvěna státních spojů / Alexandr Budka > NP č.373 > Pošli to dál Pamětníkům netřeba připomínat, v jak zoufalém stavu byly ještě v osmdesátých letech telekomunikace. Za korunu jste si sice mohli po telefonu povídat třeba celý den, ovšem jen za předpokladu, že jste linku nesdíleli hned s několika nerudnými sousedy nebo ještě hůře, pokud jste ji vůbec měli.   číst dále
celý archiv