O dobrodružstvích spojených s hledáním funkční telefonní budky nemluvě. Čekací lhůty na zavedení Bellova přístroje se počítaly na léta, mnohdy jste se dovolali úplně jinam, než jste chtěli, a tak byl stav spojů častým námětem komunální satiry a povoleného tepání dobových nešvarů.
V devadesátých letech jsme se rázem přenesli do jiného světa. Domácí přístroje s vytáčecím ciferníkem nahradily mobily do kapsy. Státní monopolista se transformoval do soukromé společnosti, jejíž manýry sice občas připomenou staré časy, ale proč se tím trápit, když už jí člověk díky konkurenci není vydán napospas. I proto jsem si už před lety vybral za svého operátora společnost Vodafone, tehdy ještě Oskar. Prezentovala se jako mladá, dynamická, nezatížená neblahou minulostí, sympaticky neformální a vstřícná ke svým zákazníkům. Zároveň oplývající tím, čemu reklamní jazyk říká „zázemí velké nadnárodní společnosti“, tedy zdroji a schopností poskytovat služby globálně na nějaké standardní úrovni. Nemilé překvapení, jež mě z tohoto očekávání vyvedlo a vrátilo do časů věčně hluché linky, nastalo před třemi týdny. Ukradli mi mobil, a tak jsem požádal o vydání nové SIM karty k mému paušálu. Tu jsem dostal, ale s omluvou, že jim při přechodu na vyšší stupeň kvality poskytování služeb spadl systém, takže její registrace a zprovoznění potrvá asi tři dny. Nepotěšilo mě to, ale co se dá dělat, že. I dokonalý stroj se někdy zadrhne.
Naneštěstí ze tří dnů jsou již tři týdny a dosud se nenašel nikdo kompetentní, kdo by mi dokázal sdělit, jak dlouho porucha, která rozhodně není na mém přijímači, ještě potrvá. Paušál, který nemohu využívat, zatím vesele běží. Pravda, po důrazné stížnosti mi byla poskytnuta náhradní, předplacená karta, ovšem kredit je z ní už dávno pryč a konec poruchy v nedohlednu. Zato se ohlásil ten, koho bych nejméně čekal. Uprostřed neděle (sic!) se ozvalo oddělení péče o zákazníky, ovšem nikoli s vysvětlením situace a návrhem kompenzace, ale s dotazem, jakže jsem spokojený s jimi poskytovanými službami a jaká je pravděpodobnost, že je doporučím někomu dalšímu! Byl jsem poněkud v rozpacích, jak slušně odpovědět, ale korektní paní telefonistka mě ujistila, že mě to nemusí trápit, jsem prý dnes už šestý a moji předchůdci vyjádřili údiv mnohem drsněji. Trochu mne děsí představa téhle nové antiutopie. Velké společnosti už neposkytují své služby, jen za ně dál inkasují peníze a propracovanými marketingovými nástroji přesvědčují, jak jim záleží na naší spokojenosti a mínění. Místo IT oddělení, snažícího se nahodit spadlý systém, se posílí PR oddělení, mající za úkol chlácholit a ujišťovat, že je vše v pořádku. Chystám se převést své číslo ke konkurenci, ale co když tenhle nový trend postihl i zbývající dvě firmy na trhu?
